ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4959.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4959/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele JUDr. M. Č., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 27. 7. 2007, sp. zn. 54 Co 132/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 170/2005 (žalobce JUDr. M. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o vydání pozemků), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 3. 6. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 5. 12. 2006, čj. 12 C 170/2005-56. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se, aby „žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo převést do vlastnictví žalobce k uspokojení jeho nároku na vydání náhradních pozemků za pozemky, jejichž naturální vydání bylo ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. zamítnuto, pozemky parc. č. 2347/1, parc. č. 2355/1, parc. č. 2597/1, parc. č. 2195 v katastrálním území K. a pozemky parc. č. 3846/1, parc. č. 628 a parc. č. 3051/1 v katastrálním území M., vše v obci P., zapsané na listu vlastnictví č. 10002 u Katastrálního úřadu pro H. m. P. „. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 17. 7. 2007, sp. zn. 54 Co 132/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 5. 12. 2006, č. j. 12 C 170/2005-56, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a věc správně posoudil i po právní stránce.
Odvolací soud uváděl, že „své rozhodnutí opřel o ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.)“. Odvolací soud dovozoval, že v ustanovení §13 jsou obecně upraveny lhůty k uplatnění nároků podle zákona č. 229/1991 Sb. a v §13 odst. 6 je uvedeno, že oprávněná osoba má právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do 2 let ode dne právní moci rozhodnutí Pozemkového fondu. V případě, že o právu na převod pozemku nerozhoduje Pozemkový fond, má oprávněná osoba právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do 2 let od doby, kdy mohla nárok na převod pozemku uplatnit u Pozemkového fondu; jinak nárok zaniká (§13 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. ). Ustanovení §13 zákona č. 229/1991 Sb. bylo ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR z 20. 12. 2005, Pl. ÚS 6/2005, modifikováno ve vztahu k osobám, jimž vniklo právo na jiný pozemek podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., a jejich dědicům, vůči nimž bylo toto ustanovení zrušeno, a nadále jim zůstalo zachováno časově neomezené právo domáhat se vydání náhradního pozemku; vůči ostatním subjektům zůstalo toto zákonné ustanovení v platnosti a uplynutím lhůty dnem 31. 12. 2005 jim nárok na převedení náhradních pozemků zanikl. Odvolací soud zastává názor, že v daném případě došlo (zákonem č. 253/2003 Sb.) ke změně právní úpravy, která se ukázala být nevyhovující, když nebyly od počátku stanoveny žádné lhůty k uplatnění nároků na vydání náhradních pozemků a docházelo tak k nepřiměřeným prodlevám při vyřizování těchto nároků (např. ze strany Pozemkového fondu ČR) a v důsledku toho i k dlouhodobému omezení vlastnických práv státu při nakládání s půdním fondem. Podle názoru odvolacího soudu v daném případě i žalobcům zaniklo uplynutím zákonem stanovené lhůty právo na převod náhradních pozemků; znamená to, že uplynutím stanoveného času zaniknou všechny nároky bez ohledu na to, zda byly ve stanovené lhůtě uplatněny či nikoli, zda byly uplatněny u Pozemkového fondu ČR a či u soudu a nebyly uspokojeny.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech řízení), když také neshledal, že by tu došlo v řízení k vadě (k žalobcem tvrzenému neposkytnutí právního poučení ze strany soudu o potřebě úpravy jejich žalobního návrhu), která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 12. 9. 2007 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 11. 10. 2007 podané u Obvodního soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 27. 7. 2007 (sp. zn. 54 Co 132/2007 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam a jako dovolací důvod uplatňovat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především zdůrazňoval, že „se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o tom, že novela zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb.), provedená zákonem č. 253/2003 Sb., odňala mu postavení oprávněné osoby a že způsobila zánik jeho práva na vydání náhradních pozemků. Žalobce dále uváděl, že má za to, že část třetí zákona č. 253/2003 Sb. je v rozporu s mezinárodními dohodami, jimiž je Česká republika vázána, a nemohla proto přivodit jí zamýšlené účinky.
Protože v daném případě šlo o případ postoupení nároku, dovolatel dále zdůrazňoval právní í názor (který dovozoval „z ustálené judikatury soudů“), že po postoupení nároku nabývá postupník nejen právo na splnění závazku povinnou osobou, ale i všechna práva, která měl postupitel v době postoupení pohledávky (§524 odst. 2 občanského zákoníku). K těmto právům náleží i právo na volbu alternativního plnění, pokud tuto volbu neuskutečnil již postupitel.
Podle názoru dovolatele došlo v daném případě ke zbavení majetkového práva sice na základě zákona (zákona č. 253/2003 Sb.), ale rozhodně se tak nestalo ve veřejném zájmu, nebyla za tento majetek poskytnuta náhrada, takže k tomuto zbavení majetku došlo v rozporu s ustanovením článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod i s ustanovením článku I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (zdůrazňujícího veřejný zájem na zbavení vlastníka majetku i nutnost respektování zásad mezinárodního práva).
Podle názoru dovolatele nelze za kompenzaci za odňatý majetek považovat ani finanční náhradu, která se poskytuje oprávněným osobám, jimž nebyl náhradní pozemek převeden; nejde tu totiž o náhradu za původní majetek a vlastníku tu není dáno právo volby mezi formami uspokojení restitučního pozemkového názoru, a to i vzhledem k ocenění náhrady cenami platnými k 24. 6. 1991 (tj. bez ohledu na vývoj cenové hladiny nemovitostí od roku 1991 do současnosti); to neodpovídá výši finanční náhrady za neposkytnutí náhradního pozemku, hodnotě odňatého nároku na náhradu za bezúplatný převod náhradního pozemku.
Dovolatel vyslovoval i svůj názor, že dopady tzv. restituční tečky (ve smyslu zákona č. 253/2003 Sb.) nelze paušálně aplikovat na veškeré nároky postupníků, vzniklé před 6. 8. 2003.
Dovolatel je rovněž přesvědčen, že v této právní věci nebyla soudy obou stupňů posouzena správně otázka právních důsledků postoupení nároku oprávněné osoby podle restitučního předpisu. Dovolatel má za to, že postoupením nároku oprávněné osoby získává postupník postavení oprávněné osoby i podle zákona č. 229/1991 Sb. a svědčí mu stejné nároky jako původní oprávněné osobě; postoupením pohledávky tu odchází sice ke změně v osobě věřitele pohledávky, ale obsah závazkového vztahu zůstává zcela nedotknout; nelze v takovém případě dovozovat z postoupení restitučního nároku jiné důsledku než postoupení jiné pohledávky. Žalobce si v daném případě nemohl být vědom toho, že jeho právo domáhat se splnění dluhu po žalovaném bude následně (dokonce i s retrospektivními účinky) omezeno právními předpisy.
Odvolatel posléze uváděl, že je nesprávný i názor odvolacího soudu, který zamítnutí žaloby žalobce dovozoval i z ustanovení zákona č. 131/2006 Sb. (zejména s tímto zákonem nově zakotveného ustanovení §11a). Z tohoto nového ustanovení (které je nyní v zákoně č. 229/1991 Sb.) nelze přesvědčivě dovodit, že jím bylo znemožněno podávání žalob na vydávání konkrétních pozemků. Žalovaný fond ostatně v daném případě nepřikročil k učinění veřejné nabídky ve smyslu zákona č. 131/2006 Sb. k uspokojení restitučních nároků, ač k tomu měl k dispozici dostatek pozemků vhodných k vydání.
Přípustnost dovolání dovolatele v tomto případě bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 170/2005 Obvodního soudu pro Prahu 4), ani z dovolání dovolatele, ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 27. 7. 2007 (sp. zn. 54 Co 132/2007 Městského soudu v Praze) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým uvedeným rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.), podle něhož má oprávněná osoba právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do 2 let ode dne právní moci rozhodnutí Pozemkového fondu. V případě, že o právu na převod pozemku nerozhoduje Pozemkový fond, oprávněná osoba má právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do 2 let od doby, kdy mohla nárok na převod pozemku uplatnit u Pozemkového fondu poprvé. Po uplynutí doby uvedené v §13 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) právo na převod pozemku ve vlastnictví státu zaniká.
Nálezem pléna Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05 (uveřejněným pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR a vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb.) bylo dnem vyhlášení tohoto nálezu zrušeno ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 189/1993 Sb.) a jejich dědiců.
V tomto nálezu pléna Ústavního soudu ČR bylo uvedeno, že „smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona č. 229/1991 Sb.(zákona o půdě) jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - §852), a tudíž je lze postoupit na základě ustanovení §524 občanského zákoníku, bylo rozšířit možné alternativy uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadly i na postupníky. Platí v této souvislosti že pekunární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupující museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování podle §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (článek 1 odst. 1 Ústavy ČR), případně rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva z článku I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“. K formulaci výroku tohoto derogačního nálezu bylo ještě zdůrazněno, že „dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (tj. původní restituenti) a jejich dědicové, a nejsou jimi postupníci“.
S poukazem na uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 27. 7. 2007 (sp. zn. 54 Co 132/2007 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, v němž odvolací soud vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Také, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím [jímž byl zejména zaujat právní závěr, že uplynutím stanoveného času ( §13 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) právo na poskytnutí náhradního pozemku zaniká, takže uplynutím stanoveného času zaniknou všechny nároky bez ohledu na to, zda byly včas uplatněny či nikoli, zda byly uplatněny u Pozemkového fondu ČR nebo u soudu, ale nebyly uspokojeny], ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebyly tu proto u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tedy možné shledat dovolání dovolatele přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému Pozemkovému fondu ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. ledna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu