ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5175.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5175/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 94/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 7. 2007, č.j. 7 Co 1872/2006-485, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem výše označeným změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 3. 2006, č.j. 9 C 94/2002-292, tak, že určil žalobkyni vlastníkem budovy – objektu občanské vybavenosti – na stavební parcele č. 229 v obci a k.ú. L., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. H. na LV č. 438. Ohledně nákladů řízení odvolací soud zavázal žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 88.028,90 Kč. Žalovaný byl též zavázán zaplatit České republice na nákladech řízení částku 117.499,92 Kč.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k objektu označeném jako občanská vybavenost (fakticky malá vodní elektrárna), situovanému na pozemku parc. č. st. 229 v k.ú. L., a to z důvodu odstranění duplicitního zápisu na listu vlastnictví č. 438; tam byla zapsána jako vlastník nemovitostí současně se žalovaným. Vlastnické právo žalobkyně bylo zapsáno na základě dohody o vydání nemovitosti ze dne 3. 6. 2000, schválené rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 9. 8. 2000 (ve spojení s rozhodnutím ze dne 26. 7. 2001), a uzavřené mezi žalobkyní jako osobou oprávněnou a P. V., a.s., jako osobou povinnou. Vlastnické právo žalovaného bylo v katastru nemovitostí zapsáno na základě kolaudačního rozhodnutí ze dne 17. 5. 1990, vydaného ONV v J. H. (o povolení užívání malé vodní elektrárny), a též podle kolaudačního rozhodnutí z 25. 4. 1990, vydaného MNV v L. nad L. (o povolení užívání stavební části objektu malé vodní elektrárny na jezu T., řeka L.).
Odvolací soud po doplnění dokazování provedeného soudem prvního stupně
(§213 odst. 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný. Odvolací soud měl na základě hospodářské smlouvy č.j. 1/6/78 ze dne 29. 5. 1978 za prokázáno, že P. V., a.s., jako povinná osoba vlastnila předmětnou nemovitost ke dni uzavření dohody o vydání nemovitosti se žalobkyní, i když k jejímu samostatnému zaměření a vložení do katastru došlo až na základě geometrického plánu č. 311-276/2000 z 16. 10. 2000. Mezi P. V., a.s., a žalovaným byla dne 17. 3. 1986 uzavřena kupní smlouva ohledně předmětné nemovitosti; tato smlouva však nebyla registrována tehdejším státním notářstvím, jak to vyžadovalo ustanovení §134 odst. 2 občanského zákoníku (dále „o. z.“) v tehdy platném znění, a proto nemohlo být vlastnictví na žalovaného platně převedeno. Odvolací soud na základě znaleckého posudku ústavu S. ze dne 4. 5. 2007, č.j. 2528-225/05, dospěl k závěru, že předmětná nemovitost je nemovitostí „původní“, neboť především nedošlo k odstranění původního spodního technologického podlaží malé vodní elektrárny žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci, v řadě procesních vad i ve skutkových závěrech odvolací instance, nemajících podle něj oporu v provedeném dokazování. Napadal konkrétně závěry odvolacího soudu ohledně aktivní věcné legitimace žalobkyně, stran platnosti kupní smlouvy ze dne 20. 2. a 17. 3. 1986 i ohledně posouzení nabytí věci jejím zbudováním žalovaným (tedy originárním způsobem ve smyslu §132 odst. 1 o. z.). Dovolatel též vytýkal odvolacímu soudu, že založil své rozhodnutí na jiných právních a skutkových závěrech než soud prvního stupně, aniž by žalovaného poučil ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Namítal též nesprávné zadání znaleckého posudku, nekompetentnost znaleckého ústavu, nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem ohledně rekonstrukce předmětné nemovitosti (zejména demontáže původní turbíny a montáže turbíny nové), a také nepřipuštění některých důkazů, které navrhoval žalovaný. Pokud měl odvolací soud zato, že se stavba malé vodní elektrárny stává samostatnou věcí v právním smyslu již zbudováním spodního technologického podlaží, měl se podle dovolatele zabývat též otázkou vydržení věci. Dovolatel vznesl v rozsáhlých podáních též celou řadu dalších námitek, jimiž se – v relevantních částech – bude dovolací soud přímo či implicite zabývat v následujících částech odůvodnění svého rozsudku. Dovolatel požadoval, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku a tento rozsudek poté zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolateli odlišně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.
Dovolání není důvodné.
Právní posouzení věci Nejvyšším soudem lze rozdělit, s přihlédnutím k obsahu napadeného rozsudku i tvrzením dovolatele, do tří částí.
I. Nabytí vlastnictví objektu od jiné osoby
Ve prospěch vlastnictví žalobkyně hovoří dohoda o vydání sporné nemovitosti, uzavřená dne 3. 7. 2000 s a. s. P. V. a schválená rozhodnutím OÚ – Pozemkového úřadu v J. H. dne 9. 8. 2000 (s opravou dne 26. 7. 2001). Byl tedy naplněn restituční titul podle §9 odst. 1, 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zkráceně „zákon o půdě“).
Vlastnictví právního předchůdce žalobkyně, P. V., a. s., dovodil odvolací soud z hospodářské smlouvy ze dne 29. 5. 1978 včetně dodatečného upřesnění předmětu smlouvy o „budovu strojovny s turbínou“. S tímto i předchozím právním závěrem dovolací soud souhlasí, včetně zjištění odvolacího soudu, že do vzniku současného pozemku parc. č. 229 šlo o stavbu na pozemku parc.č. 1226/6 (vodní tok – mlýnský potok), jenž byl též převáděn (dříve T. mlýn, pak nabyl od J. T. vlastnictví stát, posléze v roce 1978 – viz výše – převod správy z P. k. D. na P. V.).
Stavba malé vodní elektrárny, osazené ve druhé polovině 40. let minulého století J. T. tzv. F. turbínou, nebyla samostatně vedena v evidenci, resp. katastru nemovitostí, byla součástí T. mlýna a samostatně zaměřena spolu s pozemkem parc. č. st. 229 geometrickým plánem ze 16. 10. 2000 (v souvislosti s restitucí a tímto sporem).
Případný závěr o vlastnictví žalovaného k objektu není založen na platném právním titulu. Došlo sice k uzavření kupní smlouvy o převodu objektu na žalovaného mezi Okresním podnikem služeb v J. H. a žalovaným dne 17. 3. 1986, ta však postrádala registraci státním notářstvím podle §134 odst. 2 tehdy platného o. z.
Ve srovnání s restitucí ve prospěch žalobkyně je tedy právní pozice žalovaného ohledně vlastnictví předmětného objektu výrazně slabší.
II. Alternativa originárního nabytí objektu žalovaným
Touto možností se odvolací soud podrobně zabýval, a to jak po stránce důkazní, tak i z hlediska právního posouzení zjištěného skutkového stavu.
Skutkovým východiskem se pro odvolací instanci staly znalecké posudky (doplnění posudku znaleckého ústavu ve srovnání s posudkem ing. H., předloženým žalovaným) i ohledání na místě samém. Šlo o to, zda v období před kolaudačním rozhodnutím v roce 1990 vybudoval žalovaný novou stavbu či nikoli.
V posuzované věci je třeba obezřetně hledat kritérium pro závěr, zda se parametry stavby změnily natolik podstatně, že by mohlo jít o stavbu novou. Vzhledem k účelovému určení stavby nelze užít obvyklé měřítko o vystavění alespoň prvního nadzemního podlaží s jeho běžnými prvky (obvodové zdivo, patrné je řešení inženýrských sítí atd.), neboť malá vodní elektrárna je stavbou specifické povahy.
Nejvyšší soud se již vyjádřil ke stavebnímu charakteru malé vodní elektrárny v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 770/98 (Právní rozhledy č. 2/2001). Uvedl, že taková elektrárna je složena z více komponentů (součástí), způsobilých fungovat též jako samostatné věci. Jde například – záleží na konstrukci a technologickém řešení konkrétního objektu – o zděný objekt, betonovou šachtu pod zemí (jímací objekt), přívodní potrubí atd. Některé prvky jsou zaměnitelné, jejich oddělením by však byla věc funkčně znehodnocena.
Konkrétní zjištění odvolacího soudu jsou následující: demontovatelná technologická zařízení jsou uložena v „horním technologickém podlaží“ (tj. nadzemní části objektu); pevně zabudovaná technologická zařízení, zejména turbína, jsou uložena ve spodním (podzemním) technologickém podlaží; bez totální destrukce zařízení spodního podlaží i jeho stavební části nemůže dojít k výměně posledně uvedených stavebních i technických prvků; k výměně těchto komponentů však nedošlo, žalovaný při jím prováděné rekonstrukci objektu (před kolaudací) pouze odstranil podstatnou část horního technologického podlaží (bez výměny „původního technologického zařízení“)
a zbudoval ji nově.
Odvolací soud vyslovil autonomně závěr, že malá vodní elektrárna má natolik zvláštní charakter, že při její stavbě či stavebních změnách nelze – s ohledem na to, že podstatná část je situována pod hladinou vodního toku – „vycházet z běžné definice nadzemní stavby jako samostatné věci v právním smyslu podle §119 o. z.“ (tj. nezaměnitelné řešení prvního nadzemního podlaží). Předmětná stavba elektrárny se podle odvolacího soudu stala věcí samostatnou již zbudováním spodního technologického podlaží; již tak bylo dáno dispoziční řešení stavby, a dobudování horní technologické části, krovů či střechy nemohlo na řešení této vodohospodářské stavby nic změnit. Odvolací soud neměl za prokázánu tvrzenou výměnu turbíny žalovaným, čímž by došlo k případné destrukci spodní technologické části stavby.
Na základě svých skutkových zjištění posoudil odvolací soud celé zařízení jako jeden stavební i technologický celek, jehož podstatné prvky z let před rekonstrukcí zůstaly zachovány a nedošlo tak k originárnímu nabytí vlastnictví k objektu žalovaným.
Dovolací soud zde konstatuje, že – jak též uvedeno v již citovaném rozsudku senátu 25 Cdo (jehož závěry byly posléze převzaty i senátem 22 Cdo) – je třeba vycházet z jedinečných skutkových zjištění ohledně předmětné stavby. Právě taková zjištění pomáhají formovat měřítka za účelem posouzení, zda se stále jedná o stavbu původní či již jde o stavbu novou (jinou). Dospěl-li odvolací soud za pomoci znaleckého posudku i – což je podstatné – místního ohledání právě k takovým závěrům, jak je vyjádřil, pak lze jen shrnout, že tyto závěry se jeví jako přiléhavě formulované, ve svých právních důsledcích výstižné a neodporující zákonu. Dovolací přezkum tu proto nevede (a dost dobře ani vést nemohl, viz níže) k odchylným právním závěrům.
III. Dovolací důvody (tvrzení) žalovaného
Žalovaný sepsal a následně doplnil velmi rozsáhlé dovolání, v němž uplatil všechny tři zákonné dovolací důvody a napadl všechny významné závěry odvolacího soudu z vlastního pohledu skutkového i právního.
Je však třeba zdůraznit, že takto při podání dovolání nelze účinně postupovat. Nejvyšší soud není soudem nalézacím. Jeho rolí při mimořádném přezkumu napadeného rozsudku je právní posouzení věci (převážně hmotněprávní, v limitovaném rámci i procesní), nikoli však zásah do skutkových zjištění odvolací instance. Nejvyšší soud již opakovaně – zejména při výkladu §243a o. s. ř. – zdůraznil, že je vázán skutkovým základem věci, zjištěným nižšími instancemi, a nemůže se od něj odchýlit. A právě v nyní posuzované věci jsou skutková zjištění, zejména vzhledem ke zvláštní povaze předmětné stavby, naprosto klíčová pro následné právní závěry. Byla-li učiněna během řízení před řádnými instancemi, jsou i pro Nejvyšší soud relevantní; právní závěry z těchto zjištění nutně vycházejí, především co do kritérií stavebních a technologických komponentů nemovitosti (a jejich změn).
Dovolatel se však domáhá zcela podstatné revize dosavadních skutkových zjištění, provedení důkazů za účelem zjištění nových, návazné změny právních názorů – to vše není součástí oprávnění dovolacího soudu. Zároveň se podává, že Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud deformoval předchozí skutková zjištění či snad dovodil zjištění důkazně nepodložená (dovolací důvod podle odst. 3 §241a o. s. ř.); stejně tak nebylo shledáno, že by došlo k procesní vadě s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci (odst. 2 písm. a/ téhož ustanovení, k písm. b/ viz výše).
K vydržení stavby či přesněji její rekonstruované části nemohlo na straně žalovaného dojít, neboť „vydržení“ jen součásti nemůže vyvolat vlastnické následky. Je-li stavba označena jako „občanská vybavenost“, pak toto rámcové označení (i jeho případná změna) je věcí katastrálního úřadu a stavba je jinak řádně identifikována.
Uplatněné dovolací důvody tedy nebyly naplněny a odvolací soud rozhodl ve věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného výrokem I. zamítá (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Protistraně by vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení podáním vyjádření k dovolání. Toto vyjádření ale podáno nebylo. Proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak uvedeno ve výroku II.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu