ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.324.2006.1
sp. zn. 29 Odo 324/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně E. O. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované Ing. A. J., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně Ž. d. z., zastoupené advokátem, o vyloučení pohledávky ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 91/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2005, č. j. 4 Cmo 130/2004-199, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.778,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. února 2004, č. j. 43 Cm 91/2001-158, Krajský soud v Hradci Králové vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně Ž. d. z. „pohledávku žalobkyně ve výši 2,945.000,-Kč“.
Soud měl za prokázáno, že pohledávka, o jejíž vyloučení jde, přešla smlouvami o postoupení pohledávky ze dne 14. ledna 2000 (dále též jen „postupní smlouva č. 1“) a ze dne 18. ledna 2000 (dále též jen „postupní smlouva č. 2“) na žalobkyni a v konkursní podstatě úpadkyně je sepsána neoprávněně. Obě postupní smlouvy měl soud za platné, s tím, že vzhledem k ustanovením §39 až §41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a v návaznosti na ustanovení §3 odst. 2 písm. c/ zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, by mohlo jít jen o částečnou neplatnost. Námitky založené na tom, že od postupní smlouvy č. 1 odstoupil nucený správce pozdější úpadkyně, soud odmítl, poukazuje na to, že tento úkon byl učiněn až poté, co byla pohledávka dále postoupena na žalobkyni (postupní smlouvou č. 2).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 6. června 2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud ve skutkové rovině vyšel z toho, že:
1/ Pozdější úpadkyně uzavřela dne 28. dubna 1999 se Z. M. smlouvu o úvěru (dále též jen „úvěrová smlouva“), na základě které jmenovanému poskytla úvěr ve výši 3 milióny Kč.
2/ Pozdější úpadkyně (jako postupitelka) uzavřela dne 14. ledna 2000 se společností P. P., spol. s r. o. (jako postupníkem) postupní smlouvu č. 1, o postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy (ve výši již 3.385.000, - Kč). Sjednanou úplatu za postoupení pohledávky (ve výši 3.046.500,- Kč) uhradil postupník pozdější úpadkyni vlastní směnkou, vystavenou na řad postupitelky (znějící na sjednanou úplatu a splatnou 28. ledna 2000).
3/ Společnost P. P., spol. s r. o. (jako postupitelka) uzavřela dne 18. ledna 2000 se žalobkyní (jako postupníkem) postupní smlouvu č. 2, o postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy. Úplata za postoupení pohledávky byla sjednána ve výši 3.206.500,- Kč a postupník ji do částky 3.046.500,- Kč uhradil předáním vlastní směnky postupitelky (znějící na směnečnou sumu 3.046.500,- Kč), převedenou na řad postupitelky nepřetržitou řadou rubopisů (nejprve z pozdější úpadkyně na R. B. a. s. pak touto společností na Ing. V. A. a L. H. a těmito fyzickými osobami na žalobkyni, která směnku jako poslední rubopisovala na P. P., spol. s r. o.).
4/ Podáním datovaným 31. května 2000 učinil nucený správce pozdější úpadkyně úkon směřující k odstoupení od postupní smlouvy č. 1 pro neuhrazení sjednané úplaty za postoupení.
5/ Usnesením ze dne 10. listopadu 2000, sp.zn. 39 K 12/2000, prohlásil Krajský soud v Hradci Králové konkurs na majetek úpadkyně.
6/ Rozsudkem ze dne 13. prosince 2000, č. j. 40 Cm 112/2000-25, který nabyl právní moci 25. ledna 2001, Krajský soud v Hradci Králové určil, že úvěrová smlouva je neplatná.
7/ Správkyně konkursní podstaty úpadkyně sepsala do konkursní podstaty úpadkyně pohledávku úpadkyně vůči Z. M. ve výši 2.945.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení.
Na tomto základě odvolací soud především uzavřel, že pohledávka, o jejíž vyloučení jde, byla ve vylučovací žalobě dostatečně identifikována, včetně toho, že žalobkyně připouštěla, že nemusí jít o pohledávku z úvěrové smlouvy, nýbrž (s ohledem na ad 6/ označený rozsudek krajského soudu) o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, a že ji nebylo lze zaměnit s jinou pohledávkou sepsanou v konkursní podstatě úpadkyně.
K tvrzené neplatnosti postupní smlouvy č. 1 (pro rozpor s ustanovením §3 odst. 2 písm. c/ zákona o spořitelních a úvěrních družstvech) odvolací soud uvedl, že pozdější úpadkyně sice porušila zákon tím, že jako postupitelka přijala zakázané „platidlo“ (směnku), zákon však toto jednání nesankcionuje neplatností. Úplata za postoupení pohledávky byla tímto způsobem platně poskytnuta.
Postupní smlouvy se rovněž nestaly neplatnými v důsledku změny právního důvodu postupované pohledávky (tím, že úvěrová smlouva byla soudem následně prohlášena za neplatnou).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka zpochybňuje závěr soudů nižších stupňů, že bez výslovně upravené sankce neplatnosti nemůže porušení ustanovení zákona o spořitelních a úvěrních družstvech způsobit neplatnost smlouvy ani jejího konkrétního ujednání. Postupní smlouva č. 1 byla uzavřena 14. ledna 2000 a vzhledem k tomu, že její účastníci byli podnikateli, jde o obchodní závazkový vztah ve smyslu ustanovení §261 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Vzhledem k ustanovení §1 odst. 2 obch. zák. je však nutno aplikovat pro posouzení platnosti smlouvy obecná ustanovení občanského zákoníku, konkrétně ustanovení §39 obč. zák. Důvodem neplatnosti podle tohoto ustanovení je rozpor s jakýmkoli zákonem, tedy i se zákonem o spořitelních a úvěrních družstvech.
Podle přesvědčení dovolatelky, s ohledem na znění §3 odst. 2 písmeno c/ zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, nebyla úpadkyně v rozhodnou dobu oprávněna přijímat jiné cenné papíry než státní dluhopisy, komunální obligace a hypoteční zástavní listy. Sjednání úplaty za postoupení pohledávky formou směnky vlastní tomuto zákonnému ustanovení odporuje. V důsledku toho je neplatné nejen označené ujednání, nýbrž celá postupní smlouva, neboť ono ujednání nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy (§41 obč. zák.). Neplatná je proto nejen postupní smlouva č. 1, nýbrž i postupní smlouva č. 2, kterou pohledávku nabyla žalobkyně. Nestal-li se totiž postupník (z postupní smlouvy číslo 1) věřitelem postupované pohledávky, nebyl oprávněn s pohledávkou dále disponovat.
Odvolacímu soudu dovolatelka rovněž vytýká, že v důsledku názoru, že postupní smlouva č. 1 je platná, zhodnotil nesprávně i otázku odstoupení do této smlouvy nuceným správcem pozdější úpadkyně.
Je přesvědčena, že vzhledem k neplatnosti ujednání o úhradě ceny za postoupení pohledávky směnkou a vzhledem ke zjevnému úmyslu sjednat úplatný převod pohledávky, nemohlo dojít k zaplacení sjednané ceny předáním směnky. Nucený správce proto od postupní smlouvy č. 1 řádně odstoupil. Dovolatelka usuzuje, že pro účinnost odstoupení od postupní smlouvy č. 1 není podstatné, zda vlastní směnka byla předána pozdější úpadkyni, ani to, zda jí byla následně použita jako zajišťovací instrument v jiných smluvních vztazích. Taková skutečnost by mohla mít - podle mínění dovolatelky - význam jen ve vztahu k věřitelům úpadkyně z těchto smluv, nemůže však zhojit neplatnost postupní smlouvy č. 1.
V důsledku označeného odstoupení od postupní smlouvy č. 1 se podle dovolatelky obnovil původní stav a za oprávněnou z pohledávky je nutno považovat pozdější úpadkyni. S přihlédnutím k ustanovení §48 obč. zák. není podstatné, uzavírá dovolatelka, že před úkonem směřujícím k odstoupení od postupní smlouvy č. 1 byla pohledávka dále postoupena na žalobkyni.
Dovolatelka rovněž neshledává dostatečně přesvědčivými závěry odvolacího soudu v otázce posouzení totožnosti pohledávky poté, co došlo ke změně jejího právního důvodu (nejprve pohledávka ze smlouvy o úvěru, posléze pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení). Potud namítá, že byl opomenut rozdílný právní režim takových pohledávek.
Žalobkyně ve vyjádření má rozhodnutí soudů nižších stupňů za správná.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání v posuzované věci může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ dle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé pak Nejvyšší soud nespatřuje (a potud dovolání za přípustné nemá) v řešení otázky dostatečné a proto i včasné identifikace pohledávky, o jejíž vyloučení jde, ve vylučovací žalobě. Potud jde o otázku povýtce skutkovou, bez zásadního „právního“ významu (ve skutečnosti je takto polemizováno se zjištěními soudu), jíž je vyhrazen dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž u dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., není k dispozici.
Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro řešení otázky rozporu postupní smlouvy č. 1 s ustanovením §3 odst. 2 písm. c/ zákona o spotřebních a úvěrních družstvech, dovolacím soudem dosud neřešené.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §1 zákona o spotřebních a úvěrních družstvech (v původním nenovelizovaném znění, jež platilo v době uzavření postupní smlouvy č. 1), družstevní záložna je družstvo, které pro podporu hospodaření svých členů provozuje převážně finanční činnosti, jimiž se rozumí přijímání vkladů a poskytování úvěrů, záruk a peněžních služeb v různých formách, a které dále poskytuje svým členům další služby pro uspokojování jejich potřeb (odstavec 3). Družstevní záložna není bankou podle zvláštního zákona a její činnost se nepovažuje za provozování živnosti (odstavec 5). Družstevní záložna je oprávněna vykonávat pouze činnosti stanovené tímto zákonem (odstavec 6).
Dle §3 odst. 2 písm. c/ zákona o spotřebních a úvěrních družstvech, družstevní záložna je dále oprávněna nabývat státní dluhopisy a komunální obligace a hypotéční zástavní listy; jiné cenné papíry nesmí družstevní záložna nabývat.
Směnka je - obecně vzato - jiným cenným papírem ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. k tomu i §1 odst. 1 písm. g/ zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném ke 14. lednu 2000). V posuzovaném právním vztahu byla směnkou zaplacena sjednaná úplata za postoupení pohledávky podle postupní smlouvy č. 1. Směnka tedy sloužila jako platební prostředek (srov. k tomu v podrobnostech např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z citovaných ustanovení zákona o spotřebních a úvěrních družstvech se podává, že účelem zákazu formulovaného zkoumaným ustanovením bylo poskytnout zákonné garance tomu, aby družstevní záložna při své činnosti (srov. §1 odst. 3 zákona o spotřebních a úvěrních družstvech) postupovala dostatečně obezřetně a s náležitou péčí, tak, aby neohrožovala návratnost vkladů jejích členů (jejichž hospodaření má svou činností podporovat). Jinak řečeno, má-li podle dikce posledně označeného ustanovení činnost družstevní záložny spočívat převážně v provozu finanční činnosti (přijímání vkladů a poskytování úvěrů, záruk a peněžních služeb v různých formách) a je-li družstevní záložna současně oprávněna (podle §1 odst. 6 uvedeného zákona) vykonávat pouze činnosti stanovené zákonem o spotřebních a úvěrních družstvech, pak je logické, že ustanovení §3 odst. 2 písm. c/ uvedeného zákona zakazuje družstevní záložně nabývat jiné (než tamtéž uvedené) cenné papíry při provozování finanční činnosti (srov. ostatně i obsah celého tohoto ustanovení, zejména pak uvozovací větu v odstavci 1 a jeho označení „Předmět činnosti družstevní záložny“).
To ostatně dokumentuje i důvodová zpráva k poslaneckému návrhu zákona č. 100/2000 Sb., jímž byl označený zákon novelizován (s účinností od 1. května 2000) mimo jiné i v §3 odst. 2 písm. c/. Návrh tohoto zákona projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém třetím volebním období 1998 - 2002 jako sněmovní tisk č. 244, přičemž nový text ustanovení §3 odst. 2 písm. c/ zákona o spotřebních a úvěrních družstvech byl navržen pod bodem 5. poslaneckého návrhu zákona č. 100/2000 Sb. a s formulačními úpravami přijat jako bod 9. novely. Ve zvláštní části důvodové zprávy k bodu 5. poslaneckého návrhu zákona č. 100/2000 Sb. se k navrženému znění §3 odst. 2 písm. c/ uvádí, že „dosavadní ustanovení obsahovalo nepřesné vymezení cenných papírů, které je oprávněna družstevní záložna nabývat. Jednotlivé tituly se upřesňují v souladu se zavedenými pojmy a rozšiřuje se jejich výčet s uvedením povoleného způsobu nabytí. Je účelné, aby družstevní záložna nabývala i jiné cenné papíry, souhlas k jejich nabytí a další podmínky z důvodu obezřetného podnikání vydává Úřad, který přitom posuzuje, zda jde o bezpečné investování“.
Družstevní záložna, při plnění své základní povinnosti (zajistit návratnost vkladů svých členů, jejichž hospodaření má svou činností podporovat), podle přesvědčení Nejvyššího soudu nemůže být připravena o možnost zbavit se v zájmu svých členů rizikové pohledávky jen proto, že platebním prostředkem jehož prostřednictvím má být uhrazena úplata za postoupení rizikové pohledávky, je směnka. Takové jednání neodporuje (s přihlédnutím k vyloženému účelu zkoumané normy) ustanovení §3 odst. 2 písm. c/ zákona o spotřebních a úvěrních družstvech a ze zákazu formulovaného v onom ustanovení proto na neplatnost postupní smlouvy č. 1 usuzovat nelze.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v závěru, že zaplacení úplaty za postoupení pohledávky směnkou nezpůsobuje neplatnost postupní smlouvy č. 1, správné.
Tento závěr současně činí bezpředmětnými úvahy o opodstatněnosti odstoupení od postupní smlouvy č. 1 nuceným správcem pozdější úpadkyně, jelikož úplata za posouzení pohledávky byla tímto způsobem uhrazena.
Pro úplnost lze dodat, že již v rozsudku ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 1, Nejvyšší soud vysvětlil, že důsledkem neexistence pohledávky v době uzavření smlouvy o jejím postoupení není neplatnost postupní smlouvy, nýbrž zákonná odpovědnost postupitele vůči postupníku dle §527 odst. 1 písm. a/ obč. zák. (takže na neplatnost postupních smluv nelze i proto usuzovat jen z toho důvodu, že následně vyšlo najevo, že úvěrová smlouva, o kterou se opírala postupovaná pohledávka, je neplatná.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání zamítl ( §243b odst. 2 o. s. ř. ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že procesně úspěšné žalobkyni vzniklo - ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Ve smyslu §8 písm. b/ a §10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 6.200,-Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 3.100,-Kč, jelikož advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006,, ve výši 75,-Kč, jde o částku 3.175,- Kč. S náhradou za 19 % daň z přidané hodnoty v e výši 603,- Kč, tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži dovolatelky celkem 3.778,-Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 7. května 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu