ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.1791.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1791/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce MUDr. J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované JUDr. S. Z., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně H. V., zastoupené advokátkou, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 80/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 13 Cmo 141/2006-89, takto:
Rozsudek Vrchního soudu Praze ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 13 Cmo 141/2006-89 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2005, č.j. 58 Cm 80/2003-52, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2005, č.j. 58 Cm 80/2003-52, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) z konkursní podstaty úpadkyně H. V. (dále jen „úpadkyně“).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 25. srpna 1992 uzavřená mezi I. b., a. s. (jako zástavní věřitelkou - dále jen „banka“) a žalobcem a úpadkyní (jako zástavními dlužníky) „k zajištění úvěru“ poskytnutého bankou úpadkyni dle smlouvy o úvěru ze dne 21. srpna 1992 ve výši 5,000.000,- Kč (dále jen „smlouva o úvěru“), je platným právním úkonem. Přitom zdůraznil, že u zástavní smlouvy není pochyb o tom, kdo je zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, přičemž na neplatnost zástavní smlouvy nelze usuzovat ani z důvodu, že ve smlouvě nejsou uvedeny „ideální podíly“ spoluvlastníků, když zastavována byla celá nemovitost a zástavní smlouvu podepsali všichni spoluvlastníci. Opodstatněnou dále neshledal ani výhradu žalobce, podle které ze zástavní smlouvy není zřejmé, kdo ji za zástavní věřitelku podepsal. Odkazuje na ustanovení §19 odst. 2 a §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná správkyně konkursní podstaty sepsala sporné nemovitosti do soupisu majetku po právu. Připustil sice, že výzva správkyně konkursní podstaty (§27 odst. 5 ZKV) neobsahovala údaj ohledně „ceny věci“ (rozuměj ceny zástavy), nicméně zmíněnou vadu výzvy nepovažoval za důvod, který by byl způsobilý správnost postupu správkyně konkursní podstaty zpochybnit.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 13 Cmo 141/2006-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ztotožňuje se s jeho skutkovými i právními závěry.
Odvolací soud co do náležitostí výzvy správkyně konkursní podstaty podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV akcentoval, že „námitku žalobce vůči neuvedení správcem konkursní podstaty požadovaného plnění (tj. ceny zástavy) nelze za stavu, kdy žalobce do konkursní podstaty z tohoto titulu nesložil ničeho, považovat za právně významnou“, když o její relevanci by bylo možno uvažovat pouze tehdy, uhradil-li by žalobce do konkursní podstaty částku, která dle jeho názoru odpovídá ceně zástavy a ve sporu „o vyloučení věci ze soupisu“ by bylo následně prokázáno, že složená částka uvedené ceně skutečně odpovídá. Proto pochybení žalované, která žalobci nesdělila, „jakým konkrétním plněním složeným do konkursní podstaty může hrozbu zapsání odvrátit“, nemá za následek nedůvodnost soupisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty úpadkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů o platnosti zástavní smlouvy a s poukazem na ustanovení §40 odst. 1 a 3, §40a a §151b občanského zákoníku ve znění účinném k datu uzavření zástavní smlouvy (dále jen „obč. zák.“), považuje zástavní smlouvu za absolutně neplatnou pro nedostatek písemné formy.
Dále polemizuje se soudy nižších stupňů co do výkladu ustanovení §27 odst. 5 ZKV, zdůrazňuje, že odvolací soud „nepřiměřeně extenzivně“ vyložil závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 176/2004 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 72/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 72/2005“). Přitom upozorňuje, že správkyně konkursní podstaty ve výzvě učiněné podle §27 odst. 5 ZKV vůbec neuvedla „cenu zastavené věci“, v důsledku čehož se stalo „jeho postavení nepřijatelně nejistým“.
Konečně dovolatel upozorňuje, že žalovaná sporné nemovitosti sepsala do soupisu majetku konkursní podstaty „ještě před samotnou výzvou“ a s tímto „faktem“ se soudy nižších stupňů řádně nevypořádaly.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné - ve výkladu ustanovení §27 odst. 5 ZKV co do náležitostí výzvy správce konkursní podstaty úpadce vůči osobě, jejíž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky vůči úpadci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jenž na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV (ve znění účinném k datu prohlášení konkursu na majetek úpadkyně a výzvy správkyně konkursní podstaty úpadkyně) osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§28 ZKV) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu konkursní podstaty (§18 ZKV). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
Otázkou náležitostí výzvy podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV se Nejvyšší soud zabýval již ve zmíněném R 72/2005. V něm formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého smyslem ustanovení §27 odst. 5 ZKV je, aby byl zástavní dlužník uvědoměn o úmyslu správce konkursní podstaty sepsat do konkursní podstaty věci tvořící předmět zástavy a o tom, jakým plněním do konkursní podstaty může zahrnutí předmětu zástavy do soupisu konkursní podstaty zabránit. Současně zdůraznil, že byť zákon o konkursu a vyrovnání výslovně náležitosti výzvy podle §27 odst. 5 ZKV neupravuje, lze z tohoto ustanovení dovodit, že z této výzvy, popř. z okolností, za nichž byla realizována, a z dalších úkonů učiněných v souvislosti s touto výzvou (a v návaznosti na ni), musí být zřejmé, kdo ji činí a komu je určena, označení dlužníka, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, jakož i specifikace věci, práva nebo pohledávky, jimiž jsou zajištěny pohledávky vůči úpadci (specifikace předmětu zástavy), včetně uvedení, o jaké pohledávky jde, a záměr správce konkursní podstaty úpadce sepsat předmět zástavy do konkursní podstaty. Dále musí být z výzvy seznatelné, jakým plněním (úhradou zajištěné pohledávky nebo složením ceny zástavy), vyplaceným ve prospěch konkursní podstaty ve lhůtě třiceti dnů (počítané od doručení výzvy adresátu), může osoba, které je výzva určena, odvrátit sepsání předmětu zástavy do konkursní podstaty. Posledně zmíněný požadavek v sobě zpravidla zahrnuje i uvedení výše plnění (s výjimkou případů, kdy správce konkursní podstaty i při vynaložení veškerého úsilí, které na něm lze spravedlivě požadovat, a splnění povinností postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí /srov. §8 odst. 2 ZKV/, nebude schopen výši neuhrazené pohledávky, popřípadě cenu zástavy z dostupných informací zjistit), když absence tohoto údaje by zástavnímu dlužníku v podstatě znemožňovala výzvě správce konkursní podstaty vyhovět a činila by tak jeho postavení nepřijatelně nejistým.
Ve shora uvedeném rozhodnutí dále Nejvyšší soud uzavřel, že tvrzení, podle něhož částka požadovaná výzvou podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV neodpovídá výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně zástavy, je ve sporu o vyloučení majetku z konkursní podstaty (§19 odst. 2 ZKV) právně významná, jen jestliže osoba, které byla výzva určena, uhradila v určené lhůtě do konkursní podstaty částku, jež výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je pohledávka zajištěna, skutečně odpovídá.
Založil-li odvolací soud právní posouzení věci na závěru, podle něhož námitku žalobce „vůči neuvedení správcem konkursní podstaty požadovaného plnění (tj. ceny zástavy) nelze za stavu, kdy žalobce do konkursní podstaty z tohoto titulu nesložil ničeho, považovat za právně významnou“, učinil tak v rozporu s výše zmíněným R 72/2005. Zaměnil totiž námitku nesprávné výše ve výzvě požadovaného plnění s námitkou absence údaje o výši požadovaného plnění, v důsledku čehož následně věc nesprávně právně posoudil. Přitom nezbytnost uvést ve výzvě podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV hodnotu zástavy je v projednávané věci umocněna i tím, že - posuzováno podle obsahu spisu - v řízení nezpochybněná výše zajištěné pohledávky (4,666.700,- Kč) výrazně přesahuje cenu zástavy (viz hodnota zástavy uvedená v zástavní smlouvě částkou 669.762,- Kč, jakož i skutečnost, že předmětem vylučovací žaloby jsou pouze ideální 2/3 předmětu zástavy).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem ve výkladu ustanovení §27 odst. 5 ZKV není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř..).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. června 2008
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu