ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5426.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5426/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobce V., a.s. (dosud spotřební družstvo P.), (dříve v P., ), zastoupeného advokátem, proti žalované Č. r., jejímž jménem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v P., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 27 C 53/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007, č. j. 35 Co 148/2007-58, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalovaná má povinnost nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 6.307,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze potvrdil svým rozsudkem shora uvedeným rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 12. 2006, č.j. 27 C 53/2006-36, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem (v rozsudku soudu prvního stupně detailně specifikovaných) šesti pozemků v k.ú. Krč, zapsaných na LV č. 1816, vedených u Katastrálního úřadu P., obec P. Odvolací soud rozhodl též povinnosti žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. T. R.
Odvolací soud konstatoval, že žalobce požádal příslušný státní orgán (žalovanou) ve lhůtě stanovené v §879c odst. 4 občanského zákoníku (ve znění po novele provedené zákonem č. 103/2000 Sb., o změně zákona o vlastnictví bytů a některých dalších zákonů, jež nabyla účinnosti 1. 7. 2000), o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické. Uplynutím lhůty jednoho roku ode dne účinnosti cit. zákona došlo ke změně práva trvalého užívání na právo vlastnické, svědčící žalobci. Odvolací soud považoval derogační rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004, kterým byla zrušena část druhá zákona č. 229/2001 Sb., o změně zákona o majetku ČR, za rozhodnutí s následkem takového stavu věci, jaký předcházel před účinností zákona č. 229/2001. Taktéž poukázal na konstantní rozhodování Nejvyššího soudu v obdobných věcech.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které opírala o důvodnost pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a o přípustnost pro otázku zásadního právního významu. Tu spatřovala v tom, že zrušení příslušných ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. Ústavním soudem by nemělo mít za následek „oživení“ původně zrušených ustanovení; tedy se v tomto ohledu nemohl stát žalobce vlastníkem předmětných pozemků ve smyslu ustanovení §879c odst. 1 a 4 obč. zák. Vlastnické právo k předmětným pozemkům mělo být pro žalovanou zachováno. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil. Ztotožnil se s právním názorem odvolacího soudu; měl za to, že nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004 došlo k obnovení stavu založeného podle ustanovení §879c odst. 1 a 4 obč. zák. tak, jak bylo Ústavním soudem zamýšleno. Tento stav nebyl následně dotčen jinou změnou právní úpravy. Vlastnické právo k pozemkům tak přešlo na žalobce. Ten navrhl, aby dovolací soud zamítl dovolání žalované.
Žalovaná právnická osoba podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy pod tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud dospěl již dříve - viz rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 a další rozhodnutí, viz níže - k závěru, že požádal-li účastník (zde doručením písemnosti žalované dne 13. 4. 2001) v souladu s ustanovením §879c odst. 4 obč. zák. o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické, pak došlo k této změně – v intencích zákona č. 103/2000 Sb. – od 1. 7. 2001. Toto ustanovení bylo zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 30. 6. 2001, tedy o den dříve, než mohla uplynout lhůta jednoho roku uvedená v §879c odst. 4 obč. zák.
Ústavní soud však svým nálezem ze dne 9. 3. 2004, sp.zn. Pl. ÚS 2/02, zrušil část druhou zákona č. 229/2001 Sb., a to dnem 31. 12. 2004. Nejvyšší soud je vázán plenárním nálezem Ústavního soudu, i tou částí odůvodnění, kde je zřejmý právní názor Ústavního soudu, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními §879c/, d/ a e/ obč.zák. V souladu s tímto nálezem Ústavního soudu Nejvyšší soud již dříve rozhodoval v obdobných věcech; zejména je nutné upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, ve kterém Nejvyšší soud podrobně rozvedl otázku vázanosti obecných soudů rozhodnutím Ústavního soudu a taktéž dovodil, že zrušením části druhé článku II. cit. zákona se následně obnovuje právní stav založený ustanoveními §879c/, d/ a e/ obč. zák.
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázku z hlediska hmotného práva správně. Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku nejsou splněny, nebyla nalezena žádná judikatorní mezera či kontradikce a Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítá (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobce má podle §243 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby, tj. 10.000 ,- Kč (§5 písm. b/, §14 odst. 1, §15), krácená o 50% podle §18 odst. 1 téhož předpisu za jediný úkon v dovolacím řízení na 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.); s přihlédnutím k DPH pak byly náklady řízení žalobce vyčísleny částkou 6.307,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu