ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1516.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1516/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele Ing. A. H., zastoupeného Mgr. L. Z., advokátem, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti S., a. s. zastoupené JUDr. J. J., advokátem, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn 47 Cm 97/2004, o dovolání společnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2006, č. j. 14 Cmo 378/2005-97, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2006, č. j. 14 Cmo 378/2005-97, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. června 2005, č j. 47 Cm 97/2004-64, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 24. září 2004 se navrhovatel domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti S., a. s. (dále též jen „společnost“), konané dne 25. června 2004, kterým byla schválena řádná účetní závěrka společnosti a návrh na rozdělení zisku za rok 2003, neboť se mu na valné hromadě nedostalo vysvětlení obchodu uzavřeného mezi společností S. H. a. s., a F.T., s.r.o., jež bylo nezbytné pro posouzení předmětu jednání valné hromady. Současně namítal, že společnost měla vypracovat konsolidovanou účetní závěrku, neboť je ovládající osobou vůči S. H. a. s., přičemž splňuje dvě ze tří kritérií, uvedených v §22 odst. 3 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen „zákon o účetnictví“).
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. června 2005, č j. 47 Cm 97/2004-64, návrhu vyhověl. Vyšel ze zjištění, že společnost S. T. s. r. o. je akcionářem společnosti S. a. s. (jejíž základní kapitál činí 198,035.000,- Kč) s podílem v nominální hodnotě 88,994.000,- Kč. Jediným společníkem společnosti S. T. s. r. o. je JUDr. J. M., který je současně akcionářem společnosti S., a. s. s podílem v nominální hodnotě 19,641.000,- Kč. Společnost S. T. s. r. o. má většinový podíl na hlasovacích právech ve společnosti S. H. a. s., společnost S., a. s. má větší počet akcií společnosti S. H. a. s. (část akcií byla vydána jako akcie prioritní).
Na základě uvedeného pak soud prvního stupně dovodil, že JUDr. J. M. je jako jediný společník osobou ovládající společnost S. T.s. r. o. a S. T. s. r. o. spolu s JUDr. J. M. jsou osobami jednajícími ve shodě ve smyslu §66b odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák“), jež společně ovládají společnost S., a. s. (§66a odst. 4 obch. zák.). S. T. s. r. o. je pak osobou jednající se společností S., a. s. ve shodě. I když tedy S. a. s. nemá ve společnosti S. H. a. s. většinu hlasovacích práv, neboť část jí vlastněných akcií jsou prioritní akcie, je osobou jednající ve shodě se společností S. T. s. r. o., která společnost S. H. a. s. ovládá. Všechny tyto právnické osoby jsou ovládány JUDr. J. M. a ve smyslu ustanovení §66a odst. 7 obch. zák. tvoří koncern. V tomto směru soud prvního stupně výslovně uvedl, že řídící osobou může být i osoba fyzická nevlastnící podnik, neboť tato podmínka z ustanovení §66a odst. 7 obch. zák. nevyplývá. Proto navrhovateli jakožto akcionáři společnosti S., a. s. vzniklo právo na podání vysvětlení ohledně záležitosti týkající se společnosti S. H. a. s. podle ustanovení §180 odst. 3 obch. zák.
Soud prvního stupně dodal, že i v případě, že by S. H. a. s. nebyla osobou ovládanou společností S., a. s. jednáním ve shodě s S. T. s. r. o., by navrhovateli vzniklo právo na podání vysvětlení, neboť „tím, že určitá část akcií společnosti S. H. a. s. byla vydána bez podílu na hlasovacích právech, tedy jako akcie prioritní, bylo jednáním, kterým společnost S., a. s. sledovala obejití §180 odst. 3 obch. zák., když z výpisu z obchodních rejstříků ohledně všech uvedených společností vyplývá, že S., a. s. byla založena Fondem národního majetku, tedy jsou zde osoby vlastnící akcie z tzv. kupónové privatizace, zatímco S. H. a. s. je již osobou založenou a vlastněnou pouze dvěma právnickými osobami. Snaha o vyblokování menšinových akcionářů z podílu na rozhodování je více než evidentní“. Podmínky pro aplikaci ustanovení §131 odst. 3 písm. a) obch. zák. soud prvního stupně neshledal, poukazuje na zákaz zneužití většiny formulovaný v ustanovení §56a odst. 1 obch. zák. a uzavíraje, že „i menšinový akcionář má zcela nepochybně právo na vysvětlení obchodů dle ustanovení §180 odst. 3 obch. zák., neboť jde o jedno ze základních práv akcionáře, když v daném případě šlo o vysvětlení potřebné pro posouzení předmětu jednání valné hromady“.
Konečně soud prvního stupně uzavřel, že povinnost sestavit konsolidovanou účetní závěrku pro shora uvedené osoby vyplývá z ustanovení §22 zákona o účetnictví. Společnost v řízení netvrdila ani neprokázala, že jsou dány liberační důvody ustanovení §22 odst. 3 zákona o účetnictví.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Přitakal závěrům soudu prvního stupně a zdůraznil, že společnost S., a. s. je vůči společnosti S. H. a. s. ovládající osobou podle §66a odst. 4 obch. zák. společně s S. T. s. r. o., s níž jedná ve shodě dle §66 odst. 2 písm. b) obch. zák. (správně §66b odst. 2 písm. b/ obch. zák.) a s níž disponuje většinou hlasovacích práv na uvedené společnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci, a navrhujíc, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně odvolacímu soudu vytýká nesprávnost právních závěrů, podle kterých tvoří společnosti S. T. s. r. o., S., a. s., S. H. a. s. a JUDr. J. M. koncern (a JUDr. J. M.. je řídící osobou) a společnost S., a. s. je ovládající osobou ve vztahu ke společnosti S. H. a. s. Zdůrazňuje, že podle §66a odst. 7 obch. zák. mohou být účastníky koncernu pouze osoby, které vlastní podnik, tedy podnikatelé. Řídící osobou ani řízenou osobou nemůže být fyzická osoba ani právnická osoba, která není podnikatelem. Dovolatelka vlastní 300 ks akcií emitovaných společností S. H. a. s., z toho 230 ks akcií na jméno v listinné podobě (kmenových) a 70 ks prioritních akcií. Společnost S. T. s. r. o. pak vlastní 237 ks kmenových akcií emitovaných společností S.H. a. s. Dovolatelka tak disponuje 49,25 % hlasovacích práv a S. T. spol. s r. o. 50,75 % hlasovacích práv ve společnosti S. H. a. s. Osobou ovládající společnost S. H. a. s. je tedy S. T. spol. s r. o. a nikoliv dovolatelka. Z uvedených důvodů jí nevznikla povinnost sestavit konsolidovanou účetní závěrku, přestože jinak „skupina společností S., a. s.“ splňuje dvě ze tří podmínek, uvedených v §22 odst. 3 zákona o účetnictví, a navrhovatel neměl právo na vysvětlení záležitostí týkajících se obchodu uzavřeného mezi dvěmi – od dovolatelky zcela odlišnými – subjekty (S. H. a. s. a F.T. spol. s r. o.).
Stejně tak považuje dovolatelka – odkazujíc na ustanovení §159 odst. 1 obch. zák. – za nesprávný závěr soudů nižších stupňů, podle kterého vydání prioritních akcií společností S. H. a. s. bylo jednáním, které sledovalo obejití §180 odst. 3 obch. zák. Vydání prioritních akcií naopak označuje za postup svědčící v její prospěch.
Dovolatelka konečně poukazuje na to, že soudy nižších stupňů jí v rozporu s ustanovením §118a odst. 1 o. s. ř. – ačkoliv uzavřely, že netvrdila ani neprokazovala liberační důvody ve smyslu ustanovení §22 odst. 3 zákona o účetnictví – nepoučily o povinnosti doplnit skutková tvrzení.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to pro řešení otázky, zda neschválení konsolidované účetní závěrky může být důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o schválení (řádné) účetní závěrky.
Soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí na tom, že tomu tak je, a neschválení konsolidované účetní závěrky shledaly jedním z důvodů pro vyslovení neplatnosti napadeného usnesení valné hromady společnosti. Bez dalšího pak – aplikujíce ustanovení §22 odst. 3 zákona o účetnictví – uzavřely, že společnost byla povinna konsolidovanou účetní závěrku za rok 2003 sestavit.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je společnost společně s S. T. s. r. o., s níž jedná ve shodě dle §66b odst. 2 písm. b) obch. zák., vůči S. H. a. s. ovládající osobou podle §66a odst. 4 obch. zák., je správný. Současně je společnost osobou ovládanou, a to S. T., s. r. o. a JUDr. J. M. jakožto osobami jednajícími ve shodě (§66a odst. 4, §66b odst. 2 písm. b/ obch. zák.). Jelikož zákon o účetnictví ukládá v ustanovení §22 odst. 2 (s výjimkami dále uvedenými) povinnost sestavit konsolidovanou účetní závěrku každé osobě, jež je osobou ovládající (§66a odst. 2 obch. zák.), není v projednávané věci podstatné, zda jmenované společnosti tvoří i koncern a zda řídící osobou může být i fyzická osoba, která není podnikatelem.
Postup zahrnování účetních jednotek do konsolidačního celku v souladu se zákonným zmocněním obsaženým v ustanovení §4 odst. 8 písm. k) zákona o účetnictví, ve znění účinném od 1. ledna 2004, upravuje ustanovení §62 vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví (dále jen „prováděcí vyhláška“). V projednávané věci je rozhodující prováděcí vyhláška ve znění článku I bodu 82 vyhlášky č. 472/2003 Sb. (jež se dle článku II bodu 4 vyhlášky č. 472/2003 Sb. použije pro účetní závěrky sestavované po 1. lednu 2004 včetně).
Ustanovení §62 odst. 4 prováděcí vyhlášky upravovalo výjimku z povinnosti sestavit konsolidovanou účetní závěrku pro ovládající osoby, jež jsou současně osobami ovládanými (možnost stanovit takovou výjimku dává členským státům Evropské Unie článek 8 odst. 1 sedmé směrnice Rady ze dne 13. června 1983, o konsolidovaných účetních závěrkách /83/349/EHS/, uveřejněné v Úředním věstníku, L 193, 18.7.1983, s. 1—17, zvláštní vydání v českém jazyce Kapitola 17, Svazek 01, s. 58 – 74). Citované ustanovení znělo:
„Povinnost sestavit konsolidovanou účetní závěrku za konsolidační celek nemá konsolidující účetní jednotka, která je současně ovládanou osobou zahrnutou do konsolidačního celku jiné konsolidující účetní jednotky nebo jiné konsolidující zahraniční osoby, která pro sestavení konsolidované účetní závěrky použila zákona a této vyhlášky nebo mezinárodní účetní standardy nebo jiné mezinárodně uznávané účetní zásady. To neplatí pro konsolidující účetní jednotky, jejichž vydané akcie jsou registrovány na burze cenných papírů“.
Z uvedeného zřejmé, že ani při splnění kriterií stanovených v §22 odst. 2 zákona o účetnictví není každá ovládající osoba povinna konsolidovanou účetní závěrku sestavit.
Uzavřely-li tedy nižší soudy, že společnost byla povinna sestavit konsolidovanou účetní závěrku, neboť je osobou ovládající, aniž zkoumaly, zda nebyly naplněny podmínky, za nichž je ovládající osoba této povinnosti zproštěna, je jejich právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné.
Správný není ani (paušální a blíže nezdůvodněný) závěr soudu prvního stupně, jemuž odvolací soud přitakal a podle něhož je nesestavení konsolidované účetní závěrky (bez dalšího) jedním z důvodů pro vyslovení neplatnosti usnesení o schválení řádné účetní závěrky společnosti.
Základem pro sestavení konsolidované účetní závěrky jsou účetní závěrky konsolidující účetní jednotky a jí konsolidovaných účetních jednotek zahrnutých do konsolidačního celku, jež se některou z povolených metod konsolidace zpracují do konsolidované účetní závěrky. Jinými slovy, zpracování účetní závěrky účetních jednotek zahrnutých do konsolidačního celku musí předcházet sestavení konsolidované účetní závěrky. Nesestavení konsolidované účetní závěrky tedy nemůže ovlivnit správnost účetní závěrky konsolidující účetní jednotky, a nemůže proto být bez dalšího (srov. dále) důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o schválení účetní závěrky.
Nelze však vyloučit, že v důsledku nesestavení konsolidované účetní závěrky nebudou mít akcionáři dostatek informací nezbytných pro schválení účetní závěrky, což by mohlo být – v závislosti na okolnostech konkrétního případu a za podmínky, že potřebné informace nebudou akcionářům poskytnuty ani na základě žádosti podle ustanovení §180 odst. 1, odst. 3 obch. zák. – důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení o schválení účetní závěrky.
V projednávané věci bylo proto třeba zkoumat, zda – v případě, že společnosti vznikla povinnost sestavit konsolidovanou účetní závěrku – chyběly akcionářům v důsledku jejího nesestavení informace, jež byly nezbytné pro schválení řádné účetní závěrky. Z tohoto pohledu se ovšem soudy věcí nezabývaly.
Konečně správným neshledává Nejvyšší soud ani závěr soudu prvního stupně, jemuž odvolací soud taktéž přitakal a podle něhož je dalším důvodem pro vyslovení neplatnosti napadeného usnesení valné hromady skutečnost, že se navrhovateli nedostalo na valné hromadě vysvětlení obchodu uzavřeného mezi společností S. H. a. s. F.-T., s. r. o.
Již v usnesení ze dne 3. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 400/2001, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož neposkytnutí informace podle §180 odst. 1 obch. zák. související s předmětem projednávaným valnou hromadou může představovat porušení citovaného právního předpisu, odůvodňující vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, a to za podmínky, že toto porušení mělo závažné právní následky.
V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že odmítnout požadovanou informaci by představenstvo mohlo pouze tehdy, jestliže by tvořila předmět obchodního tajemství společnosti, popřípadě byla utajovanou skutečností či informací podléhající režimu §271 obch. zák., a zdůraznil, že je třeba, aby se soud při posuzování následků neposkytnutí informace zabýval konkrétními okolnostmi případu a na těchto okolnostech založil svůj závěr o tom, zda porušení povinnosti nemělo závažné právní následky.
Ačkoli soud prvního stupně správně vycházel z toho, že uvedený závěr se plně prosadí i v případě neposkytnutí informace podle ustanovení §180 odst. 3 obch. zák., nezkoumal již konkrétní okolnosti případu a pouze na základě obecného konstatování, podle něhož „menšinový akcionář má zcela nepochybně právo na vysvětlení obchodů dle ustanovení §180 odst. 3 obch. zák., neboť jde o jedno ze základních práv akcionáře“, uzavřel, že k porušení ustanovení §180 odst. 3 obch. zák. došlo a toto porušení mělo závažné právní následky. Nevysvětlil, jak požadovaná informace souvisí s otázkou projednávanou valnou hromadou, nezabýval se tím, zda byly naplněny podmínky pro odmítnutí požadované informace a ani nevysvětlil, v čem spatřuje závažné právní následky jejího neposkytnutí. Spokojil-li se odvolací soud s pouhým konstatováním, že se „ztotožňuje s tím, jak soud prvního stupně věc posoudil po právní stránce“, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižšího stupně závazný (§243d odst. 1 a §226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu