ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.80.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 80/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátkou, proti žalované Č. r. – M. f., o určení zániku pohledávky včetně příslušenství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 107/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2006, č. j. 13 Co 162/2006-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. dubna 2004, č. j. 15 C 107/2001-17, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že pohledávka žalované, která vznikla z „úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobcem a právní předchůdkyní žalované dne 18. května 1993, zanikla zaplacením částky 3,400.000,- Kč došlé na účet právní předchůdkyně žalované dne 25. února 2000 včetně příslušenství“, a rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi žalobcem a právní předchůdkyní žalované, Č. s., a. s. (dále jen „spořitelna“) byla uzavřena 18. května 1993 smlouva o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“) podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), kterou byl žalobci poskytnut úvěr ve výši 2,800.000,- Kč. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem na základě smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené mezi žalobcem a spořitelnou rovněž 18. května 1993. Úvěr byl vyčerpán, ale nebyl řádně splácen. Žalobci byla uložena povinnost uhradit částku 3,243.237,10 Kč rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. října 1997, č. j. 24 Cm 341/96-61 a následně i rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 1999, č. j. 9 Cmo 102/98-94.
Žalobce přípisy z 18. října 1999 a 26. listopadu 1999 (dále též jen „přípisy“) žádal spořitelnu o uzavření dohody, podle níž prodejem zástavy dojde k uhrazení celé pohledávky i s úroky. Při poukázání částky 3,400.000,- Kč jako ceny z prodeje zastavených nemovitostí již neurčil, na co konkrétně má být tato částka započtena, a na základě těchto přípisů k jiné dohodě o úhradě dluhu nedošlo. Návrh žalobce na prominutí úroků z prodlení spořitelna neakceptovala, pouze souhlasila s prodejem zástavy a výmazem zástavního práva z katastru nemovitostí v přípise z 10. ledna 2000. V přípise z 28. února 2000 potvrdila složení ceny zástavy s tím, že zástavní právo zaniklo a že požádala o výmaz zástavního práva.
Soud prvního stupně uzavřel, že spořitelna postupovala podle ustanovení §330 odst. 2 obch. zák., když přijaté plnění započetla nejprve na úroky a potom na jistinu, protože žalobce při poukázání peněz neurčil konkrétně, že plnění má být použito na úhradu jistiny. I kdyby žalobce řádně určil, na co má být platba použita, pohledávka spořitelny by v plném rozsahu nezanikla, neboť žádost o prominutí úroků z prodlení nemohla nic změnit na právu spořitelny na úroky z prodlení.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje je za správné. Zdůraznil, že ačkoliv to soud prvního stupně neuvedl výslovně, správně dovodil, že žalobce má na žalobě o určení (ne)existence „práva, resp. právního vztahu“ naléhavý právní zájem. Existuje-li pravomocné rozhodnutí, jímž byla žalobci uložena povinnost zaplatit dlužné částky ze smlouvy o úvěru, a pro tuto pohledávku je vedena exekuce na jeho majetek, je určení eventuálního zániku pohledávky v podstatě jediným způsobem účinné obrany.
K přípisům žalobce odvolací soud uvedl, že podle jejich obsahu mohou být posouzeny pouze jako žádost o souhlas s nestandardním postupem zpeněžení zástavy a návrh určitého možného řešení vzájemných vztahů. Jejich obsah nebyl natolik jednoznačný, aby je bylo možno považovat „za striktní pokyn k tomu, jak má být částka, k jejímuž zaplacení pravděpodobně někdy v budoucnu dojde“, spořitelnou započtena. K zaslání přípisů došlo před tím, než byl realizován prodej zástavy. Při poukázání částky 3,400.000,- Kč (k němuž došlo za tři měsíce od odeslání přípisů) na účet spořitelny nedal žalobce již nijak najevo, že by hodlal splácet především jistinu pohledávky. Nedostatečně jasně a určitě formulovaný obsah přípisů nelze vyložit jako jednoznačný projev vůle směřující ke způsobu započtení plnění přednostně na jistinu pohledávky.
Odvolací soud uzavřel, že postup spořitelny při započtení uvedené částky nejdříve na příslušenství pohledávky a ve zbývající části na úhradu jistiny, je v souladu se smlouvou, obchodními zvyklostmi a ustanovením §330 odst. 2 obch. zák. S ohledem na formulaci žalobního návrhu, jímž se žalobce domáhal určení, že zanikla celá pohledávka včetně příslušenství, by žaloba musela být zamítnuta, i kdyby žalobce při zaplacení částky 3,400.000,- Kč konkrétní určení platby provedl, neboť v takovém případě by sice byla uhrazena pohledávka, ale nikoli její příslušenství. Souhlas spořitelny s prominutím zaplacení příslušenství pohledávky nelze ze žádného jejího úkonu dovodit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v otázce „jakým způsobem či formou musí dlužník při plnění peněžitého závazku určit, že poukázanou částku určuje na jistinu ve smyslu §330 odst. 2 obch. zák., a v jakém časovém předstihu je povinen tak učinit“. S odkazem na závěry obsažené v rozsudku (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003, k výkladu právních úkonů uvedl, že soudy nižších stupňů jeho projev vůle směřující ke způsobu zaplacení pohledávky nesprávně interpretovaly. Nesouhlasí rovněž se závěrem o zamítnutí žaloby vzhledem k formulaci žalobního návrhu s tím, že soud měl žalobce ohledně tohoto návrhu poučit nebo popřípadě rozhodnout, že zanikla pohledávka a část příslušenství.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání žalobce navrhuje zamítnout.
V průběhu dovolacího řízení v souladu s ustanovením §20 zákona č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů (zákon o České konsolidační agentuře), ve znění pozdějších předpisů, žalovaná Česká konsolidační agentura s účinností k 31. prosinci 2007 zanikla bez likvidace a jejím univerzálním právním nástupcem se stal stát, zastoupený ministerstvem, na který přešla práva a závazky agentury ke dni jejího zániku. Usnesením ze dne 10. prosince 2008, č. j. 29 Cdo 80/2007-87, Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení bude jako se žalovanou pokračováno s Českou republikou - Ministerstvem financí.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Přitom musí jít o takovou právní otázku, která má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti vůbec (pro jejich judikaturu).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se nepochybné, že odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou na sobě nezávislých závěrech, podle nichž: a/ žalobce při plnění peněžitého závazku neurčil, že platí na jistinu (§330 odst. 2 obch. zák.) a b/ žalobě by nebylo možno vyhovět ani kdyby takové určení platby učinil, jelikož by tímto plněním nebylo (zcela) uhrazeno příslušenství pohledávky.
Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Jinak řečeno, spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nebo to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno.
Právní závěr, podle něhož žalobce při plnění peněžitého závazku „neurčil jinak“, pročež se započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu (§330 odst. 2 obch. zák.), odvolací soud učinil, vycházeje z konkrétních skutkových zjištění (obsahu přípisů žalobce); postrádá tudíž potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu řešení otázky, zda v případě, že by plněním žalobce zůstalo neuhrazeno jen příslušenství pohledávky (resp. jeho část), by soud mohl žalobě vyhovět v rozsahu, ve kterém poskytnutým plněním pohledávka žalované skutečně zanikla. I v tomto směru je totiž rozhodující, jak žalobce vymezil předmět řízení a formuloval návrh rozsudečného výroku, což i ohledně této otázky vylučuje dopad rozhodnutí odvolacího soudu do poměrů sporů jiných (obdobných).
Konečně nelze přehlédnout, že - byť soudy nižších stupňů shledaly naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení [§80 písm. c) o. s. ř] - žalobce má k dispozici obranu podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Jelikož dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu