ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5181.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5181/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce J. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. b. d. P. 3, zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu bytu do vlastnictví, vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 32 Cm 101/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2007, č.j. 14 Cmo 428/2006-117, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2006, č.j. 32 Cm 101/2003-96, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2007, č.j. 14 Cmo 428/2006-117,
se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 4. 2007, č.j. 14 Cmo 428/2006-117, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (soud prvního stupně) ze dne 22. 5. 2006, č.j. 32 Cm 101/2003-96 (vydaný poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne
3. 5. 2004, č.j. 32 Cm 101/2003-36, byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne
12. 1. 2005, č.j. 14 Cmo 290/2004-62, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), jímž byla žalovanému uložena povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví ve znění specifikovaném ve výroku I. tohoto rozsudku; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných v předchozím průběhu řízení a ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně; tytéž právní závěry ostatně odvolací soud vyjádřil již ve svém kasačním usnesení. Výměrem Obvodního národního výboru v P. 12 ze dne 20. 5. 1950, č.j. 465/7-2113/50 (dále jen „výměr ONV“), byl B. S. (manželu právní předchůdkyně žalobce) přidělen „byt č. 2 v přízemí domu č.p. 2113 v P. 3, B. 8“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a to jako byt naturální (domovnický). „Domovnická smlouva“ ze dne 3. 9. 1958 uzavřená mezi právním předchůdcem žalovaného L. b. d. v P. (dále jen „LBD“) a právní předchůdkyní žalobce J. S. obsahuje v bodě 5 ujednání, že domovník obdrží od vlastníka domu naturální byt, jímž byl právě byt předmětný. Skutečnost, že právní předchůdkyně žalobce byla uživatelkou tohoto bytu, lze podle odvolacího soudu dovozovat z článku V pracovní smlouvy, uzavřené mezi ní a LBD dne 1. 7. 1967, podle něhož „pokud je pracovník uživatelem domovnického naturálního bytu, mění se tento byt dnem 1. 7. 1967 v byt služební (§67 zák. o hosp. s byty) …“ (odst. 1), když současně „pracovník nežádá a nebude žádat přidělení služebního bytu“ (odst. 2). Jelikož v roce 1977 právní předchůdkyni žalobce skončil u LBD pracovní poměr domovnice a dotyčná přesto byt nadále užívala (čemuž LBD nikterak nebránilo), ztratil předmětný byt povahu služebního (domovnického) bytu (§67 odst. 1 a 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění účinném do 31. 12. 1991); k 1. 1. 1992 již nesplňoval zákonem stanovená kritéria pro služební byty, neboť „téměř patnáct let jako služební, domovnický byt užíván a tedy již ani určen nebyl.“ Dnem 1. 1. 1992 se právo osobního užívání předmětného bytu svědčící právní předchůdkyni žalobce změnilo na nájem bytu. Jako s nájemkyní bytu s dotyčnou jednal i žalovaný – stala se členkou družstva (žalovaného). Následně (jelikož splňovala podmínky stanovené §23 odst. 1 a 2 a §24 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb.) podala včasnou žádost o převod vlastnictví k předmětnému bytu. Tyto předpoklady splňuje i žalobce, který se stal právním nástupcem J. S. a nájemcem předmětného bytu (§706 odst. 3 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Podle odvolacího soudu je z pohledu citovaných ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. navíc nerozhodné, zda se jednalo o služební byt či nikoliv.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání; jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Právní předchůdkyně žalobce se podle dovolatele nikdy nestala uživatelkou předmětného bytu. Její užívací právo nevyplývá z pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 1967 a navíc tentýž byt byl již dříve výměrem ONV přidělen jejímu manželovi; nejednalo se proto o „právně volný byt“ způsobilý k přidělení. Bylo-li přesto „skutkově prokázáno“, že dotyčné svědčilo užívací právo k předmětnému bytu (jež se dnem 1. 1. 1992 změnilo na nájem bytu), nevznikl jí po přijetí do družstva „družstevní nájem bytu“, a nemá proto nárok na bezplatný převod bytu do svého vlastnictví. Pojem družstevní byt vyplývá nikoli z povahy vlastnictví domu či bytové jednotky, nýbrž z obsahu právního vztahu mezi družstvem a nájemcem bytu. „P. S., ať užívala byt z jakéhokoli důvodu, užívala byt služební, a z toho byl zcela zřejmý obsah právního vztahu mezi ní a žalovaným, tedy užívání bytu vázané na výkon práce domovního zaměstnance.“ Takový nájem bytu není „součástí členských práv člena družstva, ale práv vyplývajících z pracovněprávního vztahu.“ Pouhé přijetí za člena družstva nezakládá bez dalšího změnu obsahu právního vztahu k předmětnému bytu mezi jeho účastníky. Vznik členství v družstvu zakládá nárok na přidělení družstevního bytu; pokud již v době vzniku členství dotyčná byt ve vlastnictví družstva užívala, „muselo by dojít ke změně obsahu nájemního práva (správně nájemního vztahu) změnou smlouvy tak, aby odpovídala ustanovení §685 odst. 2 občanského zákona.“ Dovolatel připouští, že ke změně obsahu sporného nájemního vztahu mohlo dojít pouze změnou „práva osobního užívání bytu sloužícího k ubytování pracovníka organizace na nájem služebního bytu.“ Jelikož zákon č. 72/1994 Sb. neupravuje právní následky spojené se vznikem členství v družstvu nájemce bytu ve vlastnictví družstva, je třeba (v souladu s §853 obč. zák.) aplikovat ustanovení dopadající na vztahy obsahem a účelem nejbližší, tj. §685 odst. 2 obč. zák.; takový nájemní vztah však vzniká až uzavřením nájemní smlouvy. Z uvedeného dovolatel dovozuje, že právní předchůdkyně žalobce nesplňovala podmínky pro „bezplatné vydání bytu do vlastnictví“ (§24 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb.), neboť „její nájemní vztah k bytu nevznikl na základě skutečností stanovených zákonem.“ Proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); existenci takových vad dovolatel nenamítá
a tyto vady nevyplývají ani z obsahu spisu.
Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Obecně je právní posouzení nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (jež jsou pro napadené rozhodnutí závěry určujícími), a sice§že právní předchůdkyni žalobce svědčil právní důvod k užívání předmětného bytu,§že tento byt (v důsledku skončení pracovního poměru právní předchůdkyně žalobce u LBD a jeho následného užívání dotyčnou) k 1. 1. 1992 již nebyl bytem služebním, §že přijetím právní předchůdkyně žalobce za členku družstva se její nájemní vztah k bytu ve vlastnictví družstva změnil na nájem družstevního bytu a §že v době podání žádosti splňovala podmínky stanovené zákonem č. 72/1994 Sb. pro převod bytu do jejího vlastnictví.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že předmětný byt byl výměrem ONV po zrušení předchozího nájemního vztahu přidělen podle §2 zákona č. 138/1948 Sb.,
o hospodaření s byty, ve znění účinném do 31. 12. 1956, do nájmu manželu právní předchůdkyně žalobce B. S., a to jako byt naturální. Na základě bodu 5 „Domovnické smlouvy“ ze dne 3. 9. 1958 obdržela předmětný byt opět jako byt naturální (domovnický) podle §7 odst. 1 zákona č. 4/1949 Sb., o pracovním poměru domovnickém, ve znění účinném do 31. 12. 1965, právní předchůdkyně žalobce.
Z článku V pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 1967 vyvodil, že právní předchůdkyně žalobce „byla uživatelkou předmětného domovnického naturálního bytu“ a že „od uvedeného data šlo o byt služební ve smyslu §67 zák. o hosp. s byty“. Odvolací soud se však nijak nevypořádal s odvolací námitkou žalovaného, že tentýž byt, který měl být „Domovnickou smlouvou“ (uzavřenou zpětně k 1. 10. 1950) přidělen právní předchůdkyni žalobce, nebyl právně volný, jelikož – jak již bylo uvedeno – výměrem ONV byl dne 20. 5. 1950 přidělen do nájmu jejímu manželovi; za těchto okolností by nemohl být právní předchůdkyni žalobce shora uvedeným způsobem platně založen právní důvod k jeho užívání (k tomu srov. obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 853/99). Odvolací soud přesto nezjišťoval, zda v době uzavření „Domovnické smlouvy“ nájemní vztah pana B. S. (příp. jiný nájemní či užívací vztah) k předmětnému bytu trval a zda se tedy skutečně jednalo
o právně volný byt či nikoli.
Závěr odvolacího soudu, že právní předchůdkyni žalobce svědčil právní důvod k užívání předmětného bytu na základě „Domovnické smlouvy“ ze dne 3. 9. 1958, je za této situace předčasný a tudíž nesprávný; za nesprávné lze z téhož důvodu považovat
i zbývající na tento závěr navazující (dovoláním též zpochybněné) právní závěry. Závěr, že byt v důsledku skončení pracovního poměru právní předchůdkyně žalobce u LBD a jeho následného užívání dotyčnou k 1. 1. 1992 již nebyl bytem služebním je nesprávný již z toho důvodu, že v takovém případě by ustanovení §184 písm. a) obč. zák. ve znění do 31.12.1991 a §711 odst. 1 písm. b) obč. zák. ve znění od 1. 1. 1992 postrádalo smysl. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak byl uplatněn opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu; jelikož důvody zrušení platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil podle §243b odst. 3 věty druhé o.s.ř. i toto rozhodnutí
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení se odvolací soud (resp. soud prvního stupně) zaměří na objasnění, zda v době uzavření „Domovnické smlouvy“ předmětný byt, který byl touto smlouvou poskytnut právní předchůdkyni žalobce do užívání, byl bytem právně volným (a tedy způsobilým ke zřízení užívacího práva). Teprve poté učiní závěr o tom, zda dotyčné svědčil právní důvod pro takové užívání či zda své užívací právo např. pouze odvozovala od užívacího (resp. nájemního) práva svého manžela.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soud rozhodne
v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu