ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1318.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1318/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně A. – C. a. s., proti žalovaným 1) Ing. J. Z., zastoupenému JUDr. J. B., advokátem, 2) Z. J., , zastoupenému JUDr. J. B., advokátem, a 3) V. B., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 127/2004, o dovolání prvního a druhého žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2006, č.j. 12 Cmo 426/2005-273, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. června 2005, č.j. 36 Cm 127/2004-205, ponechal vůči všem žalovaným v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 3. března 2004, č.j. 36 Sm 88/2004-19, jímž uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 6,000.000,- Kč s 6% úrokem od 21. června 2003 do zaplacení, směnečnou odměnu a náklady řízení.
Soud prvního stupně - odkazuje na výsledky provedeného dokazování - vyšel z toho, že:
1)dne 30. května 1996 byla mezi „I. a p.b., a. s.“ (dále jen „banka“) a společností E. D., a. s. (dále jen „společnost“) uzavřena smlouva o úvěru, podle níž banka společnosti poskytla úvěr v částce 25,000.000,- Kč, jehož splacení bylo zajištěno (mimo jiné) vlastní směnkou vystavenou společností nikoli na řad banky na částku 25,000.000,- Kč se splatností shodnou s konečnou splatností úvěru, avalovanou žalovanými (dále jen „sporná směnka“);
2)smlouvu o převodu směnky ze dne 17. srpna 2001 převedla Č. o. b., a. s. spornou směnku na K. b. P., s. p. ú.;
3)smlouvu o převodu rektasměnky ze dne 5. srpna 2003 převedla Č. k. a. spornou směnku na žalobkyni (označenou původní obchodní firmou A. – R. P., a. s.);
4)společnost byla ke dni 27. srpna 2003 vymazána z obchodního rejstříku, poté, co byl po splnění rozvrhového usnesení zrušen konkurs na její majetek;
5)v konkursu vedeném na majetek společnosti byla Č. k. a. na pohledávku ze smlouvy o úvěru zjištěnou ve výši 35,455.725,20 Kč rozvrhovým usnesením přiznána a následně vyplacena jako oddělené věřitelce částka 1,126.496,10 Kč a jako věřitelce druhé třídy částka 460.364,17 Kč.
Cituje ustanovení §175 odst. 1 a 4 občanského soudní řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud prvního stupně shledal opožděnými námitky prvního a druhého žalovaných co do nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně a k těmto námitkám nepřihlížel.
Ve vztahu ke včasným a odůvodněným námitkám prvního a druhého žalovaných uzavřel, že převodem sporné směnky na žalobkyni se postavení těchto žalovaných nezhoršilo, když podle ustanovení čl. I §11 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) lze rektasměnku převést jen ve formě a s účinky obyčejného postupu. Současně - vzhledem k námitce třetího žalovaného - zdůraznil, že doložka „hodnota v zástavě“ na líci směnky je právně bezvýznamná, když nejde o situaci předvídanou ustanovením čl. I §19 odst. 1 směnečného zákona (uvedená doložka „se na směnku nedostala a ani nemohla dostat v souvislosti s rubopisováním směnky, byla tam umístěna při vystavení směnky“).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. ledna 2006, č.j. 12 Cmo 426/2005-273, k odvolání prvního a druhého žalovaných rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k těmto žalovaným potvrdil.
Odvolací soud prvé řadě přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož námitky uplatněné prvním a druhým žalovanými v podáních ze dne 4. a 11. října 2004 (rozuměj námitka nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně a námitka, že rektasměnka je směnkou zastavenou) jsou opožděné. V této souvislosti akcentoval, že zásada koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se nevztahuje na námitky „procesního charakteru, jež se dotýkají podmínek řízení“, přičemž výhradu nedostatku aktivní věcné legitimace pod takové námitky podřadit nelze.
Dále se odvolací soud ztotožnil s hodnocením doložky „hodnota v zástavě“ soudem prvního stupně, když „směnku může dát do zástavy její majitel, tj. věřitel ze směnky, za účelem zajištění dluhu majitele směnky, nikoli směnečný dlužník“, nehledě na to, že takovou doložku lze připojit k rubopisu (pak jde o zástavní rubopis), nikoli do textu směnky.
Proto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyhodnotil námitky prvního a druhého žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu jako nedůvodné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali první a druhý žalovaný dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu ustanovení §241 a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíce, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolacímu soudu především vytýkají, že se v rozporu s ustanovením §103 a §175 o. s. ř. nezabýval námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně.
Přitom akcentují, že aktivní legitimace k podání žaloby je podmínkou řízení, jejíž nedostatek lze namítat kdykoli za řízení a ke které soud přihlíží z úřední povinnosti ve všech stádiích řízení. V této souvislosti dovolatelé opakují, že žalobkyně směnku nabyla v rozporu s ustanovením §13 odst. 6 zákona č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů (zákon o České konsolidační agentuře) a že v souladu s ustanoveními §39 a §40 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále jen „zákon o cenných papírech“) a §165 až §167 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) mohla zastavenou směnku Česká konsolidační agentura „převést na jiného jedině formou veřejné dražby“.
Konečně dovolatelé upozorňují, že v řízení nebyla předložena smlouva o prodeji podniku, uzavřená mezi bankou a Československou obchodní bankou, a. s. ze dne 19. června 2000 a nebylo tak doloženo, jakým způsobem byla směnka mezi shora označenými subjekty převedena.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně shledává závěry soudu nižších stupňů správnými a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a důvod založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud nemá.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolateli uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Je tomu tak již proto, že závěr, podle něhož je nedostatek věcné legitimace (aktivní či pasivní) důvodem pro zamítnutí žaloby a nikoli nedostatkem podmínky řízení podle ustanovení §103 a §104 o. s. ř., jednoznačně vyplývá např. z rozhodnutí uveřejněného pod číslem 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bodu XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 361/2000.
Na po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu přitom nelze usuzovat ani z pohledu námitky, že rektasměnka byla - vzhledem k doložce „hodnota v zástavě“ - předmětem zástavy a uspokojení se z této směnky bylo možné jen postupem předvídaným ustanovením §165 a násl. obč. zák. ve spojení s ustanovením §40 zákona o cenných papírech. Tato námitka byla totiž včas uplatněna pouze třetím žalovaným (a nikoli dovolateli), a navíc vychází z nepřijatelné představy dovolatelů, že dlužník (v daném případě ze smlouvy o úvěru) může dát do zástavy jím vystavenou vlastní směnku (směnku, na kterou má povinnost jako přímý dlužník sám plnit).
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrada, podle níž v řízení nebyla předložena smlouva o prodeji podniku uzavřená mezi bankou a Československou obchodní bankou, a. s. dne 19. června 2000. Jednak touto výhradou není polemizováno s právním posouzením věci odvolacím soudem, jednak uzavření dotčené smlouvy je známo soudu z jeho činnosti (viz výpisy z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl BXXXVI, vložka 46 a oddíl B, vložka 1351).
Jelikož dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 28. srpna 2008
JUDr. Petr G e m m el
předseda senátu