ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1747.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1747/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce S. H., , proti žalovanému K. Ž., , zastoupenému JUDr. O. S., advokátkou, o zaplacení 72.000,- Kč a 30.000,- Kč s příslušenstvím ze směnek, vedené Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 36 Cm 71/2000, 36 Cm 72/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2006, č. j. 5 Cmo 318/2005 – 184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. ledna 2005, č. j. 36 Cm 71/2000, 36 Cm 71/2000-158, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečné platební rozkazy vydané Krajským soudem v Hradci Královédne 7. března 2000, č. j. Sm 69/2000 – 16 a č. j. Sm 70/2000 – 16, určil, že žalobce a žalovaný nemají ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů řízení a ustanovené advokátce přiznal odměnu za zastupování včetně náhrady hotových výdajů (výrok I.); současně žalovanému uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zdůraznil, že směnečné řízení je ovládáno zásadou koncentrace vyjádřenou v ustanovení §175 odst. 4 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), která spočívá v tom, že při posuzování platnosti směnečného platebního rozkazu lze přihlížet jen k těm námitkám žalovaného, které byly uplatněny ve lhůtě tří dnů od jeho doručení. Ve včas podaných námitkách žalovaný uvedl, že se „k přijetí“ směnek nezavázal dobrovolně a svobodně, že byl podveden, vydírán panem H. a výslovně donucen k podpisu směnek. Dále uvedl, že se na něho žalobce se svým nárokem neobrátil a nevyzval jej k zaplacení směnek.
Tvrzení žalovaného o tom, že byl podveden a vydírán, neshledal odvolací soud konkrétním, žalovaný nikterak v námitkách nevylíčil, v čem měl podvod a vydírání spočívat, a proto odvolací soud konstatoval, že takové námitky „nevymezují žádný rámec pro námitkové řízení“. K námitce, že žalovaný byl k podpisu směnky donucen, odvolací soud uvedl, že tuto námitku v řízení neprokázal. Z výpovědí svědkyň, tj. jeho manželky a dcery, nic k této otázce zjištěno nebylo, neboť ani jedna z nich při podpisu směnek nebyla. Žalovaný, ač řádně poučen soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení §119a o. s. ř., svůj účastnický výslech, kterým mohl prokazovat důvodnost své námitky o tom, že byl k podpisu směnky donucen, odmítl. Tuto svou námitku tedy neprokázal. Odvolací soud tak shledal správným závěr soudu prvního stupně a s ním se ztotožnil, včetně závěru, že tíseň není důvodem neplatnosti právního úkonu a nemůže mít tedy vliv na předmětné směnky.
Odvolací soud rovněž přitakal závěru soudu prvního stupně v tom, jak se vypořádal s námitkou nepředložení směnek, kdy s poukazem na čl. I. §53 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) uvedl, že majitel směnky neztrácí svá práva proti příjemci směnky podle §48 směnečného zákona ani v případě, kdy směnku nepředloží a nenechá ji ani protestovat. Podle čl. I. §77 odst. 1 směnečného zákona platí uvedené ustanovení i pro směnku vlastní, neboť podle čl. I §78 odst. 1 směnečného zákona je postavení výstavce směnky vlastní totožné s postavením příjemce směnky cizí. Odvolací soud nadto dodal, že dle konstantní judikatury (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, i v případě, že směnka nebyla předložena přímému dlužníku k placení, lze se vůči němu domáhat práv z ní u soudu, přičemž doručení směnečné žaloby žalovanému má účinky prezentace směnky, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000, kde je uvedeno, že právní následky předložení směnky vůči přímému dlužníku nastávají i doručením směnečného platebního rozkazu se stejnopisem žaloby tomuto dlužníku).
K námitce, že soud nemá originál směnky a neměl tedy vydat směnečný platební rozkaz, odvolací soud uvedl, že toto tvrzení nebylo obsaženo ve včas podaných námitkách a nelze k němu, jak vyplývá z §175 odst. 1 o. s. ř., již přihlížet.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel namítá, že soud nemůže vydat směnečný platební rozkaz, jestliže není předložen originál směnky, který je nenahraditelný. Má za to, že originál nemůže nahradit ani ověřená kopie, natož pak potvrzení policie, že se směnka nachází ve vyšetřovacím spise; postup soudu považuje za rozporný s procesním právem. Zásadní význam spatřuje v posouzení, zda může soud rozhodovat ve směnečném řízení, aniž si mohl ověřit pravost směnky.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání odkazuje na svá předchozí podání. Ztotožňuje se s oběma předcházejícími rozsudky a navrhuje, aby je soud „ponechal v platnosti.“
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je i to, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.
V projednávané věci založil dovolatel dovolání jen na tom, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, když vydal směnečný platební rozkaz, aniž měl k dispozici originál směnky. Odvolací soud však na posouzení tvrzené nesprávnosti postupu soudu prvního stupně své rozhodnutí nezaložil a uvedenou námitkou se odmítl zabývat proto, že ji dovolatel neuvedl v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Nezaložil-li odvolací soud napadené rozhodnutí na tvrzené otázce zásadního právního významu, nemůže taková otázka založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Protože dovolání není přípustné, nemohl se dovolací soud zabývat předestřenou námitkou odvolatele ani v rovině tvrzen vady řízení v postupu soudu prvního stupně.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. září 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu