ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5068.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5068/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce S. k. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) O. k., zastoupenému advokátem, 2) S. m. P., 3) M., s. r. o., 4) Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., 5) Č., a. s., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 208/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 12. 2006, č. j. 12 Co 1106/2005-648, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 5.300,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce a žalovaní 2), 3), 4) a 5) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla ve výroku I. zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva žalobce k nemovitostem blíže identifikovaným v témž výroku. Odvolací soud se především ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně učiněnými na základě provedeného dokazování. Za správný přijal i závěr o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Žalobce však neprokázal tvrzené právní nástupnictví ke konkrétnímu nemovitému majetku, který je předmětem tohoto sporu, neprokázal tak svou aktivní hmotněprávní věcnou legitimaci k tomu, aby se mohl úspěšně domáhat určení tvrzeného vlastnického práva. S námitkami, které žalobce uplatnil na podporu svého žalobního návrhu, se okresní soud vypořádal v souladu s již konstantní judikaturou v tomto směru přijatou, zejména pokud jde o výklad právního nástupnictví k majetku ČSTV podle usnesení mimořádného sjezdu konaného dne 25. 3. 1990. Přijatý výklad, o nějž opřel okresní soud své závěry, není pouze striktně slovní, jde o správné vyložení si závěrů uvedeného usnesení, které se z něj zcela logicky podávají, a nelze proto ani dovodit, že by takový výklad popíral vůli, která měla být vtělena do přijatého usnesení. Nemovitosti, jež jsou předmětem sporu, nesplňují podmínku majetku, který byl ve prospěch žalobce zapsán u příslušného orgánu, přičemž nebylo prokázáno, že by žalobce byl nositelem byť i od Českého svazu tělesné výchovy odvozené způsobilosti mít práva a povinnosti. Žalobce ani neprokázal, že příslušná tělovýchovná jednota – jako právní předchůdce žalobce – vedla předmětné nemovitosti ve své účetní evidenci. Žalobce dále neprokázal, že by v roce 1990 nějaká tělovýchovná jednota jako součást ČSTV v době registrace žalobce vykonávala k těmto nemovitostem právo hospodaření. Pro závěr o právním nástupnictví ke konkrétnímu nemovitému majetku nepostačuje skutečnost, že podle stanov ČSTV nebo podle směrnic pro hospodaření s majetkem ČSTV by mohla mít nějaká tělovýchovná jednota právo hospodaření k nemovitému majetku.
Žalobce napadl tento rozsudek „v celém rozsahu“ dovoláním. Rozhodnutí odvolacího soudu má dle názoru dovolatele po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, přičemž spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní význam napadeného rozhodnutí pak spatřuje v tom, že řeší otázku právního nástupnictví tělovýchovné jednoty ke konkrétnímu nemovitému majetku z hlediska usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. 3. 1990 ve specifické situaci, kterou právě uvedené usnesení výslovně neupravuje. Jedná se o stav, kdy nemovitosti v důsledku neplatnosti dřívějších právních úkonů, z jiných důvodů či pochybení nebyly zapsány u příslušného orgánu ve prospěch TJ, ačkoliv stav zápisu v příslušné evidenci je v rozporu s právním stavem a kdy z některého z uvedených důvodů nebyl ani nemohl být nemovitý majetek fakticky užíván či veden v evidenci tělovýchovné jednoty, ačkoliv té dle stanov ČSTV svědčilo právo hospodaření. Interpretace odvolacího soudu i soudu prvního stupně neguje smysl usnesení mimořádného sjezdu ČSTV, jehož cílem byl přechod vlastnického práva k nemovitostem na jednotlivé tělovýchovné jednoty zaregistrované u Ministerstva vnitra ČR do 30. 6. 1990, jimž svědčilo právo hospodaření s tímto majetkem. Odvolací soud nevzal v úvahu historickou genezi žalobce jakožto tělovýchovné jednoty, která nikdy nezanikla, pouze podřizovala svoji právní existenci zákonům platným v tom kterém období, přičemž byla organizační složkou ČSTV. Tento vývoj byl završen registrací žalobce ve formě občanského sdružení u Ministerstva vnitra ČR dle zákona č. 83/1990 Sb. Právní předchůdce žalobce (TJ S. M. P.) vstoupil do ČSTV dne 3. 3. 1957, přičemž vlastnické právo k uvedeným nemovitostem přešlo na ČSTV až ke dni 1. 7. 1964. Po celou dobu si však tělovýchovná jednota zachovala právní i faktickou kontinuitu s tím, že v období své existence v rámci ČSTV byla nositelem právní subjektivity odvozené od tohoto svazu. Žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci, bylo stanovami ČSTV založeno právo hospodaření k předmětným nemovitostem, a to v souvislosti s účinností hospodářského zákoníku. Tyto nemovitosti však nebyly u příslušného orgánu zapsány, fakticky užívány či vedeny v účetní evidenci, což nelze přičítat k tíži žalobce, neboť se tak stalo v důsledku neplatnosti dříve uzavřených smluv, jakož i dalších závažných pochybení, která byla v řízení před okresním soudem prokázána. V závěru dovolání žalobce opakuje již v dosavadním průběhu řízení tvrzené skutečnosti ohledně právních dispozic s předmětnými pozemky, přičemž argumentuje neplatností právních úkonů, na jejichž základě vlastnické právo k těmto nemovitostem přešlo. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) k dovolání uvedl, že jej nepovažuje za přípustné, ani za důvodné. Otázku právního nástupnictví žalobce soudy posoudily správně podle pravidel obsažených v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV. Ani jedno z kritérií usnesení pak nedopadá na postavení žalobce ve vztahu k projednávanému majetku tak, aby bylo možné uzavřít, že žalobce je právním nástupcem k tomuto majetku ČSTV. Dovolání nepovažuje za přípustné, neboť právní otázka dovolatelem předestřená byla již v judikatuře dovolacího soudu řešena, přičemž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Žalovaný 2) uvedl, že dovolání žalobce neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, které by již nebyly předmětem projednání věci v rámci rozhodnutí o odvolání. Žalovaný 2) považuje rozhodnutí odvolací soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Žalovaná 4) ve svém vyjádření konstatovala, že dovolání neobsahuje žádné nové argumenty, které by nebyly uplatněny již před okresním a krajským soudem, a s nimiž by se soudy obou instancí nevypořádaly. Za správný pokládá závěr soudů obou stupňů, že žalobce neprokázal svou aktivní věcnou legitimaci k vedení tohoto sporu. K převodu vlastnického práva na stát došlo platně a pokud by soud dospěl v tomto bodě k odlišnému závěru, namítá, že ke dni 1. 1. 1992 došlo k vydržení pozemků, které jsou předmětem sporu. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Žalovaná 5) taktéž konstatuje, že dovolání žalobce neobsahuje žádné nové dosud neuplatněné skutečnosti nebo argumenty. S posouzením předmětného sporu jak okresním, tak i krajským soudem se plně ztotožňuje a pokládá je za správné. Dovolání proto považuje za nedůvodné a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud odmítl, popřípadě zamítl.
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Lze se tedy zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Takové podmínky však napadené rozhodnutí ve spojení s podaným dovoláním nesplňuje, neboť argumentace obsažená v dovolání je o závěru skutkové povahy, přičemž dovolatel sám uvádí, že se v daném případě jedná o zcela specifickou situaci týkající se konkrétního nemovitého majetku. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na ztotožnění se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobce neprokázal tvrzené právní nástupnictví ke konkrétnímu nemovitému majetku, který je předmětem tohoto sporu, neprokázal tak svou aktivní hmotněprávní věcnou legitimaci k tomu, aby se mohl úspěšně domáhat určení tvrzeného vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Otázky řešené soudem prvního stupně a soudem odvolacím se týkají specifické situace spočívající v tom, že se žalobce coby tvrzený právní nástupce dovolává určení svého sporného vlastnického práva k majetku, jímž ani podle jeho tvrzení jeho právní předchůdce nedisponoval, neboť se stal součástí majetku ČSTV a ještě dříve, než mohl být takový majetek převeden na tvrzeného právního předchůdce žalobce smlouvami – podle žalobcova tvrzení neplatnými - uzavřenými v letech 1954 až 1970 byl převeden na žalované nebo jejich právní předchůdce. Důvodnost žalobcova nároku v rovině jeho věcné legitimace tak vskutku předně záleží na prokázání jeho právního nástupnictví po právním předchůdci. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně v této otázce uzavřel, že žalobce takové nástupnictví neprokázal. Usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. 3. 1990 ve smyslu standardního judikatorního výkladu jeho smyslu a právních účinků takovou skutečnost prokázat nemůže již proto, že se jím o předmětném majetku vůbec nerozhoduje. Žalobce ani netvrdí, že by mu svědčila (restituční) oprávnění vyplývající ze zák. č. 173/1990 Sb. a dalších zákonů upravujících navrácení majetkových práv dobrovolných tělovýchovných organizací. Jestliže tedy žalobce nenabídl tvrzení o důvodech svého právního nástupnictví, neunesl břemeno tvrzení o své aktivní legitimaci. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má základ skutkový a žalobcovo dovolání s ohledem na znění ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže založit jeho přípustnost pro zásadní právní význam. Nevymezuje ani žádnou právní otázku, jejíž řešení by mohlo mít dopad i do dalších, před soudy České republiky řešených sporů.
Vzhledem k tomu, že dovolatel výslovně napadá oba výroky rozsudku odvolacího soudu, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda dovolání je přípustné proti výroku II., kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a všemi žalovanými. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolání do výroku o nákladech řízení je tedy nepřípustné.
Dovolateli se nepodařilo vymezit otázku zásadního právního významu. Dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s odst. 3 tohoto ustanovení není tedy přípustné, a protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému 1) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. §5 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 5.300,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného 1) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaným 2), 3), 4) a 5) v dovolacím řízení pak žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2008
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu