ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1645.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1645/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Č. I. B. S., a. s., proti žalovaným 1) úpadkyni S., spol. s r. o., 2) O. Š., zastoupenému, advokátem, 3) J. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 628.440,72,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 110/2002, o dovolání třetího žalovaného, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2006, č.j. 6 Cmo 311/2005-148, ve znění opravného usnesení ze dne 12. června 2006, č. j. 6 Cmo 311/2005, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil ve vztahu původní žalobkyně a druhého a třetího žalovaného rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č. j. 50 Cm 110/2002 – 67, jímž tento soud ponechal vůči první žalované a druhému a třetímu žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. května 2003, č. j. 50 Cm 110/2002 – 24 a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a uložil druhému a třetímu žalovaným povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že výraz „zrušená leasingová smlouva“, zahrnuje i stav po „ukončení“ leasingové smlouvy výpovědí, a proto výpovědí leasingové smlouvy podle článku 9 všeobecných podmínek finančního pronájmu movitých věcí (dále jen „všeobecné podmínky“) nezaniklo oprávnění žalobkyně vyplnit směnku způsobem stanoveným v bodu 4. písm. b) dodatku č. 1 ke smlouvě. Dále uzavřel, že „okamžik uskutečnění výzvy“ k vydání předmětu leasingu byl výlučně na pronajímateli. Navíc dohoda ze dne 2. listopadu 2000, kterou byly „vyčísleny splatné závazky první žalované ze všech vypovězených leasingových smluv“ (dále jen „dohoda“) nebyla do stanovené doby naplněna a žalobkyni nic nebránilo vyzvat nájemce k vydání předmětů leasingu a po uplynutí lhůty k jejich vydání vyplnit směnku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání.
Dovolatel obsáhle argumentuje proti závěru odvolacího soudu, že výraz „zrušená leasingová smlouva“ zahrnuje i stav po ukončení leasingové smlouvy výpovědí. Nesouhlasí ani se závěry soudů obou stupňů o „nenaplnění“ dohody. Soudí, že nesplnění závazku vyplývajícího z dohody je nesprávně kladeno k tíži první žalované, neboť dohodu neplnila žalobkyně, která neurčila postup převodu předmětů leasingů na první žalovanou.
Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud ani po zvážení všech kritérií, na základě kterých lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, toto rozhodnutí zásadně právně významným neshledává.
Výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje závěry soudů nižších stupňů, podle nichž výraz „zrušená leasingová smlouva“ zahrnuje i stav po „ukončení“ leasingové smlouvy, stejně jako jeho výhrady, že nesplnění závazku vyplývajícího z dohody je nesprávně kladeno k tíži první žalované, postrádají potřebný judikatorní přesah, když řešení této otázky je významné právě a jen pro projednávanou věc. Přitom závěr soudů nižších stupňů v tomto směru Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem, popř. s judikaturou dovolacího soudu.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetího žalovaného bylo odmítnuto a ostatním účastníkům podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. září 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu