ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.6.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 6/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Z. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Pharm.Dr. V. H., a 2) Mgr. Z. J., oběma zastoupeným advokátem, o žalobě na vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 185/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006, č. j. 24 Co 282/2006-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14.9.2006, č.j. 24 Co 282/2006-148, byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3.4.2006, č.j. 11 C 185/93-106 tak, že žaloba byla zamítnuta ve výroku pod bodem I v části, kterou bylo určeno, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem pozemků blíže specifikovaných v této části rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu tří šestnáctin. Současně byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, a to ve znění blíže specifikovaném v rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní vlastnicí předmětných nemovitostí byla matka žalobce, která dne 2.8.1977 tyto nemovitosti darovala státu, a to v tísni, v souvislosti s převodem rodinného domu. Odvolací soud vzal za prokázané, že původní vlastnice zemřela dne 15.12.1978 a na základě dědického řízení závětní dědičce M. P. svědčilo dědické právo vzhledem k celku v rozsahu pěti osmin, žalobci v rozsahu tří osmin, přičemž na dědický podíl žalobce byl započten dar zůstavitelky v hodnotě 100 000,- Kč. Z rozhodnutí Pozemkového úřadu v P. ze dne 19.10.1992, č.j. 173/91-51, R V 44/92, které nabylo právní moci dne 10.11.1992, zjistil, že předmětné nemovitosti nabyla M. P., která dne 22.7.1992 uzavřela s povinnou osobou (Zemědělským družstvem P.) dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Rovněž vzal za prokázané, že dne 8.10.1991 uplatnil žalobce nárok na vydání předmětných nemovitostí, avšak ve svých nárocích nebyl uspokojen. Zaujal názor, že pozemky byly státu darovány ve smyslu §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991, o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“), oprávněné osobě tedy podle §4 zákona o půdě vzniká právo na vydání nemovitostí podle §9 zákona o půdě. Věc posoudil shodně se soudem prvního stupně ve smyslu §4 odst. 2 zákona o půdě s tím, že v dané věci jsou oprávněnými osobami žalobce a M. P., a to každý z nich ke třem šestnáctinám nemovitostí. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.11.1998, sp. zn. 26 Cdo 686/98 s odůvodněním, že pravomocným rozhodnutím soudu, jímž je žalobě podle §13 odst. 2 zákona o půdě vyhověno, se nemění, neruší ani neprohlašuje za neplatné rozhodnutí pozemkového úřadu podle §9 zákona o půdě, ale s účinností ode dne právní moci (nikoli tedy zpětně ke dni účinnosti rozhodnutí pozemkového úřadu) vzniká opomenuté oprávněné osobě vlastnické (spoluvlastnické) právo, o němž se v katastru nemovitostí pořídí zápis formou záznamu podle §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Vyslovil závěr, že výrok, jímž se rozhodnutím soudu ,,určuje“, že se žalobce stává vlastníkem, je svou povahou konstitutivní a nikoli deklaratorní ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. Odvolací soud shledal, že vymezení pozemků provedené žalobcem před soudem prvního stupně neodpovídá jejich současnému označení v katastru nemovitostí, pozemky tedy nebyly jednoznačně identifikované. Podle odvolacího soudu nárok žalobce zůstává zachován i tam, kde došlo k pozemkovým úpravám, úpravu žalobního petitu provedenou žalobcem v odvolacím řízení proto nelze považovat za uplatnění jiného nároku či změnu žaloby. Dospěl k závěru, že nárok žalobce je důvodný, pokud jde o určení (zřízení) jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem v rozsahu tří šestnáctin.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (bodu II. rozsudku) podaly žalované včas dovolání, jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle dovolatelek rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrdily, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. neboť odvolací soud sám přeformuloval žalobní návrh žalobce. Namítaly, že soud je vázán žalobním návrhem a může rozhodovat pouze o návrhu formulovaném žalobcem samotným. Dále uplatnily dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Poukazovaly na skutečnost, že žalobce formuloval svůj žalobní návrh žalobou na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, ač v době podání žaloby ani v době vynesení rozsudku spoluvlastníkem nemovitostí nebyl. Podle dovolatelek žaloba měla být koncipována a formulována jako žaloba na vydání nemovitosti a nikoliv na určení vlastnického práva k nemovitosti. Vytýkali soudu prvního stupně, že na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 686/98 vyvodil nesprávný závěr. Konstatovaly, že ustanovení §13 odst. 2 zákona o půdě se vztahuje k uplatnění nároku u soudu vůči osobám, kterým byla nemovitost vydána a nikoliv k uplatnění vlastnického práva. Navrhly proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považoval dovolání za nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastnicemi řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.2.2001, sp.zn. 28 Cdo 1638/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod číslem C 148, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 23.8.1995, sp.zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, pod číslem 19).
Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999, sp.zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2001, pod číslem 27, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2001, sp.zn. 20 Cdo 2956/2000).
Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 932/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 2, pod číslem 12, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 1339/96, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 13, pod číslem 101).
Na základě výše uvedeného námitky dovolatelek nebylo možno podřadit hlediskům vymezeným v §237 odst. 3 o.s.ř. Ze zjištěného skutkového stavu (do něhož není dovolací soud oprávněn zasahovat) vyplývá, že v souzené věci žalobce řádně a včas uplatnil podle §13 odst. 2 zákona o půdě svůj nárok opomenuté oprávněné osoby u soudu vůči M. P. (resp. vůči žalovaným, které po její smrti v průběhu řízení nastoupily na její místo) na vydání předmětných nemovitostí.
Pro úplnost je nutné uvést, že v případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelky sice neměly se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu