ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4996.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4996/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky R. W., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 22. 3. 2007, sp. zn. 56 Co 391/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 479/95 (žalobců: a/ G. W. L., b/ R. W., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. Statutárnímu městu O., 2. v. o. s. T., zastoupené advokátkou, 3. a. s. V., o uzavření dohody o vydání nemovitostí, takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 22. 3. 2007, sp. zn. 56 Co 391/2006, ve výroku označeném I., pokud jím bylo rozhodnuto o potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně žalobního návrhu žalobkyně R. W.
a o nákladech řízení týkajících se této žalobkyně.
II. Zrušuje se také rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 25. 4. 2006, čj. 28 C 479/95-238 (ve znění opravného usnesení z 26. 4. 2006, čj. 28 C 479/95-332) ve výrocích, pokud jimi bylo rozhodováno o žalobním návrhu žalobkyně R. W. a o nákladech řízení týkajících se této žalobkyně.
III. Věc se v uvedeném rozsahu vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Ostravě.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 31. 10. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 25. 4. 2006, čj. 28 C 479/95-328 (ve znění opravného usnesení z 26. 4. 2006, čj. 28 C 479/95-352). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla jednak zamítnuta žaloba žalobců, aby Statutárnímu městu O. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání každému ze žalobců jedné ideální třetiny domu čp. 45 a pozemku parc. č. 1342/2 (dříve parc. č. 740) v katastrálním území V. (obec O.), jakož i tyto pozemky žalobcům vydat; dále byla zamítnuta žaloba žalobců, aby žalovanému T., veřejné obchodní společnosti, bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání každému ze žalobců jedné ideální třetiny domu čp. 45 s částmi pozemků parc. č. 739/6 a parc. č. 740/2 v katastrálním území V. (obec O.), jakož i tyto nemovitosti žalobcům vydat; zamítnuta byla i žaloba žalobců, aby žalovaným V., a. s., bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání každému ze žalobcům jedné ideální třetiny domu čp. 45 a části pozemku parc. č. 740/3 v katastrálním území V. (obec O.), jakož i tyto pozemky žalobcům vydat. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že žalobci a žalované Statutární město O., jakož i žalobci a žalované V., a. s., nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení a že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému T., veřejné obchodní společnosti, na náhradu nákladů řízení 5.206,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili na účet Okresního soudu v Ostravě k úhradě placených nákladů tohoto řízení 1.830,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni R. W. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Ostravě k úhradě placených nákladů řízení 200,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni H. M. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Ostravě k úhradě placených nákladů řízení 400,- Kč do tří dnů
o právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 22. 3. 2007, sp. zn. 56 Co 391/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 25. 4. 2006, čj. 28 C 479/95-328 (ve znění opravného usnesení z 26. 4. 2006, čj. 28 C 479/95-332) ve vztahu k žalobkyním R. W. a H. M. ve výrocích o věci samé (označených I., II., a III.) a ve výrocích o nákladech řízení (označených IV. a VI.). Ve zbývajícím rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyň R. W. a H. M. nebyla shledána důvodnými, „zatím co odvolání žalobce G. W. L. nelze upřít důvodnost“.
Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení bylo zjištěno, že původními vlastníky pozemků parc. č. 739/6 (zastavěné plochy) a parc. č. 740 (zastavěné plochy), jež byly zapsány ve vložce č. 58 pozemkové knihy pro katastrální území V., byl A. (E.) A., B. (F.) A. a F. (F. nebo F.) L., rozená A.. Žalobkyni R. W. (dříve R. W.) bylo dne 26. 6. 1944 udělené státní občanství USA. Žalobkyni H. M. bylo dne 6. 4. 1950 uděleno státní občanství USA. Právní předchůdkyně žalobce G. W. L. – původní žalobkyně F. L., rozená A., byla až do své smrti (27. 12. 1995) státní občankou České republiky. Všichni žalobci vyzvali (jako oprávněné osoby podle nálezu č. 164/1994 Sb.) dne 27. 4. 1995 žalované Statutární město O. k vydání pozemku parc. č. 1342/2 v katastrálním území V., žalovaný T., veřejnou obchodní společnost, k vydání pozemků parc. č. 740/2 a parc. č. 739/6 v katastrálním území V.e a žalované V., a. s., k vydání pozemku parc. č. 740/3 v katastrálním území V., jak to odpovídalo zápisům v katastru nemovitostí. Odvolací soud pokládal podle obsahu spisu za doložené, že stát začal s uvedenými nemovitostem nakládat jako vlastník po 25. 2. 1948, tedy v rozhodném období podle zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru odvolacího soudu stát nabyl uvedené nemovitosti bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a žalobci uplatnili nárok na jejich vydání u soudu 31. 10. 1995 podle nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. Odvolací soud nepokládal dále za prokázané, že by předchůdci žalobců pozbyli vlastnické právo k nemovitostem již v době od 25. 2. 1948 do 9. 5. 1945; odvolací soud tedy dovozoval, že na daný případ nedopadá ustanovení článku II., bod 2, zákona č. 116/1994 Sb., jímž byl změněn a doplněn zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Odvolací soud dále konstatoval, že žalobkyně R. W. a H. M. nabyly nejpozději ke dni 8. 5. 1957 státní občanství USA (podle článku I Úmluvy č. 169/1929 Sb. o naturalizaci mezi Československem a USA) a v řízení neprokázaly, že byly státními občankami ČSFR, respektive České republiky k datu 1. 4. 1991 a k 1. 11. 1994. Proto odvolací soud pokládal ohledně těchto žalobkyň jejich žalobní návrhy zamítající rozsudek soudu prvního stupně za správný.
Odvolací soud byl však toho názoru, že jiná je situace u žalobce G. W. L. vzhledem ke státnímu občanství ČR jeho právní předchůdkyně (původní žalobkyně F. L.). Ohledně zamítnutí žaloby u tohoto žalobce soudem prvního stupně byl odvolací soud naopak toho názoru, že závěr soudu prvního stupně, že nemovitosti nelze tomuto žalobci vydat, není dostatečně doložen a že rozsudek soudu prvního stupně je v tomto rozsahu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů; konstatování soudu prvního stupně, že „všechny pozemky uvedené v žalobě G. W. L. jsou buď zastavěny po roce 1948 nebo s takovými stavbami bezprostředně souvisejí a jsou nezbytně nutné k jeho provozu“ shledal odvolací soud nekonkrétní a nesrozumitelným. Odvolací soud měl za to, že žalovaní měli být postupem podle §118a odst. 1 občanského soudního řádu vyzváni k doplnění svých tvrzení, zda a kdy a jaká stavba byla na tom kterém pozemku po převzetí státem zřízena. Soud prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, pochybil, když neprovedl navržený znalecký posudek o neexistenci staveb na pozemcích, zřízených po převzetí pozemků státem, popřípadě o existenci domu čp. 45 na původním pozemku parc. č. 740 v katastrálním území V. a o jaký objekt jde u „stavby přechodného pole“, vybudované údajně na pozemku parc. č. 740/3 v katastrálním území V. Odvolací soud byl i toho názoru, že pro posouzení této právní věci nemá právní význam skutečnost, že pozemky, o něž jde v tomto řízení byly nabyty žalovanou veřejnou obchodní společností T. v rámci tzv. malé privatizace a žalovanou akciovou společností V. na základě privatizace a žalovanou akciovou společností V. na základě privatizačního projektu, schváleného rozhodnutí Ministerstva průmyslu č. 10/1992 ze dne 27. 1. 1992 podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby.
Na podkladě těchto svých závěrů přikročil odvolací soud k tomu, že zčásti potvrdil a zčásti zrušil odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, s tím rozdílem, že zrušení rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení se týká jen žalobního návrhu žalobce G. W. L.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který všechny žalobce v řízení zastupoval, dne 16. 7. 2007 a dovolání ze strany žalobkyně R. W. bylo předáno dne 13. 9. 2007 na poště k doručení Okresnímu soudu v Ostravě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka R. W. měla za to, že je její dovolání přípustné a jako dovolací důvod uplatňovala, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu). Navrhovala proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka poukazovala na to, že odvolací soud zamítl její odvolání ve vztahu k jejímu žalobnímu návrhu, že žalobkyně R. W. nesplňuje podmínku státního občanství ČR podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Avšak otázkou jejího státního občanství, kterou odvolací soud posuzoval jako předběžnou otázku, se nyní zabývá na základě správní žaloby žalobkyně R. W., podané proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy z 11. 6. 2007, čj. MHMP 145723/2004, Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Co 263/2007. Toto řízení o správní žalobě žalobkyně R. W. navazuje na řízení o státním občanství, zahájeném již dne 30. 11. 1999, kdy žalobkyně R. W. podala Magistrátu města Ostravy, oddělení vnitřních věcí, žádost o vydání osvědčení o jejím státním občanství ČR. Dovolatelka zastává názor, že tu ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 občanského soudního řádu nelze řešit otázku osobního stavu jako otázku prejudiciální v jiném řízení. Proto v daném soudním řízení (sp. zn. 28 C 479/95 Okresního soudu v Ostravě) měl už soud prvního stupně přerušit řízení podle ustanovení §109 dost. 1 písm. b) občanského soudního řádu a vyčkat rozhodnutí příslušného orgánu nebo i soudu ve správním řízení o otázce státního občanství žalobkyně R. W.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo možné posoudit pouze podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání
i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 28 C 479/95 Okresního soudu v Ostravě), že by odvolací soud řešil svým rozsudkem z 22. 3. 2007 (sp. zn. 56 Co 391/2006 Krajského soudu v Ostravě), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozsudkem, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatelky, zabýval ve vztahu mezi žalobkyní R. W. a žalovanými zejména „splněním podmínky státního občanství podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.“.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 SB, o mimosoudních rehabilitacích, je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je občanem České republiky.
Podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 téhož zákona, nebo osoba, která na věc uvedenou v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. měla nárok uvedený v tomtéž ustanovení, před uplynutím lhůty, v níž mohla na vydání věci uplatnit nárok, nebo byla-li prohlášena za mrtvou ke dni předcházejícímu uplynutí této lhůty, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany republiky ČR, fyzické osoby uvedené v §3 odst. 4 písm. a), b) c), d) a e) zákona č. 87/1991 Sb. (mezi nimi i děti osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu.
Odvolací soud vycházel v daném případě zejména z článku I. Úmluvy č. 169/1929 Sb., o naturalizaci mezi Československem a USA, účinné od 14. 11. 1929 do 20. 8. 1997, podle něhož bude se míti ve Spojených státech o státních příslušnících USA, kteří byli nebo budou naturalizování na území československém, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky druhého z uvedených smluvních států. Předcházející ustanovení však neměla platit pro příslušníky jedné z obou zemí v době, kdy tato země vede válku (v této souvislosti odkazoval odvolací soud ohledně USA ke dni 8. 5. 1957 na Protokol o obnovení normálních styků mezi válčícími státy
a Japonskem, kdy podle názoru odvolacího soudu „odpadla překážka na straně žalobkyně R. W. a nabyla naturalizací státní občanství USA“).
Uvedená otázka státního občanství žalobkyně R. W. byla tu odvolacím soudem posouzena jako právní otázka, o níž přísluší rozhodovat jinému orgánu ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu. Bylo však samotným odvolacím soudem v odůvodnění jeho rozsudku z 22. 3. 2007 uváděno, že žalobkyně R. W. „požádala o vydání osvědčení o státním občanství ČR“. Také v odvolání žalobců z 28. 2. 2007 proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě z 25. 4. 2006 (čj. 28 C 479/95-328) bylo uvedeno, že „ve správním řízení o žádosti R. W. o vydání osvědčení o státním občanství, jež se vede u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. MHMP 145723/2004, doposud nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí“. V dovolání dovolatelky R. W. z 13. 9. 2007 proti rozsudku odvolacího soudu z 22. 3. 2007 (sp. zn. 56 Co 391/2006 Krajského soudu v Ostravě) pak ještě dovolatelka dodávala, že podala správní žalobu proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 11. 6. 2007, čj. MHMP 145 723/2004, kterou se nyní zabývá Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp.zn. 10 Ca 263/2007.
Za těchto uvedených okolností bylo nutno přisvědčit názoru dovolatelky, že v tomto občanském soudním řízení (sp. zn. 28 C 479/95 Okresního soudu v Ostravě) nebyla plně objasněna otázka (řešená soudy obou stupňů jen prejudiciálně), zda žalobkyně R. W. splňuje nebo nesplňuje podmínku státního občanství ČR podle ustanovení §3 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. Neúplným objasněním této závažné právní otázky došlo tu k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s tímto hmotněprávním ustanovením zákona č. 87/1991 Sb., a proto u dovolání dovolatelky shledal dovolací soud přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Zároveň bylo nutné posoudit dovolání dovolatelky i jako dovolání důvodné, to podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) a písm. b) občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud na základě přípustného i důvodného dovolání dovolatelky ke zrušení rozsudku odvolacího soudu (ve výroku týkajícím se dovolatelky R. W.) podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, neboť jej nebylo možné považovat v tomto rozsahu za správný. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 3, věty druhé, občanského soudního řádu
i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně co do posuzování žalobního návrhu žalobkyně R. W. k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d a §226 občanského soudního řádu) a v tomto dalším řízení bude (společně s posuzováním žalobního návrhu žalobce G. W. L. ve smyslu zrušovacího výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 22. 3. 2007, sp. zn. 56 Co 391/2006) posuzovat znovu i žalobní návrh žalobkyně R. W.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o nákladech řízení včetně nákladů odvolacího a dovolacího řízení (srov. §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu