ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1258.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1258/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka, v právní věci žalobce JUDr. J. Z., jako správce konkursní podstaty úpadkyně G. s. r. o., proti žalovanému Z. S., zastoupenému JUDr. T. Ch., advokátem, o 954.498,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 10/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2006, č. j. 9 Cmo 133/2005-109, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 22.985,- Kč, do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Odvolací soud (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 3. února 2004, č. j. 9 Cmo 601/2003-65, Nejvyšší soud zrušil) změnil napadeným rozsudkem rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2003, č. j. 47 Cm 10/2003-31, kterým soud prvního stupně zrušil svůj směnečný platební rozkaz ze dne 17. prosince 2002, č. j. 60 Sm 212/2002-7, tak, že tento směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku především uvedl, že předmětem řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu bylo zhodnocení důvodnosti námitky žalovaného, že blankosměnka vystavená k zajištění jeho obchodních závazků vůči žalobci (dále též jen „blankosměnka“) byla vyplněna v rozporu s dohodou účastníků. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, který provedl důkaz listinou – smlouvou o vyplňovacím právu směnečném ze dne 12. srpna 1998 (dále jen „smlouva“) – že tato listina nemá pro projednávanou věc důkazní hodnotu. Je-li podle článku I. smlouvy jejím předmětem „ujednání o způsobu vyplnění blankosměnky“, aniž by blankosměnky byla v tomto ujednání blíže specifikována a aniž by bylo jednoznačně a v souladu s kontextem obchodního vztahu uvedeno, o jaké závazky na straně žalovaného jde, není zřejmé, co vlastně daná smlouva upravuje a jak vymezuje vzájemná práva a závazky účastníků.
Vzhledem k tomu, že ve smyslu uvedeného závěru nemá smlouva pro posouzení námitky žalovaného žádnou důkazní hodnotu, byl odvolací soud při úvaze o důvodnosti této námitky nucen vyjít z jediného relevantního důkazního prostředku, a to z výpovědi svědka Ing. B. Š. Svědek, který byl podle svého tvrzení v rozhodné době jednatelem původní žalobkyně, tedy osobou oprávněnou „za ni jednat“ v obchodních věcech, před soudem prvního stupně vypověděl, že předmětná směnka byla zajišťovacím prostředkem za platby žalovaného za dodávky těstovin, za které žalovaný původní žalobkyni dlužil. Směnka byla původně vystavena jako blankosměnky, bez uvedení směnečné sumy a data splatnosti. K datu splatnosti směnky svědek sice uvedl, že tímto datem „měl být den splatnosti dlužné faktury“, po upřesnění „i den následující po splatnosti faktury“, současně však připustil, že směnka nebyla zamýšlená k okamžitému zaplacení po splatnosti dlužné částky dle nezaplacené faktury. Naposledy uvedené tvrzení vysvětlil okolnostmi obchodního charakteru, taktiky ve vztahu k obchodnímu partnerovi, dále pak i skutečností, že faktura mohla zůstat nezaplacená z důvodu žalovaným nezaviněného, objektivně zapříčiněného zastavením plateb bankou.
Odvolací soud shrnul, že z věrohodné výpovědi svědka vyplynulo, že mezi účastníky sice existovala ohledně vyplnění data splatnosti blankosměnky ústní dohoda v tom smyslu, že se toto datum zásadně bude odvíjet od data splatnosti nezaplacené faktury, tato dohoda však nebyla nijak konkrétní a striktní co do stanovení přesného dne jako data splatnosti směnky. Vyplývá to přímo z výpovědi svědka, který zdůraznil dispozici v tomto směru na straně původní žalobkyně jako věřitelky, tj. oprávněné z daného obchodního vztahu, které takto dle svědka příslušela určitá benevolence. Odvolací soud dospěl k závěru, že ani po doplnění dokazování nemůže být najisto postaveno, že bylo dohodnuto konkrétní datum splatnosti směnky, a to datum 3. října 1998, shodné s datem splatnosti nezaplacené faktury č. 984450. Přitom důkazní břemeno v námitkovém řízení směnečném je zcela na žalovaném, který sám musí prokázat svá námitková tvrzení (§175 in fine občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“). Nevyplynuly-li z provedeného dokazování skutečnosti stvrzující důvodnost vznesené námitky, a to zcela jednoznačně, nelze tuto námitku považovat za prokázanou, uzavřel odvolací soud.
Pro úplnost pak odvolací soud dodal, že není důvodná ani námitka nepředložení směnky k placení. Žalovaný je přímým dlužníkem ze směnky vlastní s doložkou „bez útrat“ a je zavázán jako „příjemce směnky cizí“ (článek I. §78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – dále jen „směnečný zákon“), proto žalobkyně jako majitelka směnky vůči němu nepředložením směnky k placení práva neztrácí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Pokud jde o jeho důvodnost, namítá nesprávné právní posouzení platnosti smlouvy o vyplňovacím právu směnečném.
Z toho, že smlouva neobsahuje ujednání, jaký údaj o splatnosti má být na blankosměnku doplněn, dovolatel dovozuje, že je podle §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) neplatná. Namítá celkovou nevěrohodnost uvedeného dokumentu, když soudu nebyl předložen originál této smlouvy a nelze tedy dle jeho názoru vyloučit určitou manipulaci s listinou při jejím kopírování, což vyplývá z celkové podoby listiny a existence celé listiny je nadto zpochybňována bývalým jednatelem žalobkyně Ing. Š., když tento svědek si nevzpomněl, zda dohoda o vyplňovacím právu byla v písemné formě či nikoli.
Dovolatel popírá, že před soudem prvního stupně uznal pravost smlouvy. Zdůrazňuje, že jediným důkazem, ke kterému lze jednoznačně přihlédnout, je právě výpověď svědka Ing. Š., když i sama žalobkyně se této svědecké výpovědi, resp. jejího opakování domáhala i u odvolacího soudu a uzavírá, že směnka byla vyplněna v rozporu s uzavřenou dohodou o vyplňovacím právu a má tedy právo ve smyslu článku I. §10 směnečného zákona namítat vadné vyplnění blankosměnky.
Proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvádí, že dovolání není důvodné, zastává názor, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné jako po stránce právní, tak i věcné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné a pro případ, že tak neučiní, aby dovolání zamítl.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2006, č. j. 99 K 37/2006 - 11, byl na majetek žalobkyně prohlášen konkurs a ustaven správce konkursní podstaty, který navrhl pokračování v řízení. Proto Nejvyšší soud pokračoval v řízení s tímto správcem.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byl rozsudkem odvolacího soudu změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je založena přípustnost dovolání ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; dovolání však není důvodné.
Dovolatel spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že chybně posoudil platnost smlouvy, která je dle dovolatele neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., neboť neobsahuje ujednání, jaký údaj o splatnosti má být na blankosměnku doplněn. Dovolatel přitom nezpochybňuje, že mezi účastníky došlo k dohodě o způsobu vyplnění blankosměnky a ztotožňuje se i se závěrem odvolacího soudu, že obsah uvedené dohody je třeba, při neurčitosti ujednání ve smlouvě, dovodit z výpovědi svědka, Ing. B. Š. S odvolacím soudem se neztotožňuje pouze v hodnocení této svědecké výpovědi.
O výpovědi Ing. B. Š. odvolací soud uvedl, že ani po doplnění dokazování před odvolacím soudem nemůže být postaveno najisto, že bylo dohodnuto vyplnění konkrétního data splatnosti blankosměnky, a to data 3. října 1998, shodně s datem nezaplacené faktury č. 984450, jak tvrdí dovolatel. Proto uzavřel, že dovolatel neunesl důkazní břemeno ohledně pravdivosti vznesené námitky.
Tomuto závěru odvolacího soudu nelze za situace, kdy sám dovolatel považuje svědeckou výpověď Ing. B. Š. za jediný relevantní důkaz svého tvrzení, ničeho vytknout. Jak je patrno ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně i odvolací soud z výpovědi svědka, vzniklo žalobkyni právo na doplnění blankosměnky poté, co se žalovaný dostal do prodlení se splněním některého ze zajištěných závazků. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o tom, že směnka sloužila k zajištění více závazků žalovaného, nikoli jen k zajištění závazku z faktury č. 984450, je správný. Správný je vzhledem k tomu i závěr, že mezi účastníky nebylo dohodnuto konkrétní, žalovaným tvrzené datum splatnosti směnky, ale že ji mohl vyplnit při nezaplacení kterékoli z vystavených faktur.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §234b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady řízení, jejichž náhradu soud žalobci přiznal, jsou tvořeny odměnou zástupce původní žalobkyně stanovenou podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6. a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, ve výši 22.910,- Kč, a paušální náhradou hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 27. května 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu