ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.680.2006.1
sp. zn. 29 Odo 680/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Č. r. – m. f., , zastoupené JUDr. M. K., advokátem, , proti žalovaným 1) I. P., , zastoupené JUDr. P. M., advokátem, a 2) N. D. a p., , o určení vlastnického práva k nemovitostem, vyklizení nemovitostí, vydání movitých věcí a o zaplacení částky 14 250 000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 526/95, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 29 Co 91/2005-504, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.975,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta žalobkyně JUDr. M. K..
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. září 2004, č. j. 21 C 526/95-462, zamítl Okresní soud v Liberci žalobu, kterou se žalobce (tehdy F. n. m. Č. r. - dále jen „Fond“) domáhal vůči první žalované určení, že je vlastníkem domu spolu se stavební parc. v kat. území a obci L. (výrok I.), dále vyklizení těchto nemovitostí oběma žalovanými (výrok II.), vydání označených movitých věcí oběma žalovanými (výrok III.) a zaplacení částky 14 250 000,- Kč oběma žalovanými (výrok IV.).
Soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by původním vlastníkům nemovitostí F. F. a A. F. byly nemovitosti řádně konfiskovány, že jmenovaní byli německé národnosti a že by jim byly doručeny - byť veřejnou vyhláškou - výměry o konfiskaci jejich majetku. Poté uzavřel, že nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu, a to rozhodnutím M. v. o. ze dne 17. 3. 1951, tedy v rozhodném období podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Dohoda ze dne 1. 10. 1992, kterou Fond vydal nemovitosti první žalované (dceři původních vlastníků) jako osobě oprávněné podle zákona č. 87/1991 Sb., je proto platná. Z téhož důvodu zamítl soud i požadavek na vyklizení nemovitostí žalovanými.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou (první výrok, odstavec 1), dále jej potvrdil v zamítavých výrocích o vydání movitých věcí a o zaplacení částky 14 250 000,- Kč (první výrok, odstavec 4) a ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou tento rozsudek změnil potud, že určil, že vlastníkem nemovitostí je žalobce (první výrok, odstavec 2) a uložil první žalované nemovitosti vyklidit a vyklizené odevzdat žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku (první výrok, odstavec 3).
Měnící výroky rozsudku odůvodnil odvolací soud tím, že oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že konfiskační výměr ze 4. 10. 1946 byl řádně doručen, neboť v té době platný správní řád umožňoval doručení veřejnou vyhláškou vyvěšenou na úřední desce, jak tomu zřejmě bylo v případě manželů F. a A. F.. Oba byli uvedeni ve výměru jako osoby vyjmenované v §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., tedy jako osoby, které splňovaly předpoklady pro konfiskaci majetku. Výměr je opatřen doložkou, podle které nabyl právní moci 9. 11. 1946.
Odvolací soud dále uvedl, že správní rozhodnutí nebylo vydáno nad rámec příslušného správního orgánu (není nicotné) a že není rozhodující, že později byl vydán další výměr postihující spoluvlastnický podíl A. F., popřípadě výměr, kterým byla konfiskována živnost F. F.. Právní účinky konfiskace nastaly v důsledku výměru ze dne 4. 10. 1946 a nebylo prokázáno, že by uvedené rozhodnutí bylo v důsledku řádného opravného prostředku zrušeno či změněno. Bylo rovněž prokázáno, že F. a A. F. splňovali předpoklady pro aplikaci dekretu č. 5/1945 Sb., o národní správě.
O tom, že nemovitosti byly konfiskáty, svědčí podle odvolacího soudu i výměr Ministerstva vnitřního obchodu ze dne 17. 3. 1951 zn. 12733-116/6-1951, ve kterém je výslovně uvedeno, že majetková podstata podniku a předmětné nemovitosti byly právoplatně konfiskovány.
Lze tedy uzavřít, že předmětné nemovitosti nemohly přejít na stát v důsledku znárodnění, jak je deklarováno v dohodě o vydání tohoto majetku první žalované. První žalované tak nesvědčí titul oprávněné osoby ve smyslu §3 zákona č. 87/1991 Sb., takže dohoda o vydání nemovitostí ze dne 1. 10. 1992 je absolutně neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
Proti měnícím výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala první žalovaná dovolání.
Dovolatelka opakuje zjištění, které ohledně skutkového stavu učinily soudy nižších stupňů a zejména zdůrazňuje, že dohodu o vydání a převodu majetku z 1. 10. 1992, jejímž předmětem bylo vydání předmětných nemovitostí a dále prodej movitého inventáře za částku 6,196.000,- Kč (dále též jen „dohoda z 1. 10. 1992“) s ní Fond uzavřel na základě rozhodnutí vlády Č. r. o privatizaci. Nemovitý majetek byl původně konfiskován výměry Okresního národního výboru v L., které soud prvního stupně shledal nicotnými právními akty, kdežto odvolací soud je uznal. Zásadní problematiku lze podle dovolatelky shrnout do dvou okruhů. První se týká přezkoumatelnosti privatizačního projektu, druhý nedodržení základních procesních zásad (zásady rovnosti stran, povinnosti tvrzení podle §101 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“, povinnosti důkazní podle §120 o. s. ř. a zásady dané §153 odst. 1 o. s. ř.).
Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že abstrahoval od faktu, že součástí privatizačního projektu a označené dohody byla část majetku, kterou musela koupit jako bezcenný inventář za částku vyšší než 6 mil. Kč. Nejde tu o dohodu o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., tedy o klasickou restituci, ale o převod vlastnictví k majetku podle zákona č. 92/1991 Sb., takže argumentace odvolacího soudu, že jde o dohodu dle zákona č. 87/1991 Sb., je účelová a odporuje judikatuře Nejvyššího soudu o nepřezkoumatelnosti privatizačních projektů soudem.
Dále dovolatelka uvádí, že měl-li odvolací soud za prokázáno, že byly splněny podmínky dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a že dohoda z 1. 10. 1992 je neplatná, pak pochybil. Žalobce kromě konfiskačních výměrů nepředložil žádný jiný důkaz a dovolací soud tak abstrahoval od důkazní povinnosti žalobce a porušil základní zásady občanského soudního řízení, zaujal-li opačné stanovisko než soud prvního stupně. O tom, že aplikace dekretu č. 108/1945 Sb., byla po právu, rozhodl odvolací soud dle dovolatelky téměř bez jakýchkoli důkazů.
Dovolatelka kritizuje odvolací soud za to, že z celkem čtyř konfiskačních výměrů si vybral jeden (ze 4.10.1946), z nějž dedukuje, že výměr byl možná vyvěšen na úřední desce, zcela odhlížeje od faktu, že na základě kteréhokoli z daných výměrů nedošlo k zápisu do pozemkové knihy, ač podle tehdy platného §431 obecného zákoníku občanského platila pro zápis vlastnictví k nemovitostem zásada intabulační.
Dovolatelka opětovně zdůrazňuje, že je oprávněnou osobou, její prarodiče byli židovského původu a soud neprovedl zjištění z matriky o jejich národnosti, přičemž prarodiče se ničím neprovinili proti Č. r..
Dovolatelka rovněž podotýká, že vlastnické právo k nemovitostem nabyla vkladem do katastru nemovitostí, kteréžto rozhodnutí má charakter konstitutivní a že na znárodňovacím výměru je odkaz na konfiskaci, přičemž veškeré konfiskační výměry byly nicotné.
Dovolatelka navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil žalobce, který zdůraznil, že soud rozhodoval o vlastnictví nemovitosti a hodnotil dohodu z 1. 10. 1992, aniž přezkoumával privatizační projekt. V rámci tohoto přezkumu se zabýval tím, zda byly splněny podmínky pro uzavření dohody z 1. 10. 1992 a nepřezkoumával rozhodnutí vlády jako takové, nýbrž následné kroky na toto rozhodnutí navazující a dospěl pak k závěru, že dohoda z 1. 10. 1992 je neplatná.
Poukázal na to, že k přechodu vlastnictví na stát došlo v důsledku konfiskačních výměrů, které byly označeny doložkou právní moci a první žalovaná nepředložila ničeho, co by zpochybnilo tuto objektivně nastalou právní moc konfiskačních výměrů. Zdůraznil, že v březnu 1951 bylo vloženo vlastnické právo pro Československý stát Československé hotely n. p. s odůvodněním, že majetek byl právoplatně konfiskován. Závěrem navrhl, aby dovolání žalované bylo odmítnuto.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Vzhledem k tomu, že dne 1. ledna 2006 nabyl účinnosti zákon č. 178/2005 Sb., o zrušení F. n. m. Č. r. a přechodu jeho působnosti na ministerstvo financí, Nejvyšší soud rozhodl samostatným usnesením ze dne 22.6.2006 č j. 29 Odo 680/2006-533, že v řízení bude jako se žalobkyní pokračováno místo zrušeného F. s Č. r. – m. f.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.
V něm (posuzováno podle obsahu) dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a porušení základních procesních zásad, čímž uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 zákona pod písmeny a/ a b/. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka vytýká napadenému rozhodnutí, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (čímž uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř.) dále, že vychází z nesprávných či neúplných skutkových zjištění a je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (potud uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci zvláště co do možnosti přezkumu privatizačního projektu (tedy, že potud je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
1/ K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Ze spisu vyplývá, že odvolací soud měl pro své rozhodnutí k dispozici:
- Výměr Okresního národního výboru v L., č. seznamu osob, kterým bylo rozhodnuto, že jsou dány podmínky pro konfiskaci u H. I. v L. v národní správě A. K. s poznámkou, že tento výměr nabyl právní moci dne 9.11.1946.
- Výměr vydaný pod stejným číslem jednacím, čís. seznamu osob, jímž bylo rozhodnuto, že podmínky pro konfiskaci jsou dány u ½ A. F. a proto se konfiskuje majetek sestávající z nemovitosti stav, parc. s domem č. s poznámkou, že výměr nabyl právní moci dne 8.11.1948; výměr je opatřen razítkem M. m. L..
- Výměr vydaný Okresním národním výborem v L. pod č. j. č. seznamu osob, jímž bylo rozhodnuto, že jsou splněny podmínky konfiskace F. F. L. III ze živnosti hostinec a výčep provozované v Liberci III, s poznámkou, že výměr nabyl právní moci 31.10.1947; výměr je opatřen razítkem Jednotného n. v. v L..
Všechny tyto výměry byly opatřeny razítkem, podle kterého nebylo prokázáno, že osoba zůstala podle §1 odst. 2 dekretu č. 108/1945 Sb., věrna Č. r..
- Výměr vydaný Ministerstvem vnitřního obchodu dne 17.3.1951, č. j. 18733-116-951, který odkazuje na vyhlášku č. 1838 Ú.l. I., kterou byla začleněna majetková podstata H. I. v L. do Č. h., nár. pod. se sídlem v Praze a současně byl určen rozsah konfiskované podstaty tak, že do ní patří nemovitosti zapsané ve vl. pozemkové knihy pro katastrální území L. a veškerý majetek náležející podniku.
- Privatizační projekt =schválený vládou dne 1. 4. 1992, podle něhož jako privatizovaný majetek přešly do majetku Fondu sporné nemovitosti. Nárok na vydání těchto nemovitostí uplatnila první žalovaná s odkazem na §3 odst. 2 písm. c/zák. č. 87/1991 Sb.
- Dohodu z 1. 10. 1992, kterou Fond vydal první žalované uvedené nemovitosti a prodal movité věci a převedl jiná práva a hodnoty sloužící k provozování podniku, jakož i závazky související se státním podnikem.
Skutkové závěry, které odvolací soud učinil zejména na základě těchto listin, pak i podle dovolacího soudu mají oporu v provedeném dokazování a dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. není dán.
2/ K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Neobstojí rovněž výtky týkající se údajného porušení procesních zásad soudem. Žalobce nikterak neporušil povinnost tvrzení, povinnost důkazní, ani další procesní povinnosti a odvolací soud vzal v úvahu všechny důkazy, které byly soudu účastníky předloženy a které případně vyšly v řízení najevo.
Dovolatelka ostatně neuvádí, které další důkazy měly být předloženy a zkoumány, resp. které byly opomenuty a - jak vyplývá z textu dovolání - spíše napadená jiné hodnocení těchto důkazů odvolacím soudem, což vadou řízení není. Odvolací soud správně rozpoznal, že konfiskační výměry nejsou akty nicotnými a platí pro ně proto presumpce správnosti (srov. k tomu zejména rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 9/1999 a 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), včetně správnosti doložky právní moci, jimiž jsou opatřeny. Povinnost tvrzení a důkazní povinnost k vyvrácení toho, co bylo výměry prokázáno, naopak spočívala na dovolatelce.
3/ K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Odvolací soud nepochybil, jestliže na výše uvedeném skutkovém základě v rovině právní uzavřel, že k přechodu nemovitostí na stát došlo konfiskací provedenou podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.
Účinky konfiskace majetku podle citovaného dekretu nastávaly ex lege, tj. dnem účinnosti dekretu. Správní výměry (v daném případě okresního národního výboru) pouze deklarovaly splnění zákonných podmínek konfiskace v konkrétním případě (s určením postižené osoby či osob a rozsahu konfiskovaného majetku), takže neměly konstitutivní povahu. V posuzovaném případě byly ostatně vydány tři výměry před rozhodným obdobím, určeným zákonem č. 87/1991 Sb. (před 25. 2.1948) a úvahy odvolacího soudu tak odpovídají též ustálené judikatuře (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelčina námitka, že přechod nemovitostí na stát nebyl zapsán v pozemkové knize (intabulace) není namístě, poněvadž stát nabýval nemovitosti ipso iure, aniž by bylo třeba ke vzniku vlastnického práva státu zápisu v pozemkové knize (srov. §431 obecného zákoníku občanského z roku 1911, ve znění pozdějších předpisů) a §16 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., a v obdobných souvislostech též výklad podaný v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 35/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právnímu závěru odvolacího soudu, že nemovitosti nemohly na stát přejít v důsledku znárodnění podle výměru ze17. 3. 1951 a že dohoda z 1. října 1992, o vydání nemovitostí první žalované, je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. (že první žalované nesvědčí titul oprávněné osoby ve smyslu §3 zákona č. 87/1991 Sb.), tak nelze vytknout pochybení.
Posouzení dohody z 1. října 1992 podle předpisů hmotného práva (z hlediska platnosti smlouvy) rovněž nikterak nebránila skutečnost, že jejím základem byl privatizační projekt, respektive, že zde bylo rozhodnutí o schválení privatizačního projektu podle zákona č. 92/1991 Sb.; takové posouzení nelze považovat za nepřípustné přezkoumání privatizačního projektu ve smyslu §10 citovaného zákona, jak se toho domáhá dovolatelka.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný potud, že rozhodnutí o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb., nepodléhají přezkoumání soudem (srov. stanovisko obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozhodnutí uveřejněné pod číslem 31/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ne však ve významu, který tomuto přezkumu přisuzuje dovolatelka. Šlo o závěr vyslovený k otázce, zda privatizační projekt lze podrobit režimu správního soudnictví (zda se lze žalobou domáhat jeho zrušení). V označeném stanovisku naopak bylo výslovně konstatováno (str. 180), že u subjektů, jejichž konkrétní majetková práva by doznala újmy rozhodnutím o privatizaci, nevylučuje právní úprava podle ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., možnost domáhat se žalobou u soudu ochrany svých práv.
Rovněž není v rozporu se zákonem č 87/1991 Sb., a v návaznosti na něj se zákonem č. 92/1991 Sb., posouzení dohody ze dne 1.10.1992 jako smlouvy smíšené, zahrnující jak ujednání o vydání věcí jako nároku restitučního (podle zákona č. 87/1991 Sb.), tak ujednání o převodu (prodeji) věcí jako nároku vyplývajícího z tzv. velké privatizace.
Ani dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. proto dán není.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), zamítl jako neopodstatněné (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. ).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 ve vazbě na §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že neúspěšná dovolatelka je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Sazba odměny za dovolací řízení (řízení v jednom stupni) se pak určuje podle §5 písm. b/ (pro učení vlastnictví), s §7 písm. d/ (pro vyklizení) a §10 odst. 3 a §17 odst. 1 písm. b/ ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), součtem částek 10.000,- Kč a 3.800,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, jelikož advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) tj. na částku 6.900,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 (podle doby vyjádření), tak Nejvyšší soud přiznal žalobkyni k tíži dovolatelky celkem částku 6.975,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. září 2008
JUDr. František Faldyna, CSc., předseda senátu