ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1145.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1145/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce P. s. b. d., , zastoupeného Mgr. L. H., advokátem, , proti žalovaným 1/ T. S., , zastoupenému JUDr. M. Sa., advokátkou, a 2/ JUDr. Z. U., advokátu, , jako správci konkursní podstaty úpadce P. H., , o určení vlastnictví k ideálnímu podílu na nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 263/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006, č. j. 21 Co 53/2006-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně prvního žalovaného JUDr. M. S..
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. října 2005, č.j. 8 C 263/2004-107, Obvodní soud pro Prahu 5 ve vztahu mezi žalobcem (P. s. b. d.) a prvním žalovaným (T. S.) určil, že žalobce je vlastníkem ve výroku označené nemovitosti (budovy) i ve zbývající jedné pětině k celku bez zatížení věcným břemenem neomezeného užívání vestavěného obchodního střediska (bod I. výroku). V rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal téhož určení vůči druhému žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce P. H.), soud žalobu zamítl (bod II. výroku).
Zamítavý výrok vůči druhému žalovanému odůvodnil soud tím, že ten není účastníkem hmotněprávního vztahu, o který v dané věci jde, takže není ve sporu pasívně věcně legitimován.
U prvního žalovaného pak (poté, co uzavřel, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) na základě zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že na věc nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 81/2005“). Podle soudu je tomu tak proto, že nenastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu ve smyslu ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Žalobce totiž (v rámci korespondence, kterou vedl s druhým žalovaným jako podílový spoluvlastník nemovitosti) předtím, než druhý žalovaný prodal podíl na nemovitosti prvnímu žalovanému (kupní smlouvou z 19. února 2004 - dále též jen „kupní smlouva“) zpochybnil (dopisem ze 6. února 2004) příslušnost nemovitosti do konkursní podstaty úpadce. Žalobce tedy uplatnil, že nemovitost neměla být zařazena do soupisu, nebyl však (jak ukládá zákon) poučen o nutnosti podat vylučovací žalobu.
Dále se soud zabýval platností kupní smlouvy ze dne 16. října 1991 (kterou žalobce převedl sporný spoluvlastnický podíl k nemovitosti na pozdějšího úpadce), uzavíraje, že jde o smlouvu neplatnou, neboť ji za žalobce uzavřely osoby, které k tomu nebyly oprávněny.
K odvolání prvního žalovaného (v rozsahu výroků, jež se ho týkaly), Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2006, č.j. 21 Co 53/2006-142, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu i vůči tomuto žalovanému zamítl.
Odvolací soud zopakoval dokazování dopisem ze 6. února 2004 a učinil z něj jiný skutkový závěr než soud prvního stupně (totiž ten, že jím nebyl zpochybněn zápis sporné ideální pětiny nemovitosti nýbrž pouze zápis jedné pětiny výnosu z nájemného z bytů a že jen ohledně těchto výnosů žádal žalobce o vyznačení poznámky v soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Za odkoupení oné ideální pětiny nemovitosti žalobce naopak nabízel správce konkursní podstaty úpadce částku 500.000,- Kč, což dle odvolacího soudu znamená, že o jejím zařazení do soupisu majetku konkursní podstaty neměl pochybnosti ani žalobce. Za této situace přisvědčil odvolací soud námitce prvního žalovaného, že závěry obsažené v R 81/2005 dopadají i na tuto věc.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem tkví podle dovolatele v tom, že dopisem ze dne 6. února 2004 zpochybnil nejen zápis jedné pětiny výnosu nájemného do konkursní podstaty. Je totiž zřejmé, že tím došlo i ke zpochybnění zápisu takové nemovitosti do soupisu konkursní podstaty, „neboť nájemné patří vlastníku věci“.
Kdyby kupní smlouva o převodu spoluvlastnického podílu byla platná, šlo by o podílové spoluvlastnictví k nemovitosti a sepsal-li druhý žalovaný do soupisu majetku konkursní podstaty nájemné z bytů, učinil tak proto, že měl za to, že do konkursní podstaty náleží ideální spoluvlastnický podíl k jedné pětině nemovitosti jako celku. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že dopisem ze 6. února 2004 byl zpochybněn zápis nemovitosti do konkursní podstaty úpadce, o čemž byl správce konkursní podstaty povinen učinit poznámku, a že na daný případ nelze aplikovat závěry obsažené v R 81/2005, neboť nenastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu.
První žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje napadené rozhodnutí za správné s tím, že kdyby dovolatel měl pochybnosti o zápisu spoluvlastnického podílu k nemovitosti do konkursní podstaty, učinil by tak výslovně, což se nestalo. Z listin založených ve spise je naopak zřejmé, že dovolatel správci konkursní podstaty úpadce opakovaně nabízel odkup jedné pětiny nemovitosti a zápis sporného spoluvlastnického podílu do konkursní podstaty zpochybnil až poté, co zjistil, že tento podíl byl prodán prvnímu žalovanému.
Dovolání, jež je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že v otázce, jež je určující pro výsledek sporu, sjednotil rozhodovací praxi soudů již publikací R 81/2005, z nějž správně vyšel odvolací soud. Spatřuje-li dovolatel (v rovině všech formálně ohlášených dovolacích důvodů) důvod, pro který závěry obsažené v R 81/2005 užít nelze, v tezi, podle které odvolací soud chybně vyložil podání ze 6. února 2004, z nějž má být zřejmé, že zpochybnil-li zápis jedné pětiny výnosu nájemného do konkursní podstaty, došlo tím i ke zpochybnění zápisu nemovitosti (ideálního podílu na ní) do soupisu konkursní podstaty, „neboť nájemné patří vlastníku věci“, pak zjevná nesprávnost takového úsudku plyne již z toho, že podle obecné úpravy nájmů v občanském zákoníku náleží nájemné pronajímateli (jímž vlastník být sice může, ale ne vždy musí); srov. potud i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1446/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu. Teze, podle které tím, že pronajímatel zpochybní soupis výnosů z nájemného do konkursní podstaty, současně (bez dalšího) zpochybnil soupis předmětu nájmu do konkursní podstaty, je ovšem na první pohled nesprávná (a odpověď, že tomu tak není, samozřejmá) i v případě, že vlastník předmětu nájmu pronajímatelem je.
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně, pokládá Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání bylo odmítnuto. Prvnímu žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“). Ve smyslu ustanovení §5 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny 5.000,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 2.500,-Kč, jelikož advokátka prvního žalovaného učinila v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 (podle doby vyjádření), ve výši 75,-Kč, tak dovolací soud přiznal prvnímu žalovanému k tíži dovolatele celkem 2.575,-Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu