ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1204.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1204/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně C., spol. s r. o. - v likvidaci, , zastoupené JUDr. J. Z., advokátem, , proti žalovanému Mgr. Z. H., advokátu, , jako správci konkursní podstaty úpadce D., v. d., p., t., k. - v likvidaci, , zastoupenému Mgr. Č. S., advokátem, , o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 391/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2006, č. j. 6 Cmo 87/2004 - 90, takto:
I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně požadavku na určení pravosti pohledávky ve výši 5.000.000,- Kč z titulu smluvní pokuty se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.778,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného Mgr. Č.S..
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 20. ledna 2004, č. j. 55 Cm 391/2002-56, zamítl Krajský soud v Brně (pod bodem I. výroku) žalobu, kterou se žalobkyně (C., spol. s r. o. - v likvidaci) domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce D., v. d., p., t., k. - v likvidaci) určení pravosti svých pohledávek v konkursu vedeném na majetek úpadce, a to:
1/ pohledávky ve výši 95.160,- Kč (jako nezaplacenou činnost žalobkyně) – dále též jen „první pohledávka“,
2/ pohledávky ve výši 10.570.421,- Kč (jako vložené neodstranitelné investice žalobkyně do majetku úpadce), - dále též jen „druhá pohledávka“,
3/ pohledávky ve výši 5.000.000,- Kč (jako smluvní pokuty) - dále též jen „třetí pohledávka“ a
4/ pohledávky ve výši 2,114.084,- Kč (jako smluvní pokuty) - dále též jen „čtvrtá pohledávka“.
Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Žalobu o určení pravosti první až třetí pohledávky měl soud za nedůvodnou z příčin popsaných v usnesení (založeném na č. l. 25-32) ze dne 14. března 2002, č. j. 2 Ko 159/99-239, jímž Vrchní soud v Olomouci změnil usnesení o prohlášení konkursu na majetek nynějšího úpadce z 12. května 1999 tak, že návrh na prohlášení konkursu, podaný dovolatelkou, zamítl.
U první pohledávky dále uvedl, že žalobkyně nedoložila provedení činnosti, na kterou vystavila fakturu a samotná faktura existenci tvrzené pohledávky nedokládá.
Požadavek na určení pravosti čtvrté pohledávky soud zamítl, uzavíraje, že plyne z existence druhé pohledávky. Není-li po právu druhá pohledávka, nemůže být po právu ani čtvrtá pohledávka, jež je z ní odvozena.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně za správný, byť nesouhlasil zcela s jeho závěry právními.
K první pohledávce uzavřel, že o provedení účtovaných prací žalobkyně nic netvrdí (jen je časově vymezuje dobou „po únoru 1998“) a proto neunesla ohledně tvrzené pohledávky břemeno tvrzení ani důkazní břemeno.
Ke druhé pohledávce odvolací soud uvedl, že žalobkyně se jí (coby neodstranitelných investic do předmětu nájmu ve vlastnictví úpadce) v přihlášce domáhala z titulu smluvního závazku podle článku 6 nájemní smlouvy uzavřené mezi pozdějším úpadcem (jako pronajímatelem) a žalobkyní (jako nájemkyní) dne 1. prosince 1997 (dále též jen „nájemní smlouva“).
Uvedl, že se nezabýval tím, zda vazba vzniku povinnosti zaplatit smluvní pokutu na podání návrhu na konkurs, je v souladu s ustanovením §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (mohla-li splnění této podmínky přivodit sama žalobkyně).
Za podstatné pro úspěch žalobkyně ve sporu však měl prokázání souhlasu pronajímatele s konkrétními stavebními změnami pronajatých nemovitostí (nikoli jen s obecným investičním záměrem uvedeným v dodatku č. 1 nájemní smlouvy). Takový souhlas však žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně neprokázala (ani z pohledu režimu §667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“) a v odvolacím řízení již k jejím tvrzením o tomto souhlasu v rámci řízení o vydání stavebního povolení a k důkazům navrženým k tomu až v odvolacím řízení, nelze přihlédnout. Potud odvolací soud poukázal na princip koncentrace řízení a neúplné apelace ve smyslu §118b odst. 1 a §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Požadavek na určení pravosti třetí pohledávky je podle odvolacího soudu nedůvodný proto, že smluvní ujednání, kterým je vznik závazku k úhradě smluvní pokuty vázán na podmínku a nikoli na porušení smluvní povinnosti, je neplatné dle §39 obč. zák.
Čtvrtá pohledávka představuje zajištění druhé pohledávky, takže není-li prokázána existence zajištěné pohledávky, nelze přiznat ani akcesorický závazek (smluvní pokutu) z jejího zajištění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř. pod písmeny a/ a b/) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka k jednotlivým pohledávkám v dovolání uvádí následující:
1/ První pohledávka (95.160,- Kč).
První pohledávku tvoří dovolatelčiny náklady na vyklizení nemovitosti, k němuž se pozdější úpadce jako pronajímatel zavázal podle článku II. nájemní smlouvy do 31. prosince 1997, které však neprovedl, takže byla nucena si zajistit vyklizení sama.
2/ Druhá pohledávka (10.570.421,- Kč).
Podle článku V. nájemní smlouvy pozdější úpadce jako pronajímatel souhlasil s předloženými investičními záměry dovolatelky (nájemkyně), specifikovanými v dodatku č. 1 nájemní smlouvy. Dle článku I. dodatku č. 1 k nájemní smlouvě pronajímatel souhlasil s návrhem nájemkyně na provedení technického zhodnocení pronajatých nemovitostí, tedy s vybudováním lakovny a klempírny s příslušenstvím, s tím souvisejících technologií, vzduchotechnikou a stavebními úpravami.
Dovolatelka usuzuje, že souhlas pronajímatele s konkrétními stavebními změnami na předmětu nájmu prokázala již v řízení před soudem prvního stupně tím, že předložila znalecký posudek Ing. D. z 11. února 1999 (ohledně stanovení neodstranitelných investic). Za podstatné pokládá, že podle svého odstavce 1. 2 byl znalecký posudek zpracován mimo jiné na základě projektové dokumentace vypracované J. .K v lednu 1998 a na základě stavebního povolení ze dne 30. května 1998, které nabylo právní moci 1. června 1998 (tvořícího přílohu znaleckého posudku). Z toho, že stavební povolení bylo vydáno, podle dovolatelky plyne, že pronajímatel ve stavebním řízení souhlasil se stavebními úpravami.
Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že žalovaný ve vyjádření k žalobě i ve vyjádření k odvolání uvedl, že jde o investici dle §667 odst. 1 obč. zák.
Odtud dovozuje, že žalovaný se měl jako správce konkursní podstaty vypořádat i s otázkou výše protihodnoty, jež jí náleží, odpovídající tomu, oč provedenými změnami zvýšila hodnotu předmětu nájmu.
3/ Třetí pohledávka (5.000.000,- Kč).
Podle článku VI. nájemní smlouvy se pozdější úpadce jako pronajímatel zavázal uhradit dovolatelce dohodnutou smluvní pokutu ve výši 5.000.000,- Kč, bude-li na jeho majetek v době trvání nájemního vztahu, tedy do 1. ledna 2001, podán návrh na prohlášení konkursu. Věcné podmínky pro uplatnění smluvní pokuty byly naplněny, neboť návrh na prohlášení konkursu na majetek pronajímatele byl podán do 1. ledna 2001 a konkurs byl též prohlášen.
Dovolatelka připomíná, že platnost předmětného ujednání napadl žalovaný žalobou, kterou Městského soudu v Brně zamítl rozsudkem ze dne 3. října 2001, č. j. 36 C 224/99-119, který nabyl právní moci 28. prosince 2001. Odtud dovozuje, že toto ujednání je platné.
Soudy nižších stupňů v dané věci dospěly k závěru, že toto ujednání platné není. Podle dovolatelky však měly respektovat výše označený rozsudek ze 3. října 2001. V této věci tudíž mohlo dojit k porušení ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř.
4/ Čtvrtá pohledávka (2.114.084,- Kč).
Podle článku VI. nájemní smlouvy se pronajímatel zavázal učinit veškeré právní a finanční kroky k ukončení smluv o zřízení zástavního práva na nemovitosti (dle výpisu z katastru nemovitostí z 18. září 1997) tak, aby nejpozději k 1. lednu 2001 nabídl nájemkyni (dovolatelce) v rámci předkupního práva nemovitosti k odprodeji za cenu 14.000.000,- Kč. Pro případ, že tento závazek nesplní, se pronajímatel zavázal uhradil dovolatelce veškeré odsouhlasené neodstranitelné investice z titulu vzniklé škody s 20 % sankčním úrokem, coby smluvní pokutou, ze vzniklé škody a ušlý zisk, a to do 10. ledna 2001.
Závazek pak splněn nebyl a dovolatelka proto uplatnila uvedenou částku vycházející z uplatněné výše neodstranitelných investic (10.570.421,- Kč).
I v tomto ohledu pak dovolatelka poukazuje na výsledek sporu o platnost článku VI. nájemní smlouvy (srov. argumentace u třetí pohledávky).
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout. Dovolání nemá za přípustné, s tím, že není řešena otázka zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. a napadené rozhodnutí není ani v rozporu s hmotným právem. Zdůrazňuje, že důvodem zamítnutí žaloby byla absence relevantních tvrzení a důkazů.
Poukazuje rovněž na to, že nemohlo dojít k porušení ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř., neboť ve sporu nebyla řešena platnost nájemní smlouvy. Šlo o řízení o určení pravosti pohledávky, kde tato platnost mohla být řešena jen jako otázka předběžná. Podotýká dále, že odvolací soud se nevyjadřoval k platnosti nájemní smlouvy, ale pouze vysvětlil, že dovolatelka neprokázala před soudem prvního stupně souhlas pronajímatele s konkrétními stavebními úpravami.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, tedy i ve druhém a třetím výroku o nákladech řízení. Dovolání v tomto rozsahu ovšem není přípustné (srov. např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je proto potud bez dalšího odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde, takže zbývá určit, zda je důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Dovolatelka sama přitom (přes řádné poučení obsažené v napadeném rozhodnutí) v dovolání o zásadním významu věci vůbec nehovoří.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Ačkoli dovolatelka slovně ohlašuje v dovolání existenci dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 o. s. ř., dovolání je v převážné části (s výjimkou zmíněnou níže) koncipováno jako popis skutku, tak jak se stal podle dovolatelky a nikoli jako polemika s právními závěry odvolacího soudu nebo s jeho postupy, jež měly založit tvrzenou vadu řízení.
Žádný zásadní právní význam se z tohoto pohledu nepodává z argumentace, jež se pojí k první pohledávce.
Ani argumentace ke druhé pohledávce není polemikou s právním posouzením věci odvolacím soudem, spočívajícím na závěru, že dovolatelka (ani v režimu §667 odst. 1 obč. zák.) neprokázala v řízení podléhajícím zákonné koncentraci a v odvolacím řízení i principu neúplné apelace souhlas pronajímatele se stavebními úpravami předmětu nájmu. Popisuje-li dovolatelka, co podle ní v řízení zjištěno bylo, pak ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž je jí u dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., zapovězen (srov. výslovnou dikci §241a odst. 3 o. s. ř.).
Není-li důvod připustit dovolání pro posouzení otázek týkajících se druhé pohledávky, pak ovšem totéž platí pro čtvrtou pohledávku, jež je vskutku konstruována jako odvozená od pohledávky druhé.
Zbývá vypořádat se s argumentací ke třetí pohledávce, u které je namítáno možné porušení §159a odst. 5 o. s. ř. Potud (a jen v tomto rozsahu) Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když odvolací soud v tomto směru formuloval svůj právní závěr v rozporu s ustálenou judikaturou.
V rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy Nejvyšší soud dále zkoumal (čímž se vypořádává argumentace vztahovaná dovolatelkou nepřesně k dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), zda obstojí závěr o odvolacího soudu, podle kterého je u třetí pohledávky dán důvod neplatnosti podle §39 obč. zák., jelikož vznik závazku k úhradě smluvní pokuty je vázán na podmínku a nikoli na porušení smluvní povinnosti.
V daném skutkovém rámci nebyl mezi účastníky spor o tom, že rozsudkem ze dne 3. října 2001 (založeným do spisu a zmíněným již při jednání soudu prvního stupně) Městský soud v Brně pravomocně zamítl (zabývaje se požadovaným určením věcně) žalobu, kterou se žalovaný domáhal vůči dovolatelce určení, že článek VI. nájemní smlouvy je neplatný.
Argumentaci dovolatelky tímto rozsudkem odvolací soud ignoroval a nevypořádal se tak s principem závaznosti tohoto rozsudku v jiném řízení týchž účastníků (ve smyslu §159a odst. 1 a 4 o. s. ř.), jak je vysvětlen v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z posledně označeného rozhodnutí plyne, že odvolací soud byl povinen z tohoto rozsudku vyjít (na druhé straně z týchž příčin nemůže jít - jak správně v rámci vyjádření k dovolání uvedl žalovaný - o překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř.).
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v tomto ohledu správné není.
Skutkový stav věci je ovšem nesporný (a to i se zřetelem k výše zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. března 2002) i v tom, že (první) návrh na prohlášení konkursu na majetek pozdějšího úpadce před 1. lednem 2001 podala právě dovolatelka (čímž sama přivodila vznik povinnosti pozdějšího úpadce k úhradě smluvní pokuty).
Bez zřetele k tomu, že platným je ujednání článku VI. o smluvní pokutě, je za takového skutkového stavu výkon práva na zaplacení této smluvní pokuty ve zjevném a hrubém rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), takže bylo plně namístě žalobu o určení pravosti pohledávky zamítnout (takovému výkonu práva soudní ochranu odepřít). To platí, i když jde o žalobu svou povahu určovací, neboť bezprostředním důsledkem zjištění pravosti takové pohledávky je vznik práva dovolatele podílet se (za účelem uspokojení takto zjištěné pohledávky) v příslušném poměru na rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku konkursní podstaty a vykonávat v konkursním řízení v plném rozsahu práva s ní spojená.
Napadené rozhodnutí je tedy ohledně třetí pohledávky ve svém výsledku správné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl v rozsahu týkajícím se třetí pohledávky a ve zbývající části je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka se svým dovoláním úspěšná nebyla, ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 (co do zamítnutí) a §146 odst. 3 (co do odmítnutí) o. s. ř. má tudíž povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Tyto náklady pak sestávají z odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni (v dovolacím řízení) a jejich výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále též jen „vyhláška“).
Sazba odměny za dovolací řízení o žalobě o určení pravosti pohledávky podle zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, k jejímuž projednání v prvním stupni je věcně příslušný krajský soud, se pak určuje podle §8 písm. b/, ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky částkou 6.200,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 3.100,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (podle doby vyjádření ve znění účinném do 31. srpna 2006), ve výši 75,- Kč a náhradou za devatenáctiprocentní daň z přidané hodnoty tak ve výši 603,- Kč dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelky celkem částku 3.778,- Kč.
Nesplní-li povinná dobrovolně co ji ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu