ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.2186.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 2186/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka ve věci navrhovatelky M. Z., zastoupené advokátem, o návrhu na zápis změn obchodní společnosti I. v. o. s., do obchodního rejstříku, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. A 8939, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2007, č. j. 8 Cmo 264/2007 – 173, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2007, č. j. F 25626/2007 A 8939 – 157, kterým tento soud odmítl návrh, jímž se navrhovatelka domáhala zápisu změny společnosti I. v. o. s. (dále jen „společnost“) v obchodním rejstříku, a to konkrétně výmazu zapsané adresy sídla a zápisu sídla na adrese J.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že navrhovatelka není osobou, která by k podání návrhu byla oprávněna. Poukázal na ustanovení §31 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle něhož je návrh na zápis změny do obchodního rejstříku primárně oprávněna podat pouze osoba uvedená v ustanovení §34 obch. zák. Navrhovatelka do výčtu osob uvedených v §34 obch. zák. nespadá, její oprávnění k podání návrhu by proto mohlo založit pouze ustanovení §31 odst. 2 obch. zák., pokud by společnost nesplnila povinnost podat návrh na zápis do patnácti dnů ode dne, kdy jí tato povinnost vznikla. V projednávané věci však společnosti povinnost podat návrh na zápis změny sídla nevznikla, neboť o změně svého sídla „tak, že bude na adrese J., nerozhodla.
Názor navrhovatelky, že povinnost podat návrh na zápis změny sídla do obchodního rejstříku společnosti vznikla k datu 14. března 2002, kdy děti navrhovatelky převedly své „obchodní podíly“ ve společnosti na jiné osoby, odvolací soud odmítl s tím, že „žádné ustanovení obchodního zákoníku ani jiného zákona nestanoví ve vztahu k zapsanému sídlu společnosti žádné důsledky navazující na změnu v osobách společníků“. Zákon rovněž neumožňuje, aby sídlo společnosti bylo „fiktivně umístěno“ na adrese některého společníka.
Odvolací soud uvedl, že společnost, která fakticky nesídlí na adrese zapsané jako její sídlo v obchodním rejstříku, nemůže být donucena k tomu, aby o změně svého sídla rozhodla. S poukazem na ustanovení §29 odst. 6 obch. zák. pak uzavřel, že sídlí-li společnost na jiné než zapsané adrese a ani přes výzvu soudu nezjedná nápravu (nerozhodne o změně svého sídla tak, aby se nacházelo na adrese, kde je umístěna její správa a kde se veřejnost může se společností stýkat), je sankcí zrušení společnosti s likvidací.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, ve kterém co do přípustnosti odkázala na ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do dovolacích důvodů namítala, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka poukázala i na to, že právní otázka, kterou napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší, byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2007, sp.zn. 7 Cmo 422/2006, vyřešena odlišně. Navrhla, aby dovolací soud napadená rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka tvrdí, že sídlo společnosti bylo při jejím vzniku dne 1. října 1997 umístěno do rodinného domu, který je v současnosti ve výlučném vlastnictví navrhovatelky. Tento dům byl v době zápisu společnosti do obchodního rejstříku trvalým bydlištěm členů rodiny navrhovatelky (syn a dcera navrhovatelky byli zakládajícími společníky společnosti); v současné době je trvalým bydlištěm výlučně navrhovatelky, která byla a je bez jakéhokoliv vztahu ke společnosti.
Společnost při svém vzniku obdržela souhlas ke zřízení sídla na uvedené adrese od tehdejších vlastníků nemovitosti – navrhovatelky a jejího manžela. Souhlas vlastníků nemovitosti s umístěním sídla společnosti byl odvolán ke dni převodu „obchodních podílů“ ve společnosti dětmi manželů na stávající společníky, tj. ke dni 14. března 2002.
Od tohoto data je sídlo společnosti zapsáno pod uvedenou adresou v rozporu s vůlí vlastníka nemovitosti, společnost zde nemá umístěnu správu a veřejnost nemá možnost se zde se společností stýkat. Tento stav je v rozporu s ustanovením §19c odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) i s ustanovením §37 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném ke dni 14. března 2002. Společnosti proto vznikla – míní dovolatelka – povinnost bez zbytečného odkladu uvést umístění svého sídla do souladu se skutečným stavem. Jelikož společnost tuto povinnost nesplnila, měl by rejstříkový soud postupovat podle §200b odst. 1 o. s. ř. a i bez návrhu zahájit řízení „o dosažení shody“. Nebylo-li by shody dosaženo, měl by rejstříkový soud postupovat podle ustanovení §29 odst. 6 obch. zák.
Jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka dále obšírně vytýká „vady“, spočívající v tom, že ji soudy obou stupňů nepovažovaly za osobu oprávněnou podat návrh na zápis změny do obchodního rejstříku, pročež její návrh nebyl věcně projednán.
Ačkoli v dovolání formálně odkazuje i na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., dovolatelka obsahově polemizuje jedině s právní posouzením věci soudy obou stupňů, čímž vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vymezením podmínek, za kterých může osoba odlišná od podnikatele (§200c odst. 1 o. s. ř.) podat návrh na zápis změny (výmazu) sídla do obchodního rejstříku se dovolací soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 24. června 2008, sp. zn. 29 Cdo 3088/2007. V tomto rozhodnutí – jehož závěry se obdobně uplatní i pro projednávanou věc – Nejvyšší soud dovodil, že podmínkou návrhu podaného jinou osobou podle ustanovení §31 odst. 2 obch. zák. je, že osoba určená v §31 odst. 1 obch. zák. nesplní svou povinnost do 15 dnů ode dne, kdy jí tato povinnost vznikla. Lhůta k podání návrhu jinou osobou, nežli osobou uvedenou v §31 odst. 1 obch. zák., se skládá ze lhůty upravené v ustanovení §32 odst. 3 obch. zák., tzn. lhůty „bez zbytečného odkladu po vzniku rozhodné skutečnosti“, a na ni navazující lhůty 15-ti denní. Lhůta k podání návrhu osobou uvedenou v §31 odst. 1 obch. zák. počíná běžet od vzniku „rozhodné skutečnosti“. Rozhodnou skutečností je vždy právní skutečnost, v jejímž důsledku dochází ke změně údajů zapisovaných do obchodního rejstříku.
Pro případ změny sídla veřejné obchodní společnosti je (mění-li se sídlo společnosti uvedené ve společenské smlouvě) touto rozhodnou skutečností rozhodnutí společníků o změně společenské smlouvy v části uvádějící sídlo. Vzhledem k principu skutečného sídla, kterým je příslušná právní úprava ovládána, je rovněž nezbytné,aby rozhodnutí o změně sídla bylo i fakticky realizováno, jinými slovy, aby došlo k faktickému přemístění sídla společnosti z adresy, která je jako její sídlo v obchodním rejstříku zapsána, na jinou adresu. Jakmile je rozhodnutí o změně sídla realizováno (správa společnosti je umístěna na jiné adrese, než je ta, která je jako sídlo společnosti zapsána v obchodním rejstříku), počíná společnosti běžet lhůta k podání návrhu na zápis změny sídla do obchodního rejstříku.
V dané věci dovolatelka ani netvrdila, že by společnost o změně své společenské smlouvy v části uvádějící sídlo rozhodla a že by ve skutečnosti sídlila na jiné adrese, než je ta, která je jako sídlo společnosti zapsána v obchodním rejstříku.
Změnou v osobách společníků veřejné obchodní společnosti nedochází ke změně sídla společnosti a tato změna proto není skutečností zakládající povinnost společnosti navrhnout zápis změny sídla do obchodního rejstříku. Stejně tak není skutečností zakládající povinnost podat návrh na zápis změny sídla do obchodního rejstříku to, že dovolatelka s umístěním sídla společnosti ve své nemovitosti nyní nesouhlasí, neboť ani tím ke změně sídla nedojde.
Úvaha dovolatelky o tom, že společnosti vznikla povinnost podat návrh na zápis změny sídla do obchodního rejstříku, tedy není správná. Pro úplnost je třeba dodat, že názor dovolatelky, že za skutečné sídlo společnosti má být považováno místo trvalého pobytu statutárního orgánu, v daném případě společníků společnosti, nemá oporu v žádném ustanovení zákona.
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž dovodil, že pro případ, že společnost nesplní povinnost rozhodnout o změně sídla, a zápis jejího sídla v obchodním rejstříku se dostane do rozporu s donucujícím ustanovením zákona, upravuje obchodní zákoník v ustanovení §29 odst. 6 postup, kterým lze zjednat nápravu nezákonného stavu. Podle uvedeného ustanovení rejstříkový soud, jakmile zjistí, že obchodní společnost sídlí na jiné než zapsané adrese či skutečné sídlo vůbec nemá, vyzve ji ke zjednání nápravy. Nerozhodne-li společnost o změně svého sídla tak, aby bylo umístěno na adrese – řečeno slovy zákona – kde je umístěna její správa a kde se veřejnost může s právnickou osobou stýkat (§19c odst. 2 obč. zák.) – ač tak učinit měla, rozhodne soud (v řízení zahájeném z moci úřední) o zrušení společnosti s likvidací. Po skončení likvidace pak bude společnost z obchodního rejstříku vymazána, a to včetně zápisu adresy sídla.
Protože v projednávané věci společnosti povinnost podat návrh na zápis změny svého sídla nevznikla, když o změně svého sídla nerozhodla, nezačala lhůta k podání návrhu na zápis změny sídla do obchodního rejstříku jinou osobou běžet. Dovolatelka se tudíž nemohla stát osobou oprávněnou podat podle ustanovení §31 odst. 2 obch. zák. návrh na zápis změny sídla společnosti.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy, pokud jde o posouzení splnění podmínek ustanovení §31 odst. 2 obch. zák., správné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není dán.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ust. §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a skutečnost, že společnosti, jež byla v dovolacím řízení plně procesně úspěšná, podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. července 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu