ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5415.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5415/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému A. P., a.s., zastoupenému advokátem, o 758.161,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 13 Cm 743/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007, č.j. 11 Cmo 411/2006-284, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze svým rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2006, č.j. 13 Cm 743/2005-254, kterým byl zamítnut návrh žalobce, jímž se domáhal po žalovaném zaplacení částky 758.161,- Kč s úrokem ve výši 0,05 % za každý den z prodlení od 1. 12. 2000 do zaplacení. Dále odvolací soud rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 54.784,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. Z. H.
Žalobce se domáhal uvedené částky jako bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalovanému tím, že žalobce poskytoval žalovanému peněžité plnění za užívání stravovacího zařízení, k čemuž se zavázal smlouvou o nájmu stravovacího zařízení, uzavřenou mezi účastníky 29. 9. 1992. Odvolací soud považoval nájemní smlouvu za absolutně neplatnou, neboť nebyl udělen předchozí souhlas orgánu obce tak, jak vyžadovalo tehdejší znění §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, pod sankcí absolutní neplatnosti takové smlouvy. Účastnící následně uzavřeli dne 21. 11. 2000 dohodu o ukončení zmíněné smlouvy, kterou odvolací soud posoudil jako dohodu o narovnání ve smyslu §585 občanského zákoníku („o. z.“). V této dohodě účastníci výslovně uvedli, že nemají vůči sobě žádné další majetkové ani jiné nároky. Vzhledem k takové dohodě, resp. vzájemnému narovnání mezi účastníky, které vyčerpalo předmět řízení, nepovažoval odvolací soud žalobu za důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opíral o jím tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Považoval za neplatné právní úkony výpověď z nájmu danou žalovaným dne 25. 9. 2000 i dohodu (již zmíněnou) ze dne 21. 11. 2000. Žalobce užíval stravovací zařízení od počátku bez právního důvodu, podle tvrzení dovolatele se tedy platbami za nájem a služby žalovaný bezdůvodně obohatil a měl by požadovanou částku zaplatit. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil jej tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání však není přípustné.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud může jen konstatovat, že mezi účastníky byla uzavřena neplatně smlouva o nájmu stravovacího zařízení dne 29. 9. 1992. K takové smlouvě byl vyžadován předchozí souhlas obecního úřadu, v tomto případě Městského úřadu v Pelhřimově, a to podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. K takovému souhlasu prokazatelně nedošlo, jednalo se tedy o absolutní neplatnost smlouvy podle §3 odst. 4 cit. zákona. Žalobce sice poukázal na judikát Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 1364/2001, ten však byl překonán rozsudkem velkého senátu téhož soudu, vydaným pod sp. zn. 31 Cdo 1895/2002 (R 7/2005).
Při absolutní neplatnosti smluvního vztahu šlo tedy o to, zda bylo plnění z něj poskytnuté předmětem dalšího ujednání stran. Nejvyšší soud tu sdílí právní názor odvolací instance, že právní relevanci nepostrádá dohoda účastníků o narovnání ze dne 21. 11. 2000, kterou byl právní vztah mezi stranami vypořádán; po právní stránce podle §585 odst. 1 o. z.
Z hlediska těchto pro věc určujících hmotněprávních otázek odvolací soud nepochybil. Zbývá doplnit, že žalobce, který napsal dovolání sám (advokátka se posléze k podání připojila), ostatně ani žádnou právní otázku v dovolání explicitně nevymezil.
Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) nebyly splněny, jiná alternativa přípustnosti dovolání nepřipadala v úvahu, a Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítá
(§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalovaný by měl podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. prosince 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu