ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.13.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 13/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobců a) M. N., , zastoupené JUDr. L. V., advokátem, a b) V. N., , proti žalovanému Ing. V. L., , zastoupenému JUDr. J. K., advokátem, , o zaplacení částky 2,050.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 209/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2006, č. j. 14 Cmo 470/2005-248, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2005, č. j. 22 Cm 209/1999-209, jímž tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku 1,793.750,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 1. dubna 1999 do zaplacení, žalobci b) částku 256.250,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 1. dubna 1999 do zaplacení a oběma žalobcům náhradu nákladů řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právnímu závěry soudu prvního stupně, považuje je za správné. Žalovaný nezpochybnil, že částku 2,050.000,- Kč za převod obchodního podílu ve společnosti N. spol. s r. o. (dále jen „společnost“) podle smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 25. června 1997 původnímu žalobci neuhradil. Námitku, že nárok na zaplacení této částky uplatnila pouze žalobkyně a), a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi ní a původním žalobcem, nepovažoval za důvodnou s tím, že soud prvního stupně usnesením ze dne 13. srpna 2004, č. j. 22 Cm 209/99-146, s odkazem na rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech vydané v řízení o dědictví, rozhodl podle ustanovení §107 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), že v řízení bude jako se žalobci pokračovat s M. N. a V. N.). K platnému postoupení pohledávky původního žalobce na žalobkyni a) dojít nemohlo, neboť pohledávka spadala do společného jmění manželů [§143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“], jeden z manželů ji tedy nemohl platně převést na druhého.
K výhradě nesprávného posouzení námitky započtení pohledávky žalovaného ve výši 2,500.000,- Kč proti pohledávce původního žalobce uvedl, že žalovaný svou pohledávku vyvozuje ze zápisu o konání valné hromady společnosti dne 20. května 1996, a jde o smluvní pokutu za údajné porušení zákazu konkurence původním žalobcem. Obchodní zákoník v rozhodném znění zákaz konkurence pro společníky obchodní společnosti neznal. Společenskou smlouvou upraven nebyl a rozhodnutí valné hromady jej platně založit nemohlo, a tedy ani smluvní pokutu za jeho porušení. Smluvní pokutu lze navíc sjednat s ohledem na ustanovení §544 obč. zák. pouze smlouvou. Rozhodnutí valné hromady však smlouvou není. I kdyby tato pohledávka existovala - pokračoval odvolací soud - nebyla způsobilá k započtení, neboť se nestala splatnou. V předmětném zápise z valné hromady splatnost upravena nebyla a doručení výzvy k zaplacení dlužníkovi (původnímu žalobci) podle ustanovení §340 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) nebylo žalovaným tvrzeno a nebylo ani prokázáno. Pohledávka žalovaného nebyla způsobilá k započtení podle ustanovení §359 obch. zák. nejen z důvodu „nesplatnosti“, ale i z důvodu promlčení podle ustanovení §358 obch. zák. Povinnost zaplatit smluvní pokutu by původnímu žalobci vznikla 1. listopadu 1997, kdy zákaz porušil tím, že se stal zaměstnancem konkurenční společnosti. Žalovaný neprokázal své tvrzení, že pohledávku k započtení uplatnil již v dopise původnímu žalobci z 22. března 2000. Za prokázané považoval až uplatnění námitky započtení ve vyjádření k žalobě z 27. května 2003, tedy po uplynutí čtyřleté promlčecí doby stanovené v §397 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř, jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel namítá, že v řízení bylo porušeno jeho právo zaručené článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §6 o. s. ř., když odvolací soud nevyhověl žádosti o odročení jednání a jednal v jeho nepřítomnosti, přestože se řádně a včas omluvil z důvodu nemoci.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v závěru, že smluvní pokuta nemohla být účastníky sjednána zahrnutím takového ujednání do zápisu o konání valné hromady společnosti. Vyjadřuje přesvědčení, že souhlasné projevy vůle účastníků, jsou-li provedeny písemnou formou a podepsány, je třeba považovat za právní úkony, jejichž důsledkem je uzavření smlouvy.
Za nesprávný považuje i závěr, že nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatnil poprvé až 27. května 2003. Tvrdí, že tento nárok uplatnil u původního žalobce dopisem z 20. března 2000 (správně 22. března 2000), a v tu dobu nárok promlčen nebyl.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Oba žalobci považují napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky, jimiž dovolatel polemizuje se skutkovými závěry, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí. Dovolatel namítá, že nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatnil již u původního žalobce přípisem z 22. března 2000, nikoliv ve vyjádření k žalobě z 27. května 2003, jak uvedl odvolací soud. Z obsahového hlediska jde o námitku, že skutková zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel, jsou nesprávná a že skutkový závěr ohledně doby, kdy provedl jednostranný zápočet, je chybný. Této kritice je však vyhrazen dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., který dovolatel u dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá (jak je uvedeno výše) k dispozici.
Argumenty snášenými na podporu závěru, že odvolací soud odvolání nesprávně projednal v nepřítomnosti dovolatele, je z obsahového hlediska uplatňována zmatečnostní vada řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost. O dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rovině dovolacího důvodu podle ustanovení §241a dost. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení otázky (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě v zápise o konání valné hromady společnosti a otázky promlčení pohledávky žalovaného, namítané k započtení. Odvolací soud však shledal námitku započtení neopodstatněnou i z dalších, dovoláním nezpochybněných důvodů (neplatnost „ujednání“ o smluvní pokutě pro neexistenci závazku, jenž měla zajišťovat, a nezpůsobilost k započtení namítané pohledávky proto, že nebyla splatná), z nichž každý sám o sobě vede k závěru, že žalobou uplatněná pohledávka nezanikla v důsledku započtení. Založit přípustnost dovolání pro řešení dovolatelem předkládaných otázek proto nelze (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a každému ze žalobců vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé každému ze žalobců sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška“). Podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky činí odměna částku 10.000,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč a náhradou za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč, tak činí částka přiznaná každému ze žalobců 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu