ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.1874.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 1874/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Č. r. – M. o., , proti žalovanému Ing. M. B., , jako správci konkursní podstaty úpadce Ing. I. E., , za účasti M. S., , jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, zastoupeného JUDr. J. F., advokátem, , o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 227/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2007, č. j. 6 Cmo 32/2007-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 15. května 2007, č. j. 55 Cm 227/2002-97, zamítl Krajský soud v Brně žalobu o vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) z konkursní podstaty úpadce Ing. I. E..
Vyšel přitom ze zjištění, podle kterých:
1) hospodářskými smlouvami o převodu správy národního majetku ze dne 28. února 1964 a ze dne 28. května 1968 převedly Z. ř. r. V. a Z., národní podnik V., s. n. m. na K. v. u. a s. správu; na základě těchto listin byly v katastru nemovitostí ohledně sporných nemovitostí zapsány „změny“;
2) vláda České republiky schválila usnesením číslo 58 ze dne 10. února 1993 privatizační projekt číslo 22009, na jehož základě vlastnické právo ke sporným nemovitostem přešlo na Fond národního majetku (dále jen „Fond“);
3) Fond uzavřel dne 26. března 1993 kupní smlouvu s pozdějším úpadcem, na jejímž základě převedl na pozdějšího úpadce mimo jiné i vlastnické právo ke sporným nemovitostem (dále jen „kupní smlouva“);
4) usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 6. října 1995, sp. zn. 28 K 282/94, byl prohlášen konkurs na majetek úpadce a žalovaný sporné nemovitosti sepsal (13. prosince 2001) do konkursní podstaty.
Soud prvního stupně uzavřel, že vlastnické právo ke sporným nemovitostem přešlo postupem podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, z Č. r. na F., který je platně převedl na pozdějšího úpadce. V pravomoci soudu není přezkoumávat rozhodnutí vlády Č. r. o privatizaci majetku. Žalobkyně proto neprokázala, že by jí svědčilo vlastnické právo ke sporným nemovitostem, jež by vylučovalo jejich zapsání do konkursní podstaty úpadce.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud – odkazuje na „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (správně jde o stanovisko obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 1994, Opjn 1/93 a Cpjn 102/93) – zdůraznil, že rozhodování vlády Č. r. o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. je rozhodováním jménem státu jako vlastníka majetku o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo, a nepodléhá přezkoumání soudem. Uvedený závěr, pokračoval odvolací soud, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 970/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 10, ročník 1999, pod číslem 106, a ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 379/2004, nebrání tomu, aby soud přiznal ochranu vlastnického práva osobě, jejíž majetek byl nesprávně uveden v privatizačním projektu, neboť v takovém případě nejde o přezkoumání rozhodnutí vlády, ale o posouzení, zda nebyl pominut subjekt „ležící mimo dosah privatizačního projektu“. V projednávané věci se však uvedeného posouzení nedomáhá takový subjekt, ale organizační složka státu, tedy vlastníka majetku, který o privatizaci rozhodl. Ani žalobkyně přitom nepochybuje o tom, že sporné nemovitosti byly ve vlastnictví státu, „když jinak je nerozhodným, kterému ze subjektů příslušela správa, respektive právo hospodaření s tímto majetkem“. Žalobkyně ani netvrdila, že by mělo jít o majetek vyloučený z privatizace podle ustanovení §1 odst. 3, §3 či §47 zákona č. 91/1992 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam spatřuje dovolatelka v „rozhodnutí soudu o platnosti převodu vlastnického práva ke spornému majetku na F., resp. v absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 26. března 1993“, jakož i v otázce, zda „soud může posoudit rozhodnutí vlády Č. r., jímž bylo rozhodnuto o privatizaci majetku, který je ex lege z privatizace vyřazen, jako právní úkon (včetně jeho platnosti, resp. neplatnosti), když toto rozhodnutí vlády bylo a je v rozporu s hmotným právem“.
Namítá, že na příslušném listu vlastnictví je zapsáno duplicitní vlastnictví, a to její (na základě výše uvedených hospodářských smluv) a úpadce (na základě kupní smlouvy). Kupní smlouva je však v části převodu sporných nemovitostí absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, a proto úpadci nemůže ke sporným nemovitostem svědčit vlastnické právo. Tzv. velká privatizace se netýkala majetku, k němuž vykonávala právo hospodaření složka státu, tj. v daném případě Ministerstvo obrany. O privatizaci rozhodovala sice vláda, „avšak i zde platí ustanovení §39 občanského zákoníku, podle něhož je právní úkon učiněný v rozporu se zákonem neplatný. Ani usnesení vlády Č. r. nemá právní sílu měnit nebo rušit ustanovení zákona, tedy ani odlišně od zákona vymezovat rozsah majetku státu, jenž bude předmětem převodu na jiné osoby v rámci privatizace“. Sporné nemovitosti nemohly „být předmětem privatizace, neboť byly z této ex lege vyřazeny, a to ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.“.
Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít a „také bezpochyby měla“ za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když se nevypořádal s námitkou vydržení, obsaženou v jejím odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud – oproti očekávání dovolatelky – nemá.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Řešená právní otázka přitom musí mít pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy nesmí jít jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.
Jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledává.
Je tomu tak již proto, že dovolatelkou zpochybněný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož je kupní smlouva platným právním úkonem, na jehož základě úpadce nabyl vlastnické právo ke sporným nemovitostem, postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc. Na řešení druhé dovolatelkou předložené otázky, totiž zda je možno usnesení vlády o schválení privatizačního projektu považovat za právní úkon, pak napadený rozsudek nespočívá, a proto ani její posouzení rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní.
Právní posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud neshledává ani rozporným se zákonem č. 92/1991 Sb. Je tomu tak již proto, že v projednávané věci stát (jako vlastník) rozhodl o převodu vlastnictví ke sporným nemovitostem na Fond a to za účelem jejich prodeje pozdějšímu úpadci, přičemž případný spor mezi organizačními složkami státu o tom, které z nich příslušelo právo hospodaření ke sporným nemovitostem [respektive o tom, zda uvedený majetek státu, jenž nebyl vyloučen z privatizace (§1 odst. 3 a §3 zákona č. 92/1991 Sb.) a jehož prodeji nebrání ani jiný právní předpis, mohl být takto za účelem prodeje převeden na Fond] nemůže mít dopad do práv nabytých třetími osobami. Současně nelze přehlédnout, že schválení privatizačního projektu vládou, odpovídá ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. v rozhodném znění.
Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, podle níž se odvolací soud nevypořádal s její námitkou vydržení, a to již proto, že v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (založeném na č. l. 107-110 spisu) tuto námitku nevznesla. Smysl této dovolací argumentace je nadto zjevně nepřípadný. Vlastnické právo pozdějšího úpadce se odvíjí od smlouvy z roku 1993, takže probíhá-li spor o vyloučení nemovitostí, sepsaných do konkursní podstaty v prosinci 2001, od května 2002, k vydržení zjevně dojít nemohlo. Před rokem 1993 vlastnil nemovitosti stát, který je sám na sobě vydržet nemohl.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu zásadně právně významným, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. září 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu