ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1476.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1476/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně E. T., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalované Č. o. b., a. s., o zaplacení 72.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 358/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2006, č. j. 13 Co 55/2006-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2006, č. j. 13 Co 55/2006-71, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 27. června 2005, č. j. 16 C 358/2002-49, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu na zaplacení částky 72.900,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 20. června 2000 do zaplacení.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Zemědělské družstvo P.–Č. H. (dále jen „družstvo“) uzavřelo s I. A. P.B., akciovou společností (dále jen „I.“), dne 24. března 2000 smlouvu o eskontním úvěru (dále též jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla I. družstvu úvěr ve výši 1,000.000,- Kč „tím, že zakoupila (eskontovala) obchodní směnku vystavenou dne 27. ledna 2000“ družstvem jako směnku cizí, znějící na směnečný peníz 1,000.000,- Kč, „když směnečníkem byla obchodní společnost G. M. g., a. s., identifikační číslo 25 21 82 12“ (dále jen „směnečník“);
2) dluh z úvěru měl být dle obsahu smlouvy o úvěru splácen z běžného účtu směnečníka, vedeného I.;
3) směnečník vystavil „neodvolatelný příkaz k budoucí úhradě směnky“ ve prospěch I., opravňující I. inkasovat peněžní prostředky z běžného účtu směnečníka;
4) pro případ, že na účtu směnečníka nebude dostatek peněžních prostředků, zavázalo se dlužnou částku úvěru zaplatit družstvo;
5) 12. června 2000, s právními účinky k tomuto dni, byl na majetek směnečníka prohlášen konkurs;
6) dne 12. června 2000 I. provedla z účtu směnečníka inkaso částky 15.000,- Kč a dne 14. června 2000 inkaso částky 57.900,- Kč;
7) 15. června 2000 vrátila I. obě částky (celkem 72.900,- Kč) na účet směnečníka;
8) 19. června 2000 zaplatilo družstvo I. z titulu smlouvy o úvěru částku 72.900,- Kč, čímž byl úvěr splacen;
9) smlouvou o prodeji podniku ze dne 19. června 2000 byl podnik I. převeden na žalovanou;
10) 20. března 2001 uzavřelo družstvo se žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávky, kterou jí postoupilo pohledávku za I. z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 72.900,- Kč.
Odvolací soud uzavřel, že prohlášením konkursu na majetek směnečníka zanikl podle §14 odst. 1 písm. h) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), úpadcovův „neodvolatelný platební příkaz k budoucí úhradě směnky z 24. března 2000“. Tím „přestal existovat“ právní důvod, na jehož základě I. „odčerpávala“ peněžní prostředky až do výše směnečné sumy z účtu směnečníka a poukazovala je na úvěrový účet družstva, vedený I.. Odepsala-li tedy právní předchůdkyně žalované 12. června a 14. června 2000 z účtu směnečníka celkem 72.900,- Kč, učinila tak „bez právního důvodu a na úkor konkursní podstaty“. Jestliže poté vrátila na účet směnečníka částku, kterou neoprávněně „odčerpala“, jednala správně, neboť šlo o peněžní prostředky patřící do konkursní podstaty směnečníka. Doplatilo-li následně družstvo žalované dlužnou částku, učinilo tak v souladu se smlouvou o úvěru a nikoli bez právního důvodu. Proto odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení nedůvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka „v tom, zda mohou banky bezprecedentně nakládat s penězi na účtech klienta“. Namítá, že došlo-li k placení po prohlášení konkursu, stalo se tak vinou žalované. Na úkor konkursní podstaty se obohatila žalovaná a peníze musí vrátit, což učinila. Mezi žalobkyní a žalovanou „vzniká vztah bezdůvodného obohacení v okamžiku, kdy banka zcizila právnímu předchůdci žalobkyně žalovanou částku z úvěrového účtu, a to bez právního důvodu“. „Každá platba“ – pokračuje dovolatelka – „která přijde na úvěrový účet, je splátkou úvěru. Není rozhodné, kdo na úvěrový účet pošle peníze. Pokud na úvěrový účet pošle peníze jakákoliv osoba, není relevantní, na jakém základě a smluvním vztahu tak činí. Splátkou úvěru je tedy i plnění od např. potencionálního dárce, aniž je dar akceptován, tj. i jakékoliv další plnění bez právního důvodu. Tomu, kdo za dlužníka uhradí dluh bez právního důvodu, vzniká bezdůvodné obohacení. V řízení bylo nade vší pochybnost prokázáno, že na úvěrový účet bylo splaceno přesně o žalovanou částku více. Pokud někdo platil bezdůvodně, měl se o svá práva starat a žádat zpět bezdůvodné obohacení. Není totiž povinností žalobkyně sledovat, kdo a případně proč za ni její dluhy platí. Není rovněž právem banky z peněz připsaných na úvěrový účet cokoliv hradit a tím případně zvyšovat dlužnou částku.“
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci), a důvod založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud nemá.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Je tomu tak již proto, že posouzení, zda v konkrétním případě vzniklo žalované na úkor předchůdce žalobkyně bezdůvodné obohacení, postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc.
Právní posouzení věci odvolacím soudem přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanoveními §451 a §454 občanského zákoníku). Není totiž pochyb o tom, že: 1/ porušením povinnosti ze strany I. (provedením inkasa z běžného účtu směnečníka) nemohlo dojít v rozsahu částek 15.000,- Kč a 57.900,- Kč ke splnění dluhu směnečníkem a 2/ „vrátila-li“ následně I. shora uvedené částky zpět na účet směnečníka (tj. odstranila-li protiprávní stav, který porušením §14 odst. 1 písm. a/ a h/ ZKV vyvolala), nedisponovala s peněžními prostředky, respektive s pohledávkou předchůdce žalobkyně (na úvěrovém účtu totiž byl veden závazek předchůdce žalobkyně vůči I. a nikoli pohledávka za I.); ke vzniku bezdůvodného obohacení žalované na úkor předchůdce žalobkyně tak nedošlo.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu zásadně právně významným, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. června 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu