ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.1983.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 1983/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně JUDr. V. Z. , jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., identifikační číslo osoby 49 60 91 81, zastoupené JUDr. Věkoslavem Zezulou, advokátem, se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Žerotínova 3, PSČ 702 00, proti žalované M. V. , zastoupené JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem, se sídlem v Praze 7-Letné, Dobrovského 10, PSČ 170 00, o zaplacení částky 255.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 137/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2006, č. j. 37 C 137/2004-163, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2008, č. j. 51 Co 204/2007-243, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2006, č. j. 37 C 137/2004-163, se zastavuje.
II. Dovolání proti měnícímu výroku I. a proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2008, č. j. 51 Co 204/2007-243, co do částky 43.397,20 Kč s 3% úrokem z prodlení od 24. června 2003 do zaplacení, se odmítá.
III. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2008, č. j. 51 Co 204/2007-243, v potvrzujícím výroku II. co do částky 211.602,80 Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 24. června 2003 do zaplacení, dále co do 2,5% úroku z prodlení z částky 43.397,20 Kč od 24. června 2003 do zaplacení a ve výroku III. o nákladech řízení a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2006, č. j. 37 C 137/2004-163, ve výroku I. co do částky 211.602,80 Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 24. června 2003 do zaplacení a povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení a ve výroku II. o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. listopadu 2006, č. j. 37 C 137/2004-163, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 255.000,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 22. června 2002 do zaplacení a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a dále povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. února 2008, č. j. 51 Co 204/2007-243, změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně 5,5% úroku z prodlení z částky 255.000,- Kč od 22. června 2002 do 23. června 2003 tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (první výrok), ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé jej potvrdil s tím, že žalovaná je povinna plnit částku 255.000,- Kč s příslušenstvím do konkursní podstaty úpadkyně OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., identifikační číslo 49 60 91 81 (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že
1) žalovaná jako kupující uzavřela s úpadkyní jako prodávající 27. srpna 1997 kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitosti (dále jen „kupní smlouva“), a to k domu č. p. 257 na pozemku parc. č. 227 a k tomuto pozemku, zapsaným na listu vlastnictví č. 987 pro katastrální území Muglinov, obec Ostrava (dále jen „předmětné nemovitosti“);
2) zápis vkladu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí byl proveden 9. listopadu 1999 s účinky vkladu 26. října 1998;
3) exekučním příkazem z 18. listopadu 1998 na prodej předmětných nemovitostí vymáhal Finanční úřad Ostrava I (dále jen „finanční úřad“) daňové nedoplatky z let 1996 až 1998 dlužníka OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o.;
4) 27. července 1999 byl žalované jako vydražitelce udělen příklep ve veřejné dražbě k předmětným nemovitostem, po zaplacení nejvyššího podání ve výši 1,050.000,- Kč se žalovaná stala vlastnicí předmětných nemovitostí;
5) žalovaná jako pronajímatelka uzavřela 14. července 2000 se dvěma nájemci nájemní smlouvu, jejímž předmětem bylo užívání domu č. p. 257 za dohodnuté nájemné 180.000,- Kč ročně, za dobu od 1. listopadu 2000 do 15. dubna 2002 inkasovala od nájemců nájemné ve výši 255.000,- Kč;
6) žalovaná a úpadkyně uzavřely 1. listopadu 2000 dohodu o odstoupení od kupní smlouvy formou notářského zápisu;
7) na majetek společnosti OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o. byl prohlášen konkurs 31. července 2001;
8) správce konkursní podstaty zapsal předmětné nemovitosti do konkursní podstaty 18. ledna 2002;
9) rozhodnutím z 6. června 2002, které nabylo právní moci 12. června 2002, finanční úřad rozhodl o obnově řízení ve věci prodeje předmětných nemovitostí a rozhodnutím z 2. července 2002, jež nabylo právní moci 10. srpna 2002, zrušil rozhodnutí o udělení příklepu z 27. července 1999 a žalované byla vrácena částka 1,050.000,- Kč;
10) přípisem z 5. června 2002, doručeným žalované 6. června 2003 žalobkyně vyúčtovala žalované bezdůvodné obohacení ve výši 255.000,- Kč a vyzvala ji k úhradě do patnácti dnů od doručení výzvy.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž žalovaná vydražila předmětné nemovitosti a stala se tak jejich vlastnicí na základě jiného právního titulu nežli kupní smlouvy, protože k vydražení došlo před ukončením řízení o vkladu jejího vlastnického práva podle kupní smlouvy. Katastrální úřad neměl vklad vlastnického práva žalované podle kupní smlouvy povolit pro nemožnost plnění z této smlouvy na straně prodávajícího, která spočívala v nemožnosti převodu vlastnického práva pozdější úpadkyně na žalovanou, jehož pozbyla na základě příklepu v dražbě. Žalovaná pak pozbyla vlastnického práva pravomocným rozhodnutím finančního úřadu o zrušení rozhodnutí o udělení příklepu po povolení obnovy řízení ve věci prodeje nemovitostí. Finanční úřad při vydání těchto rozhodnutí postupoval v rozporu s právními předpisy, protože ustanovení §54 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“), nelze použít v případě daňové exekuce, nýbrž jen v řízení vyměřovacím. V tomto případě však byla povolena obnova řízení o daňové exekuci, na kterou se podle ustanovení §73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. přiměřeně použije občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) a ten v ustanovení §254 odst. 2 stanoví, že při výkonu rozhodnutí nelze podat žalobu na obnovu řízení. Přesto jde o rozhodnutí pravomocná, když žalovaná proti nim nepodala řádný opravný prostředek, ani se nedomáhala jejich přezkumu podle části páté občanského soudního řádu. Zrušením rozhodnutí o udělení příklepu žalovaná pozbyla vlastnického práva k předmětným nemovitostem a je povinna podle ustanovení §451 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) vydat bezdůvodné obohacení, jež získala přijetím plnění bez právního důvodu.
Odvolací soud uvedl, že aktivní legitimace žalobkyně vyplývá z ustanovení §27 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), ve znění účinném do 31. prosince 2007. Podle ustanovení §18 odst. 3 ZKV je žalovaná bez ohledu na to, zda byla vlastnicí, povinna vydat do konkursní podstaty úpadkyně ty užitky z předmětných nemovitostí, které nabyla po 18. lednu 2002, kdy správce konkursní podstaty tyto nemovitosti zapsal do konkursní podstaty. Za dobu od 18. ledna 2002 do 15. dubna 2002 jde o částku 43.397,20 Kč. U této částky jde o jeden ze dvou důvodů, pro něž je žalovaná povinna přijaté plnění vrátit. Zdůraznil, že udělením příklepu a zaplacením nejvyššího podání žalovaná nabyla vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle ustanovení §132 odst. 1 obč. zák., tedy na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Dohoda o odstoupení od kupní smlouvy nemá pro posouzení, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí, žádný význam. Obsahově nemůže jít o odstoupení od smlouvy, protože to je podle ustanovení §48 odst. 2 obč. zák. jednostranným právním úkonem, nemůže jít ani o zrušení závazku dohodou, protože závazkem se míní dluh a nikoliv smlouva, a podstatné je to, že mezi žalovanou a úpadkyní neexistoval právní vztah, od něhož by bylo možno odstoupit, „došlo-li v důsledku zániku vlastnického práva úpadkyně pro nemožnost plnění k neplatnosti kupní smlouvy“.
S odkazem na ustanovení §1 písm. a), §2, §3 a §6 odst. 1 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění účinném do 31. prosince 2002, na ustanovení §1 odst. 2, §32 odst. 1, §54, §55 odst. 2 a §73 odst. 3 a odst. 6 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb., a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. července 2005, č. j. 6 A 76/2001-96, dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí o nařízení obnovy řízení a rozhodnutí, jímž bylo zrušeno rozhodnutí o udělení příklepu, nejsou nicotná, neboť obě tato pravomocná rozhodnutí finančního úřadu byla vydána věcně a místně příslušným správním orgánem, mají písemnou formu, správní orgán je oprávněn o obnově řízení rozhodnout také z úřední povinnosti a obnova řízení byla nařízena před zánikem práva na vyměření daně, proto je nedůvodná i námitka, že obnova řízení byla nařízena po uplynutí promlčecí či prekluzivní lhůty.
Změnu rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby co do 5,5% úroku z prodlení z částky 255.000,- Kč od 22. června 2002 do 23. června 2003 odůvodnil zjištěním, že žalované byla výzva k vydání žalované částky ve lhůtě patnácti dnů od doručení doručena teprve 6. června 2003 a žalovaná mohla dobrovolně plnit ještě 23. června 2003. Teprve od následujícího dne je v prodlení a je povinna zaplatit úrok z prodlení podle ustanovení §517 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná dovolání do všech výroků, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka rekapituluje svá tvrzení v průběhu řízení a namítá, že pravomocná rozhodnutí finančního úřadu, kterými byla nařízena obnova řízení a zrušeno rozhodnutí o udělení příklepu (jímž nabyla vlastnické právo), jsou nicotnými rozhodnutími pro nedostatek pravomoci finančního úřadu k jejich vydání, přičemž k nicotnosti správního aktu měly soudy nižších stupňů přihlížet z úřední povinnosti. Zdůrazňuje, že v období od 27. července 1999 do 28. června 2002 byla vlastnicí předmětných nemovitostí a nájemné pobírala jako vlastník, tedy oprávněně, a nemohlo u ní dojít k bezdůvodnému obohacení. Obnova řízení podle ustanovení §54 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“), a následné rozhodnutí o zrušení příklepu „nepřipadá vůbec v úvahu“, jde o nicotný právní úkon, neboť daňová exekuce je upravena ustanovením §73 zákona č. 337/1992 Sb., a podle odstavce 7 tohoto ustanovení se „pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně občanský soudní řád a jakákoli obnova řízení dle občanského soudního řádu“ není možná.
Dovolatelka dále namítá, že ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, zdůrazňujíc, že jde o spor vyvolaný konkursem. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nesprávně určil výši zákonných úroků z prodlení, když změnil počátek prodlení, aniž přihlédl ke změně diskontní sazby vyhlašované Českou národní bankou k tomuto jinému dni. Proto navrhuje, aby Nejvyšší zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12. článku II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně Poněvadž nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §243c odst. 1 a §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně 5,5% úroku z prodlení z částky 255.000,- Kč od 22. června 2002 do 23. června 2003. V tomto rozsahu dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl, když k podání dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé, jímž byla žaloba částečně zamítnuta, není dovolatelka subjektivně oprávněna. Uvedeným rozhodnutím jí nebyla způsobena žádná újma odstranitelná tím, že by dovolací soud toto rozhodnutí zrušil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, pod číslem 138).
Dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 43.397,20 Kč s 3% úrokem z prodlení od 24. června 2003 do zaplacení, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že v rovině dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka namítá nesprávnost právního posouzení přijatého plnění jako bezdůvodného obohacení v důsledku zrušení rozhodnutí o udělení příklepu. Odvolací soud však závěr o tom, že žalované vzniklo pobíráním nájemného bezdůvodné obohacení za dobu od 18. ledna 2002, kdy správce konkursní podstaty nemovitosti zapsal do soupisu konkursní podstaty, do 15. dubna 2002, založil i na dalším, dovoláním nezpochybněném závěru, jímž je povinnost vydat přijaté plnění jako bezdůvodné obohacení s ohledem na ustanovení §18 odst. 3 ZKV, podle něhož s věcí, jež je zapsána do soupisu konkursní podstaty, může nakládat pouze správce konkursní podstaty nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas. Tento závěr, který by sám o sobě vedl k uložení povinnosti žalované zaplatit částku 43.397,20 Kč, dovolatelkou zpochybněn nebyl. Nesprávnost dalšího důvodu, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí ohledně této částky, se tak nemůže projevit v poměrech dovolatelky a v tomto rozsahu není dovolání věcně projednatelné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání v uvedeném rozsahu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu řešení otázky, zda rozhodnutí o nařízení obnovy řízení a rozhodnutí o zrušení příklepu jsou nicotnými správními akty. Otázkou, zda správní akt je nicotný či nikoliv, se Nejvyšší soud již zabýval v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dovodil, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem je nicotný. Otázkou nicotnosti správního aktu se zabýval i Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 22. července 2005, č. j. 6 A 76/2001-96. Závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo-li rozhodnutí finančního úřadu vydáno v mezích jeho pravomoci, platí pro ně (ať je věcně vadné či nezákonné) presumpce správnosti, je s uvedenými rozhodnutími v souladu.
Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu co do částky 211.602,80 Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 24. června 2003 do zaplacení pro řešení otázky účinků rozhodnutí o zrušení příklepu, které bylo vydáno v obnoveném řízení, a dále co do 2,5% úroku z prodlení z částky 43.397,20 Kč, neboť odvolací soud určil výši úroku z prodlení v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud přisvědčil blíže neodůvodněnému závěru soudu prvního stupně, podle něhož bylo-li rozhodnutí o příklepu v obnoveném řízení zrušeno, nutno vycházet ze skutečnosti, že žalovaná nikdy nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí, aniž by sám tento závěr odůvodnil.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, rozhodnutí o udělení příklepu bylo vydáno 27. července 1999 a nabylo právní moci 30. září 1999. Rozhodnutí o zrušení příklepu vydal finanční úřad 2. července 2002 a nabylo právní moci 10. srpna 2002; jde o správní akty konstitutivní povahy. Pro konstitutivní správní akty platí, že působí do budoucnosti a zásadně až od okamžiku právní moci [pro futuro a ex nunc (srov. v právní teorii Ondruš, Radek. Přehled z vybraných kapitol správního práva, 1. 1. 2003, ASPI)]. Tento závěr vychází z obecné zásady, že účinky právních skutečností, tedy i správních aktů, nastávají jejich právní mocí, není-li výslovně zákonem nebo samotným rozhodnutím stanoveno jinak. Zákon č. 337/1992 Sb. obsahuje úpravu obnovy řízení v ustanovení §54 a §55, tedy v části upravující vyměřovací daňové řízení, v projednávané věci však byla obnova řízení finančním úřadem nařízena v řízení o vymáhání daňových nedoplatků, na které se podle ustanovení §73 odst. 7 citovaného zákona použije přiměřeně občanského soudního řádu. Podle ustanovení §254 odst. 2 o. s. ř. však nelze podat žalobu na obnovu výkonu rozhodnutí. Zákonem tak není upraveno, kdy nastávají účinky rozhodnutí o zrušení příklepu, a nebylo-li ani tímto rozhodnutím určeno, kdy nastávají jeho účinky, prosadí se obecná zásada, že právní účinky rozhodnutí o zrušení příklepu nastaly jako u každého jiného správního rozhodnutí až ode dne, kdy nabylo právní moci, tedy 10. srpna 2002. V době od 30. září 1999 do 17. ledna 2002 (ke dni 18. ledna 2002 správce konkursní podstaty zapsal předmětné nemovitosti do soupisu podstaty) tak žalovaná byla vlastnicí nemovitostí a nájemné od 1. listopadu 2000 do 17. ledna 2002 pobírala oprávněně.
Tento závěr, zvláště s příhlédnutím k tomu, že mezi rozhodnutím o příklepu a rozhodnutím o nařízení obnovy řízení uplynula doba téměř tří let, je v souladu se zásadou presumpce správnosti správních aktů a rovněž se základní zásadou vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož při správě daně jednají správci daně v řízení o daních v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chrání zájmy státu a dbají při tom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení.
Závěr odvolacího soudu - i soudu prvního stupně - podle něhož zrušením rozhodnutí o udělení příklepu žalovaná pozbyla vlastnického práva k předmětným nemovitostem a je povinna vydat bezdůvodné obohacení, jež získala přijetím plnění bez právního důvodu, proto není správný.
Nejvyšší soud považuje za nesprávné i rozhodnutí odvolacího soudu o výši úroku z prodlení za dobu prodlení s úhradou částky 43.397,20 Kč od 24. června 2003 do zaplacení.
Podle ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Prováděcím předpisem k ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. je nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku. Z ustanovení §1 tohoto nařízení (ve znění účinném k datu vzniku prodlení) vyplývá, že výše úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. Diskontní sazba České národní banky stanovená od 31. ledna do 25. června 2003 činila 1,5 %. Určil-li odvolací soud počátek prodlení žalované se zaplacením dluhu k 24. červnu 2003, představovaly úroky z prodlení 3 %. Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně i co do úroků z prodlení ve výši 5,5 % za dobu prodlení od 24. června 2003 do zaplacení, je jeho rozhodnutí co do úroků z prodlení ve výši 2,5 % nesprávné.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. v rozsahu uvedeném ve výroku III. zrušil. Poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud ve stejném rozsahu zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Vedle výše uvedených závěrů považuje Nejvyšší soud za potřebné se vyjádřit i k námitce, že ve věci rozhodly věcně nepříslušné soudy. Tato námitka, jež je podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., není opodstatněná, neboť o věcné příslušnosti okresního soudu k projednání a rozhodnutí věci rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. února 2004, č. j. Ncp 119/2004-13. Podle ustanovení §104a odst. 7 o. s. ř. usnesením vrchního soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 věta první a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu