ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.684.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 684/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobce Mgr. D. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 163/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24.9.2007, č. j. 12 Co 344/2007-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24.9.2007, č. j. 12 Co 344/2007-142, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29.9.2006, č. j. 16 C 163/2005-120, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných v žalobě, a to jako náhradu ve smyslu §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“), za pozemky nevydané oprávněným osobám. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce uzavřel řadu smluv o postoupení pohledávky s osobami fyzickými, které měly statut oprávněných osob podle zákona o půdě, podle odpovídajících rozhodnutí příslušných pozemkových úřadů, jež sice nabyla právní moci, avšak nárok na vydání náhradních pozemků nebyl do doby postoupení pohledávky na žalobce uspokojen.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který posoudil zánik nároku žalobce na převod náhradních pozemků podle §13 odst. 6, 7 zákona o půdě a podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. s odůvodněním, že lhůta pro převod náhradních pozemků skončila žalobci jako postupníkovi dnem 31.12.2005. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil závěr, že podle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 13.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, došlo ke zrušení ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, který z dopadu tohoto ustanovení vyloučil pouze oprávněné osoby a jejich dědice, a nikoli osoby, jimž byl nárok na náhradní pozemek postoupen. Odvolací soud zaujal názor, že shora citovaný nález tedy odlišil původní oprávněné osoby a jejich dědice od oprávněných osob, které nárok na bezúplatný převod pozemků ve vlastnictví státu získali na základě smluv o postoupení pohledávek. Podle odvolacího soudu právní závěr soudu prvního stupně odpovídá ustálené soudní judikatuře. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.6.2007, sp.zn. 28 Cdo 1122/2007.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I., II.) podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. V dovolání poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 a Ústavního soudu sp. zn. ÚS 495/02 a sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Namítal, že zásadní otázkou pro posouzení žalobního návrhu je vymezení právního režimu převodu jinému pozemku ve vlastnictví státu k uspokojení nároku, který vznikl nevydáním pozemků. Konstatoval, že z hlediska posouzení platnosti právního úkonu má jediný a zásadní význam aplikace ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě s odůvodněním, že převod pozemku nebyl podmiňován v rozhodné době veřejnou nabídkou pozemků. Dále tvrdil, že zákon umožňuje i převod náhradního pozemku v obci jiné, pokud s převodem takového pozemku osoba disponující s nárokem na převod souhlasí. Namítal, že převodem pozemků na žalobce nedošlo k porušení předpisu, který zakládá právo třetí osoby na nárokový převod, vylučuje pozemky z převodu nebo stanovuje cenový režim převodu. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že podaná žaloba nestaví běh lhůty pro poskytnutí naturální náhrady. Podle dovolatele tedy držitel nároku, na kterého dopadá mezní lhůta pro naturální restituci, nemá jakoukoliv možnost ochrany. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
K otázce zániku práva na náhradní pozemek, založeného ustanovením §11 odst. 2 a §33 odst. 1 zákona o půdě, tj. nároku na převod náhradního pozemku patřícího osobám, jež tento nárok získaly postoupením od jiných osob, existuje již poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu. Vychází z jeho rozsudku ze dne 8.11.2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž je vysloven závěr, že právo oprávněné osoby, jež získala nárok na náhradní pozemek postoupením podle §33 odst. 1 zákona o půdě, doznalo změny v důsledku zákona č. 253/2003 Sb., jímž bylo toto právo odejmuto osobám, jejichž řádně uplatněný nárok stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta zániku práva, tj. 31.12.2005 nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti P. f. Není proto rozhodující, zda nárok byl uplatněn jen u Pozemkového úřadu nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon spojoval zánik práva. Tato zákonná úprava byla přezkoumána Ústavním soudem, jenž rozhodoval o návrhu na její zrušení nálezem pléna ze dne 13.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, přičemž ve vztahu k postupníkům ji ponechal v platnosti.
Dovolací soud dále konstatuje, že posouzením charakteru lhůty stanovené v §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě se rovněž již zabýval. Pro tuto lhůtu považuje za charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoli. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již marným uplynutím, kterému nelze zabránit, a po jejím uplynutím se nelze domáhat uspokojení práva.
Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu