ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1408.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1408/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně a/ i. A., a. s., zastoupené JUDr. F. H., advokátem, b/ I. G. H., a. s. v likvidaci, zastoupené JUDr. P. Z., advokátem, a c/ Č. o. b., a. s. proti žalovanému H. G., zastoupenému JUDr. E. Z., advokátem o zaplacení 21,131.685,- Kč s příslušenstvím, event. o zaplacení 6,723.410,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného vůči žalobkyni c/ o zaplacení 62,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 77/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2002, č.j. 5 Cmo 12/2001-601, takto:
I. Dovolání žalovaného proti té části potvrzujícího výroku rozsudku ze dne 18. dubna 2002, č.j. 5 Cmo 12/2001-601, kterou Vrchní soud v Praze rozhodl o vzájemném návrhu žalovaného vůči žalobkyni c/, se odmítá.
II. Žalovaný a žalobkyně c/ nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. září 2000, č.j. 12 Cm 77/97-542, v pořadí druhým (když předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 8. 1997, č.j. 12 Cm 77/97-131, byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1998, č.j. 5 Cmo 58/98-218, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), rozhodl, že žalovaný (H. G.) je povinen zaplatit žalobkyni a/ (i. A., a. s.) částku 18,595.199,- Kč s 3,5% ročním úrokem z částky 14,815.000,- Kč od 10. 9. 1996 do zaplacení (výrok I.), zamítl požadavek, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobkyni a/ též rozdílový 29,5% roční úrok z částky 14,815.000,- Kč od 10. 9. 1996 do zaplacení (výrok II.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a/ částku 21,131.085,- Kč s 16% ročním úrokem z částky 17,000.000,- Kč od 10. 9. 1996 do zaplacení (výrok III.), zamítl požadavek, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobkyni a/ též rozdílový 17% roční úrok z částky 17,000.000,- Kč od 10.9.1996 do zaplacení (výrok IV.), dále žalovanému uložil zaplatit žalobkyni b/ (I. G. H., a. s.) z titulu bezdůvodného obohacení částku 5,880.000,- Kč s 21% ročním úrokem od 17. 3. 1997 do zaplacení (výrok V.), zamítl návrh, aby byl žalovaný podle primárního petitu zavázán zaplatit žalobkyni b/ z titulu nesplaceného úvěru i s příslušenstvím č. 202295380 částku 6,723.410,- Kč s 33% ročním úrokem od 10. 9. 1996 do zaplacení (výrok VI.) a konečně zamítl vzájemný návrh, aby byla žalobkyně c/ (Č. o. b., a. s.) zavázána zaplatit žalovanému na náhradu škody částku 62,000.000,- Kč (výrok VII.). Ve výrocích VIII. až X. rozhodl soud o nákladech řízení.
Soud uvedl, že v řízení se původní žalobkyně (I. a P. b. a. s.) domáhala po žalovaném zaplacení částek z titulu nesplacených úvěrů z celkem tří úvěrových smluv, naproti tomu žalovaný, který popíral oprávněnost vymáhaných nároků, uplatnil vůči původní žalobkyni vzájemný návrh na náhradu škody za nevyplacené, popř. neoprávněně krácené úvěrové prostředky.
Po obsáhlém dokazování včetně zohlednění převodu vymáhaných pohledávek na nástupnické právní subjekty (původní žalobkyně vymáhané pohledávky postoupila žalobkyním a/ a b/ a řízení se poté nadále účastnila jako žalovaná ze vzájemné žaloby, přičemž po prodeji jejího podniku vstoupila na místo původní žalobkyně v dotčeném směru žalobkyně c/), soud prvního stupně dovodil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním a/ a b/ nesplacené části poskytnutých úvěrů po odstoupení od nesplněných úvěrových smluv, popř. na základě smlouvy o prodeji podniku, ve vztahu vůči žalobkyni b/ (ohledně nároků z třetí úvěrové smlouvy) pak z titulu bezdůvodného obohacení, když úvěrová smlouva v tomto případě nebyla platně uzavřena. Současně soud rozhodl též o odpovídající výši sankčních úroků, popř. rozdílových úroků za prodlení se splacením poskytnutých úvěrů.
Nárok žalovaného na náhradu 62,000.000,- Kč vůči žalobkyni c/ neshledal oprávněným, s tím, že nebylo prokázáno porušení právních povinností ze strany žalobkyně c/. Všechny jednotlivé námitky žalovaného soud jako neopodstatněné odmítl.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze, rozsudkem v záhlaví označeným, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve vyhovujících výrocích ve věci samé a v zamítavém výroku ve věci samé ohledně vzájemného návrhu žalovaného, jakož i ve výrocích o nákladech řízení, potvrdil (výrok I.). Ve výrocích II. a III. rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu podle ustanovení §212 a násl. občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2000, jak to vyplývá z čl. 15 hlavy I. části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb., přičemž vyšel ze zjištění, která na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně.
Námitku žalovaného týkající se pochybení soudu prvního stupně ohledně aplikace §107a o. s. ř. neshledal odvolací soud důvodnou. Konstatoval, že toto ustanovení bylo v občanském soudním řádu zakotveno až novelou, účinnou od 1. 1. 2001, tedy později, než vůbec soud prvního stupně ve věci rozhodl a aplikace cit. ustanovení byla již z tohoto důvodu vyloučena. Pokud jde o právní nástupnictví na straně původního žalobce, došlo k nim v průběhu řízení v důsledku postoupení předmětných pohledávek, resp. na základě smlouvy o prodeji podniku a soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu postupoval v souladu s procesním předpisem, když provedl důkaz smlouvami o postoupení pohledávek, resp. smlouvy o prodeji podniku (v případě Č. o. b., a. s.) a nadále jednal s procesními nástupci, což je i v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Odvolací soud neshledal relevantní ani námitku, že žalovanému nebylo postoupení pohledávek oznámeno. Podle §524 a násl. občanského zákoníku postoupení není podmíněno souhlasem dlužníka a jediným důsledkem neoznámení postoupení dlužníkovi je, že dlužník, který o postoupení neví a plní původnímu věřiteli, se svého závazku zprostí.
Podle názoru odvolacího soudu je z předmětných úvěrových smluv zřejmé, že podmínkou čerpání úvěrů bylo jejich použití k umoření dluhů, včetně dluhu pana P. Neobstojí proto tvrzení žalovaného, že banka při použití části úvěrů na splácení jiných dluhů jednala v rozporu se smlouvou. Není důvodná ani námitka žalovaného týkající se vyčíslení výše dluhu (ve spisu č.l. 365 a 366), kteréžto vyčíslení bylo vzato v úvahu ve znaleckém posudku Ing. Č. a uplatněná výše nároku byla posouzena jako správná.
Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, a to i v otázce zhodnocení třetí úvěrové smlouvy (č. 2022-95-380) jako neplatné a následného posouzení uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení.
Neopodstatněným shledal odvolací soud nárok na náhradu škody uplatněný žalovaným v rámci vzájemného návrhu (proti žalobkyni c/), s tím, že nebyl prokázán základní předpoklad odpovědnosti za škodu - porušení právní povinnosti bankou. Dodal, že předpokladem pro vznik závazku banky k poskytnutí dalšího úvěru by byla smlouva o smlouvě budoucí, existence takové smlouvy mezi bankou a žalovaným však nebyla prokázána. Proto i závěr soudu prvního stupně ohledně vzájemného návrhu akceptoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, „a to v celém jeho rozsahu“. Odkazuje na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) a §238 odst. 2 písm. b) o. s. ř., a důvodnost podle §241 odst. 3 písm. a), b) a c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Pochybení obou soudů podle názoru dovolatele spočívá v tom, že vydaly rozhodnutí ve věci samé, aniž se vypořádaly s provedenými důkazy a se vzájemným návrhem žalovaného a dále i v tom, že řádně nezkoumaly, zda všichni účastníci mají procesní způsobilost.
Dovolatel připomíná, že předchozí rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 8. 1997, č.j. 12 Cm 77/97-131, byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1998, č.j. 5 Cmo 58/98-218, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena se závazným právním názorem, že úvěrové smlouvy jsou platné.
Má dále za to, že žalobci dosud nevyčíslili řádně svou pohledávku v intencích těch důkazů, které navrhoval. Oba soudy nevzaly v úvahu přehled splátek úvěrů, podle nějž měl zaplatit celkem 11.825.614,60 Kč. Soud prvního stupně také zamítl návrh na provedení důkazu výslechem Ing. V. M., bývalého ředitele pobočky I. a. s. v Č. K., ač právě tento svědek mohl potvrdit skutečnosti ohledně poskytnutí úvěru i pro posouzení vzájemného návrhu žalovaného. Z předloženého prohlášení Ing. V. M. vyplývá, že tvrzení žalovaného jsou pravdivá a že na žalovaném bylo vyžadováno uzavření smluv s odběrateli pro dosažení ročního obratu cca 50 mil. Kč, přičemž posléze po splnění této podmínky banka nedostála svým závazkům a žalovanému tak byla způsobena škoda, specifikovaná ve vzájemném návrhu.
Dovolatel též namítá, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 5. 2000 byla pohledávka žalobkyně a/ vůči němu postoupena na C. C.R. k. s. P. a tedy již před rozhodnutím soudu prvního stupně dne 6. 9. 2000 neměla žalobkyně i. A., a. s. procesní způsobilost z důvodu absence aktivní legitimace.
Z uvedených důvodů měl podle názoru žalovaného nesprávný postup obou soudů zásadní význam pro rozhodnutí ve věci, když soudy nesprávně rozhodly podle stavu dokazování a některé důkazy, navrhované žalovaným neprovedly a tak rozhodly nesprávně i ohledně vzájemného návrhu žalovaného.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), nejprve zjistil, že dovolání žalovaného vykazuje náležitosti a splňuje podmínky stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.).
Přitom postupoval - stejně jako odvolací soud - podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 a o takový případ jde i v této věci).
V průběhu dovolacího řízení prohlásil Krajský soud v Českých Budějovicích konkurs na majetek dovolatele (usnesením ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 12 K 37/2002), čímž se dovolací řízení ze zákona přerušilo podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění (dále též jen „ZKV“).
V té části řízení o dovolání, ve které se dovolatel bránil proti požadavku na zaplacení částek, k jejichž úhradě byl napadeným rozsudkem zavázán (tedy ve vztahu k žalobkyním a/ a b/), přitom není možné ani k dnešnímu dni pokračovat (účinky prohlášení konkursu na majetek žalovaného nadále trvají). Jde totiž ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. c/ ZKV (ve znění nálezu Ústavního soudu č. 101/2003 Sb.) o pohledávky, které je třeba přihlásit v konkursu.
Pro úplnost lze dodat, že rovněž v průběhu dovolacího řízení prohlásil Městský soud v Praze konkurs na majetek žalobkyně b/ (usnesením ze dne 1. 9. 2006, sp. zn. 79 K 10/2006).
Ve vztahu ke vzájemnému návrhu žalovaného odpadla překážka dalšího pokračování dovolacího řízení tím, že správce konkursní podstaty žalovaného (podle sdělení poskytnutého dovolacímu soudu) vyloučil tuto pohledávku ze soupisu majetku konkursní podstaty postupem podle §27 odst. 6 ZKV v rozhodném znění, na základě usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. srpna 2006, č. j. 12 K 37/2002-682 (srov. č. l. 676). Tím přešlo oprávnění nakládat s touto pohledávkou zpět na dovolatele, se kterým proto Nejvyšší soud v dovolacím řízení nadále - v tom rozsahu, v němž se dovolání týká jeho vzájemného návrhu - jednal.
V dalším řízení se Nejvyšší soud zabýval podaným dovoláním v rozsahu týkajícím se vzájemného návrhu, z hlediska jeho přípustnosti, jelikož podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě dovolatel odkazuje na přípustnost dovolání podle §238 odst. 2 písm. b) o. s. ř. v rozhodném znění (dovolatel má zřejmě na mysli odst. 1 cit. ustanovení, jak plyne z dalšího kontextu), tedy že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
O takový případ však v případě výroku o vzájemném návrhu žalovaného nešlo. Přípustnost dovolání pak nezakládají ani jiná ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000.
Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu, v němž se týkalo výroku napadeného rozhodnutí o vzájemném návrhu žalovaného, odmítl jako nepřípustné (§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v rozhodném znění).
O nákladech dovolacího řízení mezi dovolatelem a žalobkyní c/ bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 per analogiam, když dovolatel, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a u žalobkyně c/ žádné prokazatelné náklady tohoto řízení podle obsahu spisu zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu