ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.2353.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 2353/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Ing. I. V., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně F. S., a. s., zastoupené JUDr. A. V. advokátem, proti žalovanému Mgr. J. V., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně F. a. s., v likvidaci, zastoupenému Mgr. M. V., advokátkou, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně F. a. s., v likvidaci, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 157/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. ledna 2005, č. j. 6 Cmo 222/2002-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou účastníků v záhlaví citovaným rozhodnutím zrušil rozsudek ze dne 21. srpna 2002, č. j. 12 Cm 157/2002-53, v odstavci I. výroku, jímž Krajský soud v Ostravě vyloučil nemovitosti v tomto odstavci výroku specifikované ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně F. a. s., v likvidaci (dále též jen „úpadkyně“) a v odstavci III. výroku, jímž rozhodl o náhradě nákladů řízení, a vrátil věc v tomto rozsahu zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II. výroku „ve správném znění“ tak, že žaloba, aby z konkursní podstaty úpadkyně F. a. s., v likvidaci byly vyloučeny nemovitosti úpadkyně F.S., a. s. – průmyslový objekt na pozemku parc. č. 1263/13 a pozemek parc. č. 1263/13, zastavěná plocha a nádvoří, zapsané u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště F., na listu vlastnictví číslo 2967, pro obec a katastrální území F.O., a spoluvlastnický podíl 99/100 na průmyslovém objektu na pozemku parc. č. 1263/4 a na pozemku parc. č. 1263/4, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště F.-M., na listu vlastnictví číslo 5409, pro obec a katastrální území F.O. (dále jen „sporné nemovitosti“) – se zamítá.
Odvolací soud uzavřel, že na sporných nemovitostech váznou zástavní práva zajišťující pohledávky za úpadkyní. Námitku žalobkyně o „nedostatečnosti“ výzvy podle ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), neshledal opodstatněnou, když dospěl k závěru – poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 72/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 72/2005“) – že výzva má požadované náležitosti a „vyvolala zákonem předvídané účinky“. „Pokud se týká výše zajištěných pohledávek, odkazovala na zápis v katastru nemovitostí“, s tím, že „aktuální výše zajištění musela být zástavci z jeho účetnictví známa“ a „sám zástavce podle své odpovědi správci konkursní podstaty z 15. října 2001 věděl o existenci zástavního práva ve prospěch K., s. r. o., včetně výše zajištěné pohledávky“, stejně jako o existenci zástavního práva zřízeného rozhodnutím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. „Zástavce tedy mohl žalovanému vyplatit zajištěné pohledávky ve správné výši, kterou znal“. Tvrzení, že částka požadovaná výzvou podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV neodpovídá výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je pohledávka zajištěna, je ve sporu o vyloučení majetku z konkursní podstaty (§19 odst. 2 ZKV) právně významné, jen jestliže osoba, které byla výzva určena, uhradila v určené lhůtě do konkursní podstaty částku, jež výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je pohledávka zajištěna, skutečně odpovídá. Úpadkyně F.S., a. s., ačkoliv „si byla vědoma své povinnosti ze zástavního práva a musela jí být známa výše pohledávky, jež jejími nemovitostmi byla zajištěna, a ačkoliv musela znát rovněž cenu nemovitostí“, neučinila k výzvě správce konkursní podstaty „žádný pokus o vyrovnání svého závazku“. „Zákon sám pak dává zástavci možnost rozhodnout se mezi úhradou částky odpovídající výši zajištěné pohledávky a cenou nemovitostí“; tuto volbu však úpadkyně F.S., a. s. neprovedla.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle dovolatelky je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s R 72/2005, „v němž se dovolací soud zabýval náležitostmi výzvy podle §27 odst. 5 ZKV“. Tato výzva „musí splňovat obecné náležitosti právního úkonu, zejména požadavek určitosti a srozumitelnosti. Jde-li o právní úkon, v němž jsou, respektive mají být označeny nemovitosti, tak by per analogiam měl obsahovat náležitosti uvedené v §5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí.“ Výzva žalovaného odkazovala „pouze na výpis z listu vlastnictví číslo 2967 se zápisem zástavních práv k nemovitostem“. Takový odkaz „nepostačuje pro určení nemovitosti“, protože zápis nemovitosti „nemusí po celou dobu její evidence v katastru nutně být na témže listu vlastnictví“. Výzva „rovněž neobsahuje identifikaci pohledávek, které jsou zástavním právem zajištěny“. Vzhledem k výše uvedenému nedostatku nemohla výzva vyvolat „účinky soupisu do konkursní podstaty“.
„V daném případě“ – pokračuje dovolatelka – „je tvrzení, že částka požadovaná výzvou neodpovídá výši zajištěné pohledávky nebo ceně majetku právně významné i tehdy, jestliže osoba neuhradila do konkursní podstaty částku, která odpovídá výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, protože právě absence identifikace pohledávek zajištěných zástavním právem a absence identifikace nemovitostí neumožňovala zástavnímu dlužníkovi výzvě konkursního správce vyhovět a činila postavení zástavního dlužníka nepřijatelně nejistým.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci), a důvod založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud – oproti očekávání dovolatelky – nemá.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledává.
Je tomu tak již proto, že dovolatelkou zpochybněný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož byly ve výzvě podle §27 odst. 5 ZKV dostatečně identifikovány jak předmět zástavního práva, tak i zástavním právem zajištěná pohledávka, postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc.
Právní posouzení věci odvolacím soudem přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s §27 odst. 5 ZKV, popř. s výše zmíněným R 72/2005; přílohou výzvy totiž byl výpis z katastru nemovitostí (viz skutkové zjištění soudu prvního stupně), ve kterém byly identifikovány sporné nemovitosti i zajištěné pohledávky (odkazem na konkrétní zástavní smlouvy, respektive rozhodnutí o zřízení zástavního práva, včetně uvedení výše těchto pohledávek). Samotná výhrada možné změny „listu vlastnictví“ přitom – z hlediska jistoty zástavního dlužníka ohledně předmětu zástavního práva – na výše uvedeném závěru (o nezaměnitelné identifikaci sporných nemovitostí) není způsobilá nic změnit. Totéž platí o námitce dovolatelky co do aktuální výše zajištěných pohledávek; neuhradila-li dovolatelka k výzvě žalovaného do konkursní podstaty úpadkyně nic (srov. závěr odvolacího soudu, podle něhož neučinila žádný „pokus o vyrovnání závazku“), není tato námitka právně významná (k tomu opět R 72/2005).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. srpna 2002, č. j. 12 Cm 157/2002-53, rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 10. ledna 2005, č. j. 6 Cmo 222/2002-155, zrušen, již bylo o věci pravomocně rozhodnuto (usnesením odvolacího soudu ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 3 Cmo 228/2005-253, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. května 2005, č. j. 12 Cm 157/2002-217, a řízení v tomto rozsahu zastaveno). Nejvyšší soud proto rozhodl i o nákladech dovolacího řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady řízení, jejichž náhradu Nejvyšší soud žalovanému přiznal, jsou tvořeny odměnou jeho zástupkyně ve výši 1.550,- Kč, určenou podle §8 písm. b), §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, a paušální náhradou hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu, ve výši 75,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. června 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu