ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1416.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1416/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobců a/ V. M., a b/ P. M., obou zastoupených advokátem, proti žalované JUDr. J. J., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně R. spol. s r. o., za účasti Č. s., a. s., jako vedlejší účastnice řízení na straně žalované, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 52 Cm 462/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 6. dubna 2006, č. j. 13 Cmo 44/2006-131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 6. října 2004, č. j. 52 Cm 462/2000-84, ve znění opravných usnesení ze dne 10. října 2005, č. j. 52 Cm 462/2000-112 a ze dne 5. ledna 2006, č. j. 52 Cm 462/2000-121, Městský soud v P. zamítl žalobu, kterou se žalobci (a/ V. M. a b/ P. M.) domáhali vůči žalované správkyni konkursní podstaty úpadkyně R. spol. s r. o. (za účasti Č. s., a. s., jako vedlejší účastnice řízení na straně žalované) vyloučení označených nemovitostí (nacházejících se v katastrálním území L., obec Z.) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
K odvolání žalobců Vrchní soud v P. v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 6. dubna 2006 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že nemovitosti nacházející se v podílovém spoluvlastnictví žalobců jsou zatíženy zástavním právem, zřízeným k zajištění pohledávek z úvěru ve výši 900.000,- Kč a 300.000,- Kč, ve prospěch vedlejší účastnice (zástavní věřitelky) vůči úpadkyni (osobní dlužnici) zástavní smlouvou ze dne 5. dubna 1993 (dále též jen „zástavní smlouva č. 1“) a zástavní smlouvou ze dne 26. května 1993 (dále též jen „zástavní smlouva č. 2“). Shodně též uzavřel, že byly splněny podmínky postupu podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), na jehož základě žalovaná sepsala nemovitosti do konkursní podstaty úpadkyně.
K námitkám žalobců odvolací soud uzavřel, že na základě důkazu znaleckým posudkem i on shledává podpis žalobce na zástavní smlouvě č. 2 pravým a že závěru soudu prvního stupně nepokračovat dále ve znaleckém dokazování nelze ničeho vytknout.
Dále se odvolací soud - cituje na ustanovení §34, §35 odst. 2, §40 a §151b zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) - vyslovil k platnosti zástavních smluv, a to tak, že:
1/ byly uzavřeny v náležité písemné formě,
2/ v záhlaví jsou náležitě vymezeni jejich účastníci (vedlejší účastnice /zástavní věřitelka/ na straně jedné a žalobci jako vlastníci nemovitosti /zástavci/ na straně druhé),
3/ je v nich náležitě vymezena zajišťovaná pohledávka, respektive dlužník z této pohledávky (pozdější úpadkyně),
3 plyne / z nich úmysl vlastníků zastavit nemovitosti ve prospěch vedlejší účastnice,
4/ stavba čp. 87 je identifikovatelná i bez označení parcely, na které stojí (stavební parcely č. 479),
5/ jsou podepsány jak zástavní věřitelkou (vedlejší účastnicí) tak zástavci (vlastníky nemovitostí) a podpis jednatele pozdější úpadkyně A. S. nemá normativní obsah.
Umístění podpisu účastníků na listinách pak nemůže změnit jejich právní postavení ve smluveném právním vztahu. Obě zástavní smlouvy jsou proto platné a po vkladu zástavních práv do katastru nemovitostí nabyly i věcněprávních účinků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají (v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) o to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, uplatňujíce dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., jimž lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíce, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřují dovolatelé v tom, že soudy nižších stupňů postupovaly nesprávně (v rozporu s §132 o. s. ř.) při hodnocení důkazu znaleckým posudkem týkajícím se pravosti podpisu dovolatele na zástavní smlouvě č. 2, uzavřely-li, že jde o pravý podpis, aniž přihlédly k výpovědím dovolatelů k tomu, že srovnávací materiály, ze kterých znalkyně vycházela, nepocházejí z doby údajného podpisu, apod. V této souvislosti dovolatelé vyslovují nesouhlas s tvrzením odvolacího soudu (jenž nevyhověl jejich návrhu na provedení revizního znaleckého posudku), že závěry znaleckého posudku nezpochybňovali, namítajíce, že z podání, která před soudy činili, plyne, že trvají na tom, že dovolatel zástavní smlouvu č. 2 nepodepsal.
V rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelé nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s jejich námitkou, že obě zástavní smlouvy jsou neplatné.
Souhlasí sice se závěrem odvolacího soudu, že umístění jejich podpisů na zástavních smlouvách nemůže mít na platnost těchto listin vliv, s odkazem na ustanovení §35 obč. zák. však uvádějí, že z jazykového vyjádření jasně vyplývá, že zástavní smlouvu č. 1 dovolatelé nepodepsali a zástavní smlouvu č. 2 dovolatelka nepodepsala v postavení zástavců.
Týž závěr lze podle dovolatelů dovodit i za použití jiných metod výkladu, když není možné pominout (byť právně bezvýznamný) podpis A. S. Vzhledem k umístění tohoto podpisu v kolonce „podpis vlastníků“ dovolatelé usuzují, že jmenovaný se buď vydával za vlastníka nemovitostí (a zástavní smlouvy by byly absolutně neplatné proto, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má) nebo za zástupce žalobců (zástavní smlouvy by pak pro absenci dodatečného schválení dovolateli podle ustanovení §33 odst. 2 obč. zák. dovolatele nezavazovaly a byly by absolutně neplatné; podpisy dovolatelů na zástavních smlouvách, s tím, že berou na vědomí zřízení zástavního práva, nelze totiž vykládat jako dodatečné schválení jednání A. S.). V té souvislosti dovolatelé zdůrazňují, že k absolutně neplatnému právnímu úkonu musí soud přihlédnout vždy z úřední povinnosti, i bez námitky účastníků.
Odvolací soud podle dovolatelů zhodnotil nesprávně i další nedostatky zástavních smluv, zejména to, že z jejich obsahu plyne, že každý z nich činí právní úkon ohledně nemovitostí jako celku a nikoli pouze co do velikosti svého spoluvlastnického podílu; i to podle dovolatelů způsobuje neplatnost zástavních smluv (jednak proto, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má, jednak proto, že v zástavních smlouvách není v takovém případě vymezen předmět zástavy).
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelé výslovně napadají rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“ zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. Jelikož přípustnost dovolání proti těmto výrokům nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Výklad podávaný soudní praxí je přitom jednotný v tom, že o dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jde typově i tehdy, namítá-li dovolatel, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo; srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2006, pod číslem 6. V podrobnostech lze (mutatis mutandis) odkázat též na závěry obsažené v důvodech rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České republiky, uveřejněného pod číslem 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle posledně označeného rozhodnutí vystihuje zkoumaný dovolací důvod i tvrzení, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.).
Jakkoli tedy dovolatelé připínají námitku, že odvolací soud pochybil při hodnocení důkazu znaleckým posudkem, vzal-li z něj za prokázáno, že podpis dovolatele na zástavní smlouvě č. 2 je pravý, k dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., z obsahového hlediska tím vystihují dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemají k dispozici a z nějž závěr o přípustnosti dovolání dovodit nelze.
K argumentům, jež dovolatelé pojí s dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., Nejvyšší soud uvádí, že napadené rozhodnutí nemá ani potud judikatorní přesah (jde o výklad konkrétních ustanovení dvou konkrétních smluv) a ani jinak mu v dotčeném ohledu nelze přisuzovat zásadní právní význam, když je obecně založeno na ustálené rozhodovací praxi soudů při výkladu právních úkonů (srov. výklad podaný k §37 odst. 1 obč. zák. např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy, jakož i v rozsudcích Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 35/2001 a 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z této ustálené judikatury naopak vybočuje dovolací argumentace, jež opomíjí základní skutkový závěr (a z něj plynoucí závěr právní) odvolacího soudu, z nějž se podává, že postavení dovolatelů vymezovalo záhlaví zástavních smluv.
K posouzení tvrzení dovolatelů, že zástavní smlouvy jsou neplatné, jelikož podle jejich obsahu každý z nich nakládal s nemovitostmi jako s celkem (a nikoli jen v rámci příslušného spoluvlastnického podílu), Nejvyšší soud dovolání rovněž nepřipustil, když takovým tvrzením přinejmenším není ovlivněna správnost závěru, že právo zastavit samostatně svůj ideální podíl, každý z dovolatelů měl a prostřednictvím uvedených smluv je též realizoval (srov. k tomu dále též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 12/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Neurčitost vymezení předmětu zástavy z takového tvrzení též neplyne.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), i v tomto rozsahu odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatelům právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu