ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.505.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 505/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky A. CZ, s. r. o., zastoupené advokátem, za účasti 1) Ing. I. K., a 2) Ing. M. K., , zastoupeného advokátem, o zápis změn do obchodního rejstříku, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. C 33420, o dovolání Ing. M. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. září 2006, č. j. 8 Cmo 352/2006 – 171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci shora označeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. července 2006, č. j. F 4716/2003, F 27800/2006, C 33420/4 – 156, kterým tento soud rozhodl o výmazu jednatele společnosti A. CZ, s. r. o. (dále jen „společnost“) Ing. M. K. a o zápisu nového jednatele společnosti Ing. I. K. ke dni 9. prosince 2002; zároveň Ing. M. K. uložil povinnost zaplatit společnosti na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3.175,- Kč.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že v průběhu řízení společnost nejprve vzala dne 13. března 2003 zpět návrh na zápis změn do obchodního rejstříku ze dne 10. prosince 2002, kterým navrhla změnu v osobách jednatelů dle rozhodnutí valné hromady ze dne 9. prosince 2002, tak, jak o nich rozhodl soud prvního stupně napadeným usnesením, a současně podala na základě rozhodnutí valné hromady ze dne 11. března 2003 nový návrh na zápis do obchodního rejstříku, který se týkal stejné změny jednatelů. Soud prvního stupně nejprve zastavil řízení o návrhu ze dne 10. prosince 2002, a poté, co společnost dne 19. července 2006 doplnila a upřesnila druhý návrh, v němž požadovala změnu v osobách jednatelů společnosti, a to ke dni 9. prosince 2002 (s tím, že odvolací soud změnil rozhodnutí, kterým soud prvního stupně prohlásil za neplatné usnesení valné hromady ze dne 10. prosince 2002, tak, že návrh zamítl), rozhodl napadeným usnesením.
Vycházeje z toho, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno návrhem ze dne 13. března 2003, doplněným podáním došlým soudu prvního stupně dne 19. července 2006, odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně sice nerozhodl o změně návrhu dle ustanovení §95 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) což je vadou řízení, avšak nikoli takovou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§212a odst. 5 o. s. ř.).
Soud prvního stupně tak podle odvolacího soudu rozhodl o návrhu (byť dodatečně změněném), o němž však dosud řízení nebylo ukončeno rozhodnutím soudu, kterýžto návrh společnost nevzala zpět (a nebyl doložen rozhodnutím valné hromady, o němž bylo rozhodnuto, že je neplatné).
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání Ing. M. K., a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda může být rozhodováno a vyhověno i návrhu, který je navrhovatelem vzat zpět dříve, než soud rozhodl a zda následné doplnění tohoto návrhu může založit účinky řádného zápisu. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil jak dovoláním napadené usnesení, tak i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu usnesení soudu prvního stupně a usnesení soudu odvolacího, je usnesení odvolacího soudu ve věci samé usnesením potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na který se dovolatel výslovně odvolává.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolací soud neshledal.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na tom, že soud prvního stupně rozhodl o návrhu (ze dne 13. března 2003), který nebyl vzat zpět a kterým se (po jeho změně) navrhovatelka domáhala zápisu požadovaných změn ke stejnému datu, jako v návrhu předešlém, s tím, že v jiném řízení odvolací soud neshledal neplatnost usnesení valné hromady ze dne 9. prosince 2002 (kterou původně vyslovil soud prvního stupně).
Jak se podává ze spisu, soud prvního stupně nerozhodl o návrhu, který byl vzat zpět (když o tomto návrhu řízení zastavil) a ani odvolací soud tedy nezaložil své rozhodnutí na tom, že soud prvního stupně takto postupovat mohl. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí ani na tom, že následné doplnění návrhu na povolení zápisu do obchodního rejstříku může mít účinky řádného návrhu (jak tvrdí odvolatel), ale na tom, že rejstříkový soud rozhodl o návrhu podle ustanovení §95 o. s. ř. O tom, že návrh na zahájení řízení lze za podmínek ustanovení §95 o. s. ř. měnit, není ani v teorii ani v judikatuře žádných pochyb, přičemž důvodem takového postupu zpravidla je (jak tomu bylo i v projednávané věci), že v průběhu řízení dojde ke změnám, které jsou významné pro rozhodnutí ve věci. Jak správně konstatoval odvolací soud, soud prvního stupně pochybil, když nepostupoval podle ustanovení §95 o. s. ř., toto pochybení však za situace, kdy dovolací soud posuzuje přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., předmětem dovolacího přezkumu být nemůže.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s . ř., neboť dovolatel nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. září 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu