ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.691.2006.1
sp. zn. 29 Odo 691/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně S. E., veřejné obchodní společnosti, zastoupené JUDr. R. V., advokátem, proti žalovaným 1) Ing. arch. J. P., a 2) Ing. arch. P. J., zastoupenému JUDr. M. F., advokátkou, o zaplacení částky 141.630,- Kč s příslušenstvím a 156.630,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 22 Cm 288/95, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2005, č. j. 14 Cmo 364/2004-134, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 9. března 2004, č. j. 22 Cm 288/95-94, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 141.630,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 8. prosince 1994 do zaplacení (výrok I.), druhému žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 156.630,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 8. prosince 1994 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
V odůvodnění rozhodnutí, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně zejména uvedl, že 15. července 1991 byla uzavřena společenská smlouva žalobkyně (dále jen „společenská smlouva“), v níž jsou právní poměry členů společnosti upraveny v článku V. V bodě 14 článku V. jsou taxativně vyjmenovány případy, kdy společníci rozhodují na základě vzájemné dohody jako výkonní ředitelé společnosti. Podle bodu 18 článku V. společníkům, kteří současně působí jako výkonní ředitelé, náleží podnikatelská odměna splatná měsíčně. Způsob rozdělení zisku (ztráty) společnosti je upraven v článku VIII. tak, že mezi společníky se rozdělí zbylá část zisku poté, co bude proveden odvod přídělu do rezervního fondu společnosti a převedena částka určená dohodou společníků do základního jmění společnosti. Podle dodatku č. 2 ze dne 29. listopadu 1993 ke společenské smlouvě oba žalovaní vystoupili ze společnosti. V období od 28. ledna 1993 do 13. prosince 1993 bylo dle výdajových pokladních dokladů žalobkyní vyplaceno prvnímu žalovanému 165.000,- Kč a druhému žalovanému 180.000,- Kč. Jako účel platby byla na výdajových dokladech ze dne 28. ledna 1993 uvedena „podnikatelská odměna“ a na zbylých dokladech „účet podnikatele“. V dohodě o vypořádání nároků společníků odcházejících ze společnosti uzavřené všemi společníky žalobkyně dne 29. listopadu 1993 byla dohodnuta výše vypořádacích podílů odcházejících společníků, včetně jejich splatnosti, dále povinnost žalobkyně vrátit splacené vklady a vypořádání dalších nároků.
S odkazem na ustanovení §82 odst. 1 a 4 (správně §82 odst. 1 a 3), §66 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a §451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobkyně se domáhala úhrady žalovaných částek z titulu neoprávněně vyplacených záloh na zisk společnosti, který měl být dosažen v roce 1993. Přestože podle §82 odst. 3 obch. zák. je ustanovení §82 odst. 1 obch. zák. dispozitivní, společenská smlouva odlišně splatnost podílů na zisku neupravovala. Částky vyplacené společníkům v roce 1993, tj. před schválením účetní závěrky za tento rok, nemohly být zálohami na zisk vyplacenými v souladu s právním předpisem. Ačkoli společenská smlouva upravovala vedle práva na podíl na zisku i právo společníků, kteří působili jako výkonní ředitelé, na „podnikatelskou odměnu“, obchodní zákoník „podnikatelskou odměnu“ neupravuje. Společníkům přiznává pouze podíl na zisku. Nárok na „podnikatelskou odměnu“ však s nárokem na podíl na zisku ztotožnit nelze. „Podnikatelskou odměnu“ nelze vykládat ani jako úplatu za funkci statutárního orgánu předpokládanou ustanovením §66 obch. zák., odkazujícím přiměřeně na ustanovení o mandátní smlouvě při úpravě vztahu mezi společností a členem statutárního orgánu nebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti. Mandátní smlouva je smlouva úplatná, lze proto připustit sjednání odměny statutárního orgánu či společníka při zařizování záležitostí společnosti. Činnost výkonných ředitelů vymezená v článku 13 (správně článku V. bodu 14) společenské smlouvy však byla činností uvnitř společnosti, nešlo o jednání za společnost navenek, ale o obchodní vedení společnosti. Protože obchodní zákoník neumožňuje výplatu jiných odměn společníkům veřejné obchodní společnosti, než je podíl na zisku či odměna za činnost pro společnost týkající se zařizování záležitostí společnosti navenek, je dohoda o takové odměně, i když je součástí společenské smlouvy, neplatná pro rozpor se zákonem dle §39 obč. zák., a plnění podle ní poskytnuté je bezdůvodným obohacením podle ustanovení §451 obč. zák., které musí být vydáno. „Podnikatelskou odměnu“ nelze považovat ani za mzdu z pracovního poměru, neboť veřejná obchodní společnost je společností osobní, v níž se společníci osobně podílejí na činnosti společnosti a na jejím řízení. Námitku promlčení vznesenou druhým žalovaným nepovažoval za důvodnou s tím, že k bezdůvodnému obohacení došlo v průběhu roku 1993 a žaloba byla podána 27. dubna 1995, tedy před uplynutím čtyřleté promlčecí doby stanovené v §397 obch. zák.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalovaných usnesením ze dne 16. března 2005, č. j. 14 Cmo 364/2004-134, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se po opakování dokazování ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nikoli však s jeho právním posouzením, maje za to, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaných nedošlo. Odvolací soud dovodil, že ujednání o „podnikatelské odměně“ ve společenské smlouvě není neplatné, neboť neodporuje žádnému ustanovení obchodního zákoníku, naopak je v souladu s ustanovením §66 odst. 2 obch. zák. v rozhodném znění. Uzavřel, že odměna náležela za činnost při obchodním vedení společnosti, jež „spadá“ - vedle jednání jménem společnosti, k němuž byli všichni společníci podle článku VII. bodu 22 společenské smlouvy také oprávněni - do působnosti statutárního orgánu společnosti.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatelka namítá, že společenská smlouva upravující právo na „podnikatelskou odměnu“ společníků, kteří současně působili jako výkonní ředitelé, byla uzavřena za účinnosti hospodářského zákoníku a ten ustanovení obdobné §66 obch. zák. neobsahoval. „Podnikatelská odměna“ byla upravena v §7 odst. 3 zákona č. 389/1990 Sb., o dani z příjmu obyvatelstva, podle něhož se do základu daně z příjmu obyvatelstva zahrnoval podíl na zisku, jakož i podnikatelská odměna za práci vykonanou pro obchodní společnost ve výši zahrnuté do nákladů, pokud se nejednalo o příjem z pracovněprávního vztahu. Podnikatelská odměna mohla činit nejvýše 10.000,- Kč. Tato právní úprava platila do konce roku 1992. Poslední výdajový doklad s poznámkou, že jde o „podnikatelskou odměnu“ je z ledna 1993.
Podle názoru dovolatelky „podnikatelskou odměnu“ tak, jak je upravena společenskou smlouvou, nelze ztotožnit s odměnou statutárního orgánu, jak to učinil odvolací soud. Ze společenské smlouvy plyne, že tato odměna náleží pouze společníkům vykonávajícím funkci výkonných ředitelů, nikoliv společníkům - statutárním orgánům, kterými byli podle článku VII. bodu 22 společenské smlouvy všichni společníci.
Dovolatelka má za to, že ustanovení §66 odst. 2 obch. zák. vztahující se na všechny obchodní společnosti, je třeba aplikovat s ohledem na rozdílnost společností kapitálových a osobních. Jestliže se společníci obchodních společností dělí o dosažený zisk a společně nesou vzniklou ztrátu, pak by částku, kterou obdrželi za výkon funkce statutárního orgánu, museli v případě ztráty společnosti vypořádat. Na odměnu člena statutárního orgánu osobních společností proto nelze pohlížet jinak než jako na „přerozdělování“ podílu na zisku, jehož je odměna součástí. Pokud by v osobní společnosti vykonávali funkce statutárních orgánů jen někteří společníci, společenská smlouva by stanovila pouze jiné než rovnoměrné rozdělení zisku mezi společníky. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §764 odst. 1 obch. zák. právní povaha veřejných obchodních společností, komanditních společností, společností s ručením omezeným a akciových společností, které vznikly podle dosavadních předpisů, se řídí ustanoveními tohoto zákona ode dne jeho účinnosti.
Ustanovení §66 odst. 2 obch. zák. (ve znění účinném v rozhodné době) určuje, že vztah mezi společností a členem statutárního či jiného orgánu společnosti nebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud z jejich ujednání se společností nebo jiných ustanovení tohoto zákona upravujících jejich povinnosti nevyplývá jiné určení práv a povinností.
Skutková zjištění soudů nižších stupňů nebyla dovolatelkou zpochybněna a Nejvyšší soud z nich proto vycházel. Právo společníků, kteří současně působili jako výkonní ředitelé společnosti, na podnikatelskou odměnu, upravovala společenská smlouva v článku V. bodu 18. Přestože společenská smlouva byla uzavřena a společnost vznikla za účinnosti zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, podle ustanovení §764 odst. 1 obch. zák. se právní povaha veřejné obchodní společnosti, která vznikla podle dosavadních předpisů, řídí ustanoveními obchodního zákoníku.
Činnosti uvedené v článku V. bodu 14 společenské smlouvy, které společníci vykonávali jako výkonní ředitelé a za něž jim náležela podnikatelská odměna, zahrnují obchodní vedení společnosti, jednání jménem společnosti i činnosti, jejichž výkon náleží společníkům veřejné obchodní společnosti. Na činnosti, které představují výkon funkce statutárního orgánu přitom dopadá ustanovení §66 odst. 2 obch. zák. Uvedené ustanovení je dispozitivní, připouštějící, aby úprava vztahu mezi společností a statutárním orgánem (u veřejné obchodní společnosti) byla dohodnuta jinak. Byl-li vztah společníků vykonávajících činnosti statutárních orgánů upraven společenskou smlouvou včetně úpravy odměny za tuto činnost, jde o úpravu v souladu s obchodním zákoníkem. Závěr odvolacího soudu, podle něhož ujednání ve společenské smlouvě o podnikatelské odměně není neplatné, protože neodporuje žádnému ustanovení obchodního zákoníku, a k bezdůvodnému obohacení žalovaných nedošlo, je proto správný a dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není dán.
Argumentace dovolatelky, podle níž by společníci museli částku, kterou obdrželi za výkon funkce statutárního orgánu v případě ztráty společnosti se společností vypořádat, neboť jinak by ztrátu zvyšovala, není z hlediska právního posouzení věci významná. Odměna statutárního orgánu představuje z pohledu hospodaření společnosti náklady, které by měly být zahrnuty do jejího hospodaření, stejně jako jiné náklady, ať už společnost hospodaří se ziskem nebo se ztrátou.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Soudy nižších stupňů ve věci nesprávně rozhodly usnesením, vycházejíce z domněnky, že jde o řízení o některých otázkách obchodních společností a družstev podle ustanovení §200e o. s. ř. Podle znění tohoto ustanovení v době zahájení řízení, však nešlo o řízení podřaditelné pod ustanovení §9 odst. 4 písm. b) - i) o. s. ř., ale o řízení podle ustanovení §9 odst. 3 písm. c) pod písm. aa) o. s. ř., v němž se o věci rozhoduje rozsudkem. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího mají proto povahu rozsudku, i když tak nejsou označena. Proto také dovolací soud rozhodl ve věci rozsudkem. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu