ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.430.2006.3
sp. zn. 29 Odo 430/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Č. r. – m. f., proti žalovaným 1) V. F., 2) F. F., a 3) O. T., všem zastoupeným Mgr. D. Š., advokátem, o zaplacení částky 694 500,- Kč s příslušenstvím každým ze žalovaných, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 898/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2005, č.j. 24 Co 16/2005-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 26.5.2004 č.j. 5 C 898/96-183, zamítl žalobu, kterou se žalobce (F. n. m. Č.r. - dále též jen „Fond“) domáhal po každém ze žalovaných (1/ V. F., 2/ F. F. a 3/ O. T.), zaplacení částky 694 500,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 6. června 1993 a se 16% úrokem z prodlení od 15. července 1994 do zaplacení.
Šlo o v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Prvním rozsudkem (ze dne 31. ledna 2001, č. j. 5 C 898/96-44) zavázal soud každého ze žalovaných zaplatit žalobkyni částku 694 500,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 6. června 1993 a se 16% úrokem z prodlení od 15. července 1994 do zaplacení. V té době žila ještě další žalovaná M. F., která proti prvnímu rozsudku nepodala odvolání a posléze (v době, kdy již byl rozsudek vůči ní v právní moci) zemřela. V odůvodnění prvního rozsudku soud uvedl, že kupní cena souhlasí se závěry inventarizace provedené k 31. prosinci 1992.
Tento první rozsudek zrušil odvolací soud k odvolání nynějších žalovaných (a jen ve vztahu k nim) usnesením ze dne 5. února 2002, č. j. 24 Co 489/2001-85, poukazuje na námitku žalovaných, že smlouva, ze které závazek k úhradě přiznaných částek vzešel, je neplatná.
Druhým rozsudkem (ze dne 20. ledna 2003, č. j. 5 C 898/1996-103, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 26. února 2003, č. j. 5 C 898/96-119) soud uložil prvnímu a druhému žalovaným, aby každý z nich zaplatil žalobci (Fondu) částku 694 500,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 6. června 1993 a se 16% úrokem z prodlení od 15. července 1994 do zaplacení. Ve vztahu ke třetí žalované a vůči (již zemřelé) M. F. soud žalobu zamítl.
Vyhovující výrok rozsudku odůvodnil soud tím, že vztahy mezi účastníky jsou upraveny zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále též jen „obch. zák.“), oprávnění vznést námitku relativní neplatnosti smlouvy je promlčeno, nepřipadá v úvahu použití ustanovení §575 odst. 1 obch. zák. a závazek nezaniká pro nemožnost plnění, přestože žalovaní jsou platebně nezpůsobilí.
Proti třetí žalované soud zamítl žalobu s odůvodněním, že nepodepsala dodatek kupní smlouvy obsahující nové stanovení kupní ceny.
Tento druhý rozsudek zrušil odvolací soud usnesením ze dne 30. října 2003, č. j. 24 Co 361, 363/2003-154. Odvolací soud uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena platná kupní smlouva, na základě které byl každý z účastníků povinen zaplatit stejný díl kupní ceny. Poukázal však na to, že žádný z provedených důkazů nevede k závěru o skutečné výši kupní ceny, neboť mají-li být podkladem pro její stanovení údaje účetní evidence k 1. lednu 1993, pak její výši není způsobilý prokázat jen zápis o předání majetku.
Poté soud prvního stupně rozhodl výše označeným třetím rozsudkem.
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména ze skutkových zjištění, podle kterých:
1/ Fond jako osoba povinná a prodávající uzavřel se žalovanými jako s osobami oprávněnými a kupujícími dohodu o vydání a převodu majetku podle §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a podle §47 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále též jen „smlouva o prodeji podniku“).
2/ Fond podle smlouvy o prodeji podniku vydal žalovaným jako restituentům majetek ve vlastnictví státu, ke kterému měl právo hospodaření státní podnik K. K., přičemž hodnota restituovaného majetku představovala částku 3 625 000,- Kč. Další movitý a nemovitý majetek, jakož i práva a závazky určené privatizačním projektem č. 6339 k přímému prodeji prodal Fond žalovaným za cenu stanovenou v účetní evidenci prodávaného podniku k 31. prosinci 1991 částkou 1 321 000,- Kč s tím, že tato částka bude upřesněna podle účetní uzávěrky k termínu podepsání smlouvy.
3/ Zápis o předání majetku byl vypracován s datem 5. května 1993, nebyl však podepsán O. T. Podle tohoto zápisu byly inventarizační rozdíly proúčtovány do uzávěrky k 31. prosinci 1992 a hodnota prodávaného majetku původně vyčíslená částkou 1 321 000,- Kč byla stanovena částkou 2 790 000,- Kč.
Na tomto základě soud dospěl k závěru, že žalovaní se nemohou dovolávat relativní neplatnosti kupní smlouvy vzhledem k námitce promlčení práva na dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu, vznesené žalobcem. Smlouva o prodeji podniku byla uzavřena v roce 1993, a žalovaní namítli její relativní neplatnost až při jednání dne 30. června 1999. Nepřipadá také v úvahu použití §575 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť ekonomická nezpůsobilost plnění nezpůsobuje zánik závazku.
S poukazem na výpověď auditora Ing. J.F. pak soud vyšel z toho, že žalobci se nepodařilo prokázat skutečnou výši kupní ceny, přičemž dokazování ke stanovení výše kupní ceny bylo prvořadým úkolem soudu, vázaného právním názorem odvolacího soudu. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno ohledně skutečné výše kupní ceny stanovené ve smlouvě o prodeji podniku.
Krajský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil.
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v předchozích fázích řízení. Stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí pak dospěl k závěru, že mezi účastníky byla sepsána platná smlouva o prodeji podniku a že pro žalobkyní namítnuté promlčení již nelze uplatnit námitku relativní neplatnosti této smlouvy. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že účetní hodnota podniku byla prokázána, žalovaní však nejsou povinni zaplatit tuto kupní cenu vzhledem k hodnotám vadného (nepoužitelného) materiálu a zásob.
Ve vztahu k vadnému zboží žalovaní uplatnili právo na slevu z kupní ceny v souladu s ustanovením §20 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. Jde tedy o posouzení výše slevy z kupní ceny. Odvolací soud dále poukázal na přílohu č. 11 zápisu o předání majetku, s tím, že dokazováním bylo zjištěno, že se účastníci dohodli na seznamu vadných věcí, a to nejen co do množství, ale i co do jejich hodnoty a příčin vad; účetní hodnota těchto věcí pak přesahuje výši kupní ceny. Je to dáno i tím - pokračoval odvolací soud - že účastníci se dohodli, že od účetní ceny celého privatizovaného majetku bude odečtena dohodnutá částka vyjadřující faktickou hodnotu restitučního nároku. Žalovaní proto vzhledem k vadným věcem nejsou již povinni zaplatit žádný doplatek kupní ceny. Hodnota majetku přebíraného na základě smlouvy o prodeji podniku je totiž vzhledem ke smluvenému způsobu určení kupní ceny pokryta hodnotou jimi restituovaného majetku.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (podle kterého napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní nejsou povinni zaplatit kupní cenu vzhledem k hodnotě vadného (nepoužitelného) materiálu a zásob. Poukázal na to, že příloha č. 11 je datována až 15. května 1993, zatímco zápis o předání majetku byl podepsán 5. května 1993. Příloha č. 11 není nikým podepsána a není zřejmé, kdo ji vyhotovil. Žalovaní neuplatnili vůči žalobkyni nárok na slevu z kupní ceny a ani neodstoupili od smlouvy. Námitku proti výši kupní ceny uplatnili až při jednání dne 26. května 2005, tedy v době, kdy byl (jejich) nárok promlčen. Ze zápisu o předání majetku podle dovolatele vyplývá, že žalovaní souhlasí s aktualizovanou kupní cenou ve výši 2 790 000,- Kč.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
V průběhu dovolacího řízení nabyl dne 1. ledna 2006 účinnosti zákon č. 178/2005 Sb., o zrušení Fondu národního majetku České republiky a přechodu jeho působnosti na ministerstvo financí. Proto samostatným usnesením ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Odo 430/2006, Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení bude jako s dovolatelkou a žalobkyní pokračováno místo zrušeného Fondu s Českou republikou - ministerstvem financí.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ nejde. Soud prvního stupně sice prvním rozsudkem žalobě vyhověl, zrušujícím usnesením odvolacího soudu ze dne 5. února 2002 však nebyl formulován žádný závazný právní názor, jenž by vedl k zamítnutí žaloby při druhém rozsudku (odvolací soud pouze vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval všemi námitkami žalovaných proti žalobě). Důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Dovolatelka sama v dovolání žádnou právní otázku, natož zásadního významu, neoznačila. Z obsahu dovolání plyne, že právními otázkami se dovolatelka nezabývá vůbec a že její nesouhlas s napadeným rozhodnutím se vztahuje ke skutkovým závěrům, na základě kterých odvolací soud rozhodl. Namítá-li dovolatelka, že cena převáděného majetku byla vyšší (než ze které vyšel odvolací soud), že žalovaní včas neuplatnili nárok na slevu, ani neodstoupili od smlouvy a že seznam vadných věcí (příloha 11) není podepsán, ani není zřejmé, kdo ho vyhotovil a dále, že byl vyhotoven později, než zápis o předání, pak z obsahového hlediska kritizuje odvolací soud za to, že skutková zjištění, ze kterých vycházel, nemají oporu v provedených důkazech a že skutkový závěr ohledně ceny majetku a uplatněné slevy je chybný. Této kritice je ovšem vyhrazen dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., který dovolatelka u dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá (jak zmíněno výše) k dispozici.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl jako nepřípustné (§243b odst. 5 věta první ve vazbě na §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první, 224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání bylo odmítnuto, přičemž žalovaným, kteří by měli na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. září 2008
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu