ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5338.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5338/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky M. V. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 24. 7. 2007, sp. zn. 36 Co 542/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 173/2003 (žalobkyně M. V. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému Mgr. O. J., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 18. 8. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 12. 5. 2006, č. j. 19 C 173/2003-107. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že jsou jejím vlastnictvím budova čp. 354 s pozemky parc. č. 481 (zastavěnou plochou a nádvořím) a parc. č. 480 (zahradou) v katastrálním území S., zapsaných na listu vlastnictví č. 3020 pro toto katastrální území (obec L.) u Katastrálního úřadu v L. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci z 24. 7. 2007, sp. zn. 36 Co 542/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Liberci z 12. 5. 2006, č. j. 19 C 173/2003-107, potvrzen a bylo i rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo možné vyhovět, když soud prvního stupně „jednak správně zjistil skutkový stav, ve svém rozhodnutí z něj vycházel a jednak na tomto skutkovém základu dospěl po právní stránce k věcně správnému rozhodnutí“.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně v řízení o její určovací žalobě uváděla, že je dědičkou po původním vlastníku nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, A. R., jemuž byly nemovitosti zkonfiskovány „protiprávně, aniž k tomu byly splněny podmínky pro tuto konfiskaci majetku“. V řízení před soudem prvního stupně byl však proveden důkaz konfiskačním výměrem, vydaným bývalým Okresním národním výborem v L. z 18. 9. 1946, č. ju. 33.378/46; v tomto výměru byla označena osoba, které se konfiskace týká i specifikace majetku, jehož se konfiskace týká, a výměr obsahoval i doložku, že tento výměr nabyl právní moci 23. 19. 1946, takže soud prvního stupně se cítil být tímto správním výměrem vázán, nepřezkoumával jeho věcnou správnost a neshledal jej nulitním; soud prvního stupně byl i toho názoru, že „u kategorie věcně vadných a nezákonných správních aktů platí presumpce jejich správnosti“.
Odvolací soud nesdílel sice názor soudu prvního stupně, který měl za to, že je třeba vycházet „u data, kdy bylo vlastnické právo pro stát vloženo do pozemkové knihy na základě rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku, tedy ke dni 26. 11. 1949, která spadá do rozhodného období podle zákona č. 87/1991 Sb.“, když tu bylo třeba vycházet z data účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. (tj. z data 30. 10. 1945) i z toho, že přechod vlastnictví podle dekretu č. 108/1945 Sb. nepodléhal dříve uplatňovanému principu intabulace do pozemkových knih. Odvolací soud zdůrazňoval, že vychází v tomto případě z právních závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb.), že totiž žalobami o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství a že se účinně nelze domáhat podle obecných předpisů určení ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Ve smyslu právních závěrů uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu ČR nebyl v tomto případě dán u žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože v takovém případě, vyplývajícím z konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., nebyla dána preventivní povaha uplatnění určovací žaloby, když tu nejde o případ, kdy je třeba předejít stavům nejistoty co do zásahů do práva vlastnického.
Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající určovací žalobu žalobkyně, jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s přihlížením k tomu, že v odvolacím řízení úspěšný žalovaný se vzdal práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 6. 9. 2007 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 6. 11. 2007 podáno u Okresního soudu v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Podle názoru dovolatelky nemohla být v této právní věci žalobkyně zamítnutím její určovací žaloby „postižena“ tím, že na jedné straně platí princip nepromlčitelnosti vlastnického práva chráněný Listinou základních práv a svobod, který je však na druhé straně v důsledku zamítnutí určovací žaloby popřen právním názorem, že určovací žalobou nelze obcházet smysl restitučního zákonodárství, a to i tehdy, když se restituční předpis vztahuje k aktům učiněným v období, které je v restitučních předpisech vymezeno, tj. od února 1948.
Dovolatelka kromě toho poukazovala na to, že v řízení o této právní věci nebylo bezpečně doloženo, kdy vlastně v daném případě došlo k žalovaným tvrzené konfiskaci majetku A. R., děda žalobkyně, podle dekretu č. 108/1945 Sb. A. R., který byl německé národnosti, sice v době konfiskace nemohl ještě prokázat, že se v době nacistické okupace neprovinil proti českému národu, ale už v roce 1950 mohl uvedenou skutečnost doložit vydaným osvědčením o zachování čs. státního občanství, takže u A. R. nebyly dodrženy výjimky z prezidentských dekretů; A. R. měl být do vyřízení jeho čs. státního občanství považován za čs. státního občana. Podle názoru dovolatelky tehdejší národní výbor nesprávně posoudil záležitost konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., přestože věděl, že A. R. zažádal o zachování čs. státního občanství a z protokolů o tomto správním řízení a z výslechu svědků bylo zjevné, že se ničím neprovinil a že také za nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, zaplatil kupní cenu podle kupní smlouvy z 25. 9. 1942 za nabyté nemovitosti (od tehdejšího německého peněžního ústavu v L., založeného ovšem už před rokem 1939 – Reichenberger Sparkasse). K pochybení došlo, podle názoru dovolatelky, v daném případě i v tom, že správní rozhodnutí v tomto případě nebylo včas a řádně doručeno. Pokud pak šlo o „rozhodnutí o odevzdání nemovitostí (v katastrálním území S.) z 26. 11. 1949 (obsahující soupis zabavených nemovitostí)“, nenabylo právní moci a přesto na jeho základě došlo k zápisu o vlastnictví čs. státu do pozemkové knihy.
Dovolatelka dále zdůrazňovala, že svou určovací žalobou neobchází restituční zákonodárství. Tuto žalobu podala „na základě platného zákona a s vědomím, že vlastnické právo je nepromlčitelné“. Zamítnutí její určovací žaloby považuje dovolatelka za porušení Listiny základních práv a svobod. Nepřipuštěním určovací žaloby podle obecných předpisů tu dochází k tomu, že „českoslovenští státní občané německé národnosti jsou zbaveni ochrany jejich vlastnictví“; dochází tak dodatečně „k definitivnímu vyvlastnění osob, které se ničím neprovinily“. Dovolatelka je toho názoru, že žádný restituční předpis nestanovil způsob nápravy zániku vlastnictví z doby před 25. 2. 1948 (tj. před rozhodným obdobím podle restitučních předpisů).
Dovolání dovolatelky bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 19 C 173/2003 Okresního soudu v Liberci), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 24. 7. 2007 (sp. zn. 36 Co 542/2006 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatelky, měl při posuzování této právní věci na zřeteli ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu i ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy, jakož i ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud poukazoval i na závěry obsažené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb., které podle názoru odvolacího soudu sjednotily posuzování „možnosti domáhat se nápravy křivd, způsobených v minulosti, žalobami o určení vlastnického práva“.
V této právní věci se tedy soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo/ 22 Cdo/1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva nebo právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněného sdělením č. 477/2006 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948, a zvláštní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. a podle dekretu č. 12/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat u dovolání dovolatelky přípustnost tohoto dovolání podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu
28 Cdo 5338/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky M. V. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 24. 7. 2007, sp. zn. 36 Co 542/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 173/2003 (žalobkyně M. V. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému Mgr. O. J., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 18. 8. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 12. 5. 2006, č. j. 19 C 173/2003-107. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že jsou jejím vlastnictvím budova čp. 354 s pozemky parc. č. 481 (zastavěnou plochou a nádvořím) a parc. č. 480 (zahradou) v katastrálním území S., zapsaných na listu vlastnictví č. 3020 pro toto katastrální území (obec L.) u Katastrálního úřadu v L. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci z 24. 7. 2007, sp. zn. 36 Co 542/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Liberci z 12. 5. 2006, č. j. 19 C 173/2003-107, potvrzen a bylo i rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo možné vyhovět, když soud prvního stupně „jednak správně zjistil skutkový stav, ve svém rozhodnutí z něj vycházel a jednak na tomto skutkovém základu dospěl po právní stránce k věcně správnému rozhodnutí“.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně v řízení o její určovací žalobě uváděla, že je dědičkou po původním vlastníku nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, A. R., jemuž byly nemovitosti zkonfiskovány „protiprávně, aniž k tomu byly splněny podmínky pro tuto konfiskaci majetku“. V řízení před soudem prvního stupně byl však proveden důkaz konfiskačním výměrem, vydaným bývalým Okresním národním výborem v L. z 18. 9. 1946, č. ju. 33.378/46; v tomto výměru byla označena osoba, které se konfiskace týká i specifikace majetku, jehož se konfiskace týká, a výměr obsahoval i doložku, že tento výměr nabyl právní moci 23. 19. 1946, takže soud prvního stupně se cítil být tímto správním výměrem vázán, nepřezkoumával jeho věcnou správnost a neshledal jej nulitním; soud prvního stupně byl i toho názoru, že „u kategorie věcně vadných a nezákonných správních aktů platí presumpce jejich správnosti“.
Odvolací soud nesdílel sice názor soudu prvního stupně, který měl za to, že je třeba vycházet „u data, kdy bylo vlastnické právo pro stát vloženo do pozemkové knihy na základě rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku, tedy ke dni 26. 11. 1949, která spadá do rozhodného období podle zákona č. 87/1991 Sb.“, když tu bylo třeba vycházet z data účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. (tj. z data 30. 10. 1945) i z toho, že přechod vlastnictví podle dekretu č. 108/1945 Sb. nepodléhal dříve uplatňovanému principu intabulace do pozemkových knih. Odvolací soud zdůrazňoval, že vychází v tomto případě z právních závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb.), že totiž žalobami o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství a že se účinně nelze domáhat podle obecných předpisů určení ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Ve smyslu právních závěrů uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu ČR nebyl v tomto případě dán u žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože v takovém případě, vyplývajícím z konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., nebyla dána preventivní povaha uplatnění určovací žaloby, když tu nejde o případ, kdy je třeba předejít stavům nejistoty co do zásahů do práva vlastnického.
Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající určovací žalobu žalobkyně, jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s přihlížením k tomu, že v odvolacím řízení úspěšný žalovaný se vzdal práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 6. 9. 2007 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 6. 11. 2007 podáno u Okresního soudu v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Podle názoru dovolatelky nemohla být v této právní věci žalobkyně zamítnutím její určovací žaloby „postižena“ tím, že na jedné straně platí princip nepromlčitelnosti vlastnického práva chráněný Listinou základních práv a svobod, který je však na druhé straně v důsledku zamítnutí určovací žaloby popřen právním názorem, že určovací žalobou nelze obcházet smysl restitučního zákonodárství, a to i tehdy, když se restituční předpis vztahuje k aktům učiněným v období, které je v restitučních předpisech vymezeno, tj. od února 1948.
Dovolatelka kromě toho poukazovala na to, že v řízení o této právní věci nebylo bezpečně doloženo, kdy vlastně v daném případě došlo k žalovaným tvrzené konfiskaci majetku A. R., děda žalobkyně, podle dekretu č. 108/1945 Sb. A. R., který byl německé národnosti, sice v době konfiskace nemohl ještě prokázat, že se v době nacistické okupace neprovinil proti českému národu, ale už v roce 1950 mohl uvedenou skutečnost doložit vydaným osvědčením o zachování čs. státního občanství, takže u A. R. nebyly dodrženy výjimky z prezidentských dekretů; A. R. měl být do vyřízení jeho čs. státního občanství považován za čs. státního občana. Podle názoru dovolatelky tehdejší národní výbor nesprávně posoudil záležitost konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., přestože věděl, že A. R. zažádal o zachování čs. státního občanství a z protokolů o tomto správním řízení a z výslechu svědků bylo zjevné, že se ničím neprovinil a že také za nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, zaplatil kupní cenu podle kupní smlouvy z 25. 9. 1942 za nabyté nemovitosti (od tehdejšího německého peněžního ústavu v L., založeného ovšem už před rokem 1939 – Reichenberger Sparkasse). K pochybení došlo, podle názoru dovolatelky, v daném případě i v tom, že správní rozhodnutí v tomto případě nebylo včas a řádně doručeno. Pokud pak šlo o „rozhodnutí o odevzdání nemovitostí (v katastrálním území S.) z 26. 11. 1949 (obsahující soupis zabavených nemovitostí)“, nenabylo právní moci a přesto na jeho základě došlo k zápisu o vlastnictví čs. státu do pozemkové knihy.
Dovolatelka dále zdůrazňovala, že svou určovací žalobou neobchází restituční zákonodárství. Tuto žalobu podala „na základě platného zákona a s vědomím, že vlastnické právo je nepromlčitelné“. Zamítnutí její určovací žaloby považuje dovolatelka za porušení Listiny základních práv a svobod. Nepřipuštěním určovací žaloby podle obecných předpisů tu dochází k tomu, že „českoslovenští státní občané německé národnosti jsou zbaveni ochrany jejich vlastnictví“; dochází tak dodatečně „k definitivnímu vyvlastnění osob, které se ničím neprovinily“. Dovolatelka je toho názoru, že žádný restituční předpis nestanovil způsob nápravy zániku vlastnictví z doby před 25. 2. 1948 (tj. před rozhodným obdobím podle restitučních předpisů).
Dovolání dovolatelky bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 19 C 173/2003 Okresního soudu v Liberci), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 24. 7. 2007 (sp. zn. 36 Co 542/2006 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatelky, měl při posuzování této právní věci na zřeteli ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu i ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy, jakož i ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud poukazoval i na závěry obsažené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb., které podle názoru odvolacího soudu sjednotily posuzování „možnosti domáhat se nápravy křivd, způsobených v minulosti, žalobami o určení vlastnického práva“.
V této právní věci se tedy soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo/ 22 Cdo/1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva nebo právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněného sdělením č. 477/2006 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948, a zvláštní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. a podle dekretu č. 12/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat u dovolání dovolatelky přípustnost tohoto dovolání podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu