ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.5001.2007.2
sp. zn. 29 Cdo 5001/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem proti žalovanému P. H., zastoupenému Mgr. P. F., advokátkou o zaplacení 312.000,- Kč a 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 324/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. března 2006, č. j. 8 Cmo 117/2004 – 125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 9.282,- Kč do rukou jeho advokáta JUDr. M. K., do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil odvolací soud v napadených výrocích I. a III. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. prosince 2003, č. j 21 Cm 324/2000 – 81, kterým tento soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 312.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení.
Odvolací soud přitakal skutkovým závěrům soudu prvního stupně, z nichž měl za prokázané, že dne 27. března 1997 došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy o úplatném převodu cenných papírů, kterou byly převáděny z původního žalobce na žalovaného čtyři kusy akcií na jméno společnosti K. a. s., a. s. (dále jen „společnost“) a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že tato smlouva byla uzavřena platně a žalovanému z ní vyplývá povinnost doplatit část kupní ceny.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do přípustnosti, odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje v tom, že ačkoli si v průběhu řízení před soudem prvního stupně zvolil na základě plné moci udělené dne 8. září 2003 jiného právního zástupce, a to Mgr. P.F., a plná moc této zástupkyně byla řádně založena do spisu, prvoinstanční soud v průběhu řízení vždy kontaktoval pouze JUDr. M. S.
Dále argumentuje tím, že uzavřením smlouvy došlo ze strany právního předchůdce žalobce k jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť ten znal jeho podnikatelské záměry a věděl, že nákup akcií váže na skutečnost, že společnost disponuje určitým majetkem a přesto jej neupozornil „na dočasnost“ užívání některých nemovitostí a tím rovněž snížení hodnoty akcií společnosti.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítá, že v dovolání není uvedeno, proč by měl dovolací soud dojít k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a argumentuje na podporu správnosti napadeného rozhodnutí, přičemž dovolání shledává nepřípustným, s tím, že by mělo být odmítnuto.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
K argumentům, jimiž dovolatel uplatňuje vadu řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně nejednal s jeho řádně zmocněnou advokátkou, proto Nejvyšší soud při úvaze, zda je dovolání přípustné, nepřihlížel.
V rozsahu, v němž dovolatel uplatňuje způsobilý (co do úvahy o přípustností dovolání) dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud uzavírá, že závěr o tom, zda právní předchůdce žalobce jednal v rozporu s dobrými mravy, postrádá judikatorní přesah, když úvahy o tom, jak mají být za specifických okolností daných zjištěným skutkovým stavem vyloženy konkrétně právní úkony, mohou být významné jen pro věc samu a přípustnost dovolání proto založit nemohou. podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení §3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, částku 15.000,- Kč. Po snížení o 50 % podle ustanovení §18 odst. 1 této vyhlášky (advokát žalobce učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 7.500,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. září 2006, částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 7.800,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 19% daň z přidané hodnoty 1482,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži žalovaného částku 9.282,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu