ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.693.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 693/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele P. f. ČR, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 6. 2005, sp. zn. 15 Co 153/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 234/2004 (žalobce V. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. f. ČR, o 1,890.000,- Kč s příslušenstvím), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 2. 7. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 z 10. 1. 2005, č. j. 6 C 234/2004-43. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se, aby žalovanému P. f. bylo uloženo zaplatit žalobci 1,890.000,- Kč s úrokem z prodlení 2% ročně od 24. 7. 2004 do zaplacení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalovaného f. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 30. 6. 2005, sp. zn. 15 Co 153/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn tak, že žalovanému f. bylo uloženo poskytnout žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku peněžitou náhradu 1,890.000,- Kč, a to zaplacením 10.000,- Kč v hotovosti a 1,880.000,- Kč ve formě cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů. Žalovanému f. bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 91.400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že podle názoru odvolacího soudu bylo třeba odvolání žalobce považovat za důvodné. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav, avšak nesprávně tuto právní věc posoudil v otázce, že tu došlo mezi účastníky tohoto řízení dne 7. 5. 2004 k dohodě o narovnání.
V daném případě došlo uvedeného dne 7. 5. 2004 mezi P. f. ČR a S. Ch., státním podnikem, okres Ú. nad L., k uzavření dohody o převzetí dluhu tohoto státního podniku vůči Z. O. ve výši 1,890.000,- Kč (vzniklého Z. O., jako oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb., vůči státnímu podniku S. M. – právnímu předchůdci S. Ch.). K této dohodě připojil V. H. (jako právní nástupce Z. O. na základě postoupení pohledávky) svůj souhlas, ale protože V. H., žalobce v této právní věci, nebyl účastníkem uvedené dohody ze 7. 5. 2004, byl odvolací soud toho názoru, že „nelze tento jeho úkon vykládat jinak než jako souhlas věřitele udělený ve smyslu ustanovení §531 odst. 1 občanského zákoníku, tedy jako úkon, jehož smyslem je, aby na místo původního věřitele vstoupila jiná osoba, tedy aby se ve smyslu ustanovení §531 odst. 2 občanského zákoníku nestal nabyvatel dluhu dlužníkem vedle dlužníka původního“.
Odvolací soud poukazoval na to, že ve smlouvě ze 7. 5. 2004 není zmínka o tom, že by podpisem smlouvy nově nastupující dlužník a věřitel si chtěli vypořádávat nějaká vzájemná práva a povinnosti, když vůle k takovému vypořádání v dohodě ze 7. 5. 2004 vyjádřena není; V. H. tu pouze vyjádřil, že souhlasí s tím, aby jeho dlužníkem nebyl S. Ch., s. p., ale P. f. ČR.
Odvolací soud dále konstatoval, že žalovaný P. f. ČR v tomto soudním řízení „žalobcem uplatněný nárok nezpochybnil“ a měl za to, že pohledávka žalobce zanikla započtením dne 1. 7. 1996; odvolací soud poukazoval rovněž na to, že žalovaný „pro případ, že by takto k zániku pohledávky nedošlo, navrhl (při jednání u soudu 10. 1. 2005) aktuálně její započtení proti vlastní pohledávce vůči žalobci ve stejné výši“; žalobce však namítl promlčení této pohledávky.
Odvolací soud konstatoval i to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že V. H. nezaplatil žalovanému P. f. ČR podstatnou část kupní ceny za zemědělský majetek, který nabyl v rámci privatizace smlouvou o prodeji podniku. Dlužil tak žalobce žalovanému od 1. 7. 1996 (neboť nedoplatek kupní ceny byl splatný do 90 dnů od účinnosti smlouvy, která nastala 1. 4. 1996) částku 1,890.000,- Kč, když k vzájemnému započtení pohledávek prodávajícího a kupujícího (jak bylo deklarováno v dodatku kupní smlouvy z 1. 7. 1996) dojít nemohlo, neboť P. f. ČR k 1. 7. 1996 nebyl nositelem pohledávky vůči kupujícímu. Odvolací soud dospěl v této souvislosti k právním závěru, že „pohledávka žalovaného P. f. ČR za žalobcem V. H. ve výši 1,890.000,- Kč se jako pohledávka ze smlouvy o prodeji podniku – tedy jako obchodní závazek – promlčela uplynutím čtyřleté promlčecí doby, tedy dnem 1. 7. 2000; od tohoto data přetrvává jako tzv. naturální obligace a není možno ji přiznat, dovolává-li se dlužník promlčení nároku“. Odvolací soud dovozoval, že „žalovaný svou pohledávku namítl k započtení proti pohledávce žalobce při jednání u soudu, ale po uplynutí promlčecí lhůty a žalobce se jejího promlčení dovolal“. Odvolací soud z toho výsledně dovozoval, že „pohledávka žalovaného P. f. ČR proti pohledávce žalobce V. H. započtena být nemůže, zatímco návrh žalovaného vůči žalobci promlčením zanikl, nárok žalobce vůči žalovaném (který žalovaný sporným neučinil) je stále dán“.
Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se pohledávky 1,890.000,- Kč tak, že žalovaný nárok žalobci přiznal. Ve smyslu ustanovení §211 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §153 odst. 2 občanského soudního řádu však odvolací soud změnil způsob požadovaného plnění v souladu s právními předpisy, upravujícími způsob vypořádání závazku, o jehož splnění je žalováno (ve smyslu ustanovení §18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a ustanovení nařízení vlády ČR č. 505/1994 Sb.). Přiznal proto odvolací soud žalobci plnění platbou 10.000,- Kč v hotovosti a ve zbylé části výroku formou cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen. Ke změně nedošlo ohledně příslušenství zažalované pohledávky.
O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §149 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 8. 9. 2005 doručen žalovanému P. f. ČR a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo dne 4. 11. 2005 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 3, tedy ve lhůtě stanovení v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 30. 6. 2005 (sp. zn. 15 Co 153/2005 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel poukazoval co do přípustnosti dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
V dovolání dovolávajícího se P. f. ČR bylo především konstatováno, že již v řízení před soudem prvního stupně bylo ze strany žalovaného poukazováno na to, že ve smyslu ustanovení §3 občanského zákoníku je v rozporu s dobrými mravy žalobcem uplatněná námitka promlčení závazku žalobce vůči žalovanému k úhradě části kupní ceny ve výši 1,890.000,- Kč za koupenou nemovitost tzv. „H. M.“ v katastrálním území M. Kupní smlouva z 20. 3. 1996 ohledně této nemovitosti byla kupujícím žalobcem nabyta od žalovaného „v režimu obchodního zákoníku“. Dovolatel dovozoval, že obchodní zákoník v ustanovení §265 „nepřiznává ochranu výkonu práva učiněnému v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku; uvedeným ustanovením není dotčeno ustanovení §39 občanského zákoníku, které platí obecně, tedy i na obchodní styky“. Dovolatel zdůrazňoval, že „včasné placení ze závazků obchodně právních je jednou ze základních zásad poctivého obchodního styku“.
Dovolatel připomínal, že žalobce (který převzal pohledávku původní oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. – Z. O.) uzavřel dne 1. 7. 1996 se žalovaným f. dohodu o započtení vzájemných pohledávek, a to pohledávky žalovaného vůči žalobci k úhradě části kupní ceny za „H. M.“ proti pohledávce žalobce vůči žalovanému f. na poskytnutí náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb. Ve smlouvě o postoupení pohledávky, uzavřené 1l. 7. 1996, uzavřené mezi původní oprávněnou osobou Z. O. a žalobcem V. H. je v článku I. ostatně uveden jako povinná osoba k poskytnutí náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) státní podnik S. M. a nikoli P. f. ČR. Žalobce tu věděl, že P. f. v daném případě nebyl povinnou osobou, ale dohodu o započtení vzájemných pohledávek podepsal a tím uznal změnu věřitele (žalovaného f. namísto státního podniku S. M.). Od té doby (tj. od 1. 7. 1996) byl žalovaný P. f. ČR „v dobré víře přesvědčen, že vzájemné pohledávky tu zanikly započtením a proto na žalobci V. H. úhradu části kupní ceny za „H. M.“ z tohoto důvodu nevymáhal. Žalobce pak ještě dne 5. 5. 2004 podpisem smlouvy o převzetí dluhu potvrdil souhlas se změnou věřitele (místo S. M., s. p., nadále P. f. ČR).
Z uvedených důvodů nelze, podle názoru dovolatele, žalobnímu návrhu žalobce V. H. vyhovět a tento žalobní návrh (uplatněný v právní věci sp. zn. 6 C 234/2004 Obvodního soudu pro Prahu 3) nelze hodnotit jinak než jako úkon učiněný v rozporu s dobrými mravy, neboť jím bylo sledováno zproštění se povinnosti uhradit žalovanému celou kupní cenu za nemovitost „H. M.“. Uplatnění námitky promlčení žalobcova závazku vůči žalovanému k úhradě kupní ceny za „H. M.“ sice neodporuje zákonu, ale bylo v rozporu s dobrými mravy a nepožívá tedy, podle názoru dovolatele, právní ochrany“. Žalovaný f. byl totiž po celou dobu v dobré víře přesvědčen o zániku vzájemných pohledávek se žalobcem a žalobce ho v tomto smyslu svým chováním udržoval.
Dovolatel ještě uváděl, že „nemůže žalobci poskytnout cenné papíry, přiřčené žalobci výrokem rozsudku odvolacího soudu, protože tyto cenné papíry není žalovaný oprávněn emitovat a nemůže také zprostředkovat jejich poskytnutí žalobci emitentem takových papírů“. Cenné papíry tu vydával Fond národního majetku a po jeho zrušení pak Ministerstvo financí ČR.
Ve vyjádření žalobce V. H. k dovolání žalovaného P. f. ČR bylo navrhováno, aby dovolání tohoto dovolatele bylo zamítnuto. Žalobce zdůrazňoval, že žalovaný f. nastoupil na místo povinné osoby podle ustanovení 229/1991 Sb. (zákona o půdě), kterou byl původně S. Ch., státní podnik, a dlužil žalobci částku 1,890.000,- Kč, která nebyla uhrazena. Pokud jde o posouzení smlouvy o převzetí dluhu ze 7. 5. 2004 jako dohody o narovnání, jde, podle názoru žalobce, o nesprávný právní závěr, protože tato smlouva se o žádném narovnání nezmiňuje a ani smluvní strany při uzavírání smlouvy ze 7. 5. 2004 o žádném narovnání neuvažovaly; žalobce pouze připojením svého podpisu na tuto smlouvu vyjádřil svůj souhlas s tím, že jeho dlužníkem není napříště Státní statek Ch., státní podnik, ale žalovaný P. f. ČR. Protože žalovaný f. byl toho názoru, že pohledávka žalobce zanikla údajně k 1. 7. 1996 započtením, a pokud by takto k zániku pohledávky nedošlo, navrhoval i v tomto soudním řízení započtení proti vlastním pohledávkám vůči žalobci (a to návrhem uplatněným při soudním jednání 10. 1. 2005). Žalobce však naproti tomu namítl promlčení pohledávky žalovaného f., uplatňované jako nedoplatek části kupní ceny ve výši 1,890.000,- Kč podle smlouvy z 20. 3. 1996, což byla smlouva o prodeji podniku. Žalobce zastává názor, že P. f. ČR se svým postupem v řízení snažil zhojit pochybení, k němuž dříve došlo uzavřením dohody o započtení pohledávek v době, kdy P. f. ČR ani v tomto soudním sporu nezpochybňuje žalobcem uplatněný nárok na zaplacení 1,890.000,- Kč; pouze má za to, že vznesení námitky promlčení žalobcem je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce naopak má za to, že to byl žalovaný P. f., kdo vůči žalobci porušil dobré mravy svým jednáním při veřejné soutěži, jejímž předmětem byl zemědělský areál M., a tímto nesprávným postupem ze strany žalovaného P. f. ČR byl žalobce citelně poškozen.
Dovolání dovolávajícího se P. f. ČR je dovoláním přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
Odvolací soud posoudil v daném případě projednávanou právní věc, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku z 30. 6. 2005 (sp. zn. 15 Co 153/2005 Městského soudu v Praze), podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zejména podle jeho ustanovení §18a) a dále podle ustanovení §585 a §100 odst. 1 a 2 (i §101) občanského zákoníku, a to bez použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku (jehož uplatnění se domáhal žalovaný P. f. ČR).
Podle ustanovení §18a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, poskytuje p. f. náhrady oprávněným osobám v případech, kdy je povinnou osobou podle uvedeného zákona obec nebo okresní (krajský) úřad. P. f. může převzít závazky povinných osob na poskytnutí náhrad podle §14 až §16 a §20 zákona č. 229/1991 Sb. tam, kde je povinnou osobou státní podnik nebo právnická osoba, jejímž zakladatelem je stát, v tom případě, kdy před privatizací nebo likvidací této právnické osoby nebyly nároky tohoto druhu vypořádány.
Podle ustanovení §18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. spočívá náhrada od p. f. v poskytnutí nemovitostí ve správě p. f. nebo v poskytnutí hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem (viz zejména nařízení vlády ČR č. 504/1992 Sb.), popřípadě v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů.
Podle ustanovení §585 občanského zákoníku dohodou o narovnání mohou účastníci právního vztahu si upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dosavadní závazek je nahrazen závazkem novým, který vyplývá konkrétně z narovnání.
Z obsahu této právní úpravy v občanském zákoníku vyplývá, že dohoda o narovnání musí odpovídat obecným požadavkům kladeným na právní úkony ohledně jejich platnosti (viz zejména §37 občanského zákoníku).
Podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku nesmí výkon práv
a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných osob a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Z této právní úpravy v občanském zákoníku lze dovodit, že použití §3 odst. 1 občanského zákoníku je možné zpravidla ve výjimečných případech výkonu práv a povinností, a to jako spravedlivé, spravedlivě vyrovnávací měřítko pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu, sledující odstranění případných tvrdostí zákona.
Podle ustanovení §100 odst. 1 občanského zákoníku se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v občanském zákoníku stanovené (§101 až §110 občanského zákoníku). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka; dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených výslovně v ustanoveních občanského soudního řádu, která stanoví dovolací důvody. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které soudům náleží k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Z uvedených ustanovení právní úpravy i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vycházel dovolací soud i v daném případě. Na základě přípustného dovolání dovolatele nemohl však dovolací soud ohledně důvodnosti tohoto dovolání dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si použitý právní předpis nesprávně vyložil, když na podkladě provedeného dokazování (odvolacím soudem i doplněného)
a jeho zhodnocení dospěl k závěru, že nárok na náhradu (podle ustanovení zákona
č. 229/1991 Sb. /zákona o půdě/) od p. f. přiznal způsobem upraveným v §18a zákona č. 229/1991 Sb. a když po právním posouzení věci neshledal, že by tu nepochybně došlo k narovnání, obsahujícímu ujednání, jehož důsledkem by byl zánik závazku a když i na straně dlužníka neshledal výjimečný důvod (s použitím ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku) k přiznání promlčeného práva, jehož promlčení se dlužník dovolal.
Neshledal proto dovolací soud, že by tu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu z 30. 6. 2005 (sp. zn. 15 Co 153/2005 Městského soudu v Praze) bylo třeba zrušit jako rozhodnutí nesprávné ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud podle téhož ustanovení občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nedůvodného, směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, který nebylo možné přesvědčivě označit jako rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení
i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů žalobci nepřiznal; dovolací soud tu vycházel jednak z povahy projednávané právní věci i z obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě jen to, co žalobce uplatnil již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. července 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu