ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.354.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 354/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně R. S., zastoupené JUDr. J. Č., advokátkou, proti žalovanému L. M., zastoupenému JUDr. R. B., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 14/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2007, č.j. 12 Cmo 537/2006-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.574,75 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 16. června 2006, č.j. 47 Cm 14/2006-48, kterým Krajský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 9. dubna 2003, č.j. 60 Sm 7/2003-10, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 80.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2003 do zaplacení, odměnu 266,70 Kč, útraty protestu 2.000,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §101, §120 a §175 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a čl. I §17 zákona č. 191/1950 Sb. - přitakal závěrům soudu prvního stupně, že: 1/ žalovaný v řízení o námitkách neprokázal zaplacení směnky a 2/ námitka zaplacení dluhu směnkou zajištěného je opožděná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když „byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem“. Dovolatel zdůrazňuje, že obsahem námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu byla výhrada, podle níž splnil závazek směnkou zajištěný, v důsledku čehož žalobkyně ztratila právo na zaplacení směnky, neboť důvod podepsání směnky odpadl. Jelikož „věřitel obdržel již plnění zajištěné, není žádného důvodu přiznat mu znovu totéž z důvodu zajištění“. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl nebo zamítl.
Dovolání žalovaného, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolacími námitkami zpochybněný závěr odvolacího soudu o tom, zda výhrada žalovaného o zaplacení směnkou zajištěné pohledávky byla uplatněna ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, především postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc (k tomu srov. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výklad obsahu dotčeného procesního úkonu (námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu), jak jej provedly soudy nižších stupňů, přitom plně odpovídá ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř., jakož i závěrům formulovaným v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých: a/ každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas a b/ ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv.
Na shora uvedených závěrech pak není způsobilý nic změnit ani v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu obsažený poukaz na listiny, jimiž žalovaný „dokladoval“ zánik směnečného závazku. Skutečnost, že listinné důkazy, na něž je v námitkách odkazováno, „námitková“ tvrzení nepodporují (nabízí jiný popis skutku), totiž může být podkladem pro závěr, že účastník těmito důkazy své tvrzení (zaplacení směnky) neprokázal; nelze z nich však dovozovat jiný obsah námitek (viz mutatis mutandis důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006).
Jelikož v soudní praxi není pochyb ani o tom, že námitka zaplacení směnky a námitka zaplacení pohledávky směnkou zajištěné jsou založeny na odlišných skutkových tvrzeních (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 125/2006, jemuž právní posouzení věci odvolacím soudem, odkazující na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2006, sp. zn. 12 Cmo 231/2006, zcela odpovídá), Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 5.225,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty činí 6.574,75 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. července 2008
29 Cdo 354/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně R. S., zastoupené JUDr. J. Č., advokátkou, proti žalovanému L. M., zastoupenému JUDr. R. B., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 14/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2007, č.j. 12 Cmo 537/2006-80, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.574,75 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 16. června 2006, č.j. 47 Cm 14/2006-48, kterým Krajský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 9. dubna 2003, č.j. 60 Sm 7/2003-10, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 80.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2003 do zaplacení, odměnu 266,70 Kč, útraty protestu 2.000,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §101, §120 a §175 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a čl. I §17 zákona č. 191/1950 Sb. - přitakal závěrům soudu prvního stupně, že: 1/ žalovaný v řízení o námitkách neprokázal zaplacení směnky a 2/ námitka zaplacení dluhu směnkou zajištěného je opožděná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když „byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem“. Dovolatel zdůrazňuje, že obsahem námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu byla výhrada, podle níž splnil závazek směnkou zajištěný, v důsledku čehož žalobkyně ztratila právo na zaplacení směnky, neboť důvod podepsání směnky odpadl. Jelikož „věřitel obdržel již plnění zajištěné, není žádného důvodu přiznat mu znovu totéž z důvodu zajištění“. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl nebo zamítl.
Dovolání žalovaného, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolacími námitkami zpochybněný závěr odvolacího soudu o tom, zda výhrada žalovaného o zaplacení směnkou zajištěné pohledávky byla uplatněna ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, především postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc (k tomu srov. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výklad obsahu dotčeného procesního úkonu (námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu), jak jej provedly soudy nižších stupňů, přitom plně odpovídá ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř., jakož i závěrům formulovaným v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých: a/ každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas a b/ ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv.
Na shora uvedených závěrech pak není způsobilý nic změnit ani v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu obsažený poukaz na listiny, jimiž žalovaný „dokladoval“ zánik směnečného závazku. Skutečnost, že listinné důkazy, na něž je v námitkách odkazováno, „námitková“ tvrzení nepodporují (nabízí jiný popis skutku), totiž může být podkladem pro závěr, že účastník těmito důkazy své tvrzení (zaplacení směnky) neprokázal; nelze z nich však dovozovat jiný obsah námitek (viz mutatis mutandis důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006).
Jelikož v soudní praxi není pochyb ani o tom, že námitka zaplacení směnky a námitka zaplacení pohledávky směnkou zajištěné jsou založeny na odlišných skutkových tvrzeních (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 125/2006, jemuž právní posouzení věci odvolacím soudem, odkazující na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2006, sp. zn. 12 Cmo 231/2006, zcela odpovídá), Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 5.225,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty činí 6.574,75 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. července 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu