ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.750.2006.1
sp. zn. 29 Odo 750/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. M. M., advokátem, proti žalovanému JUDr. N. T., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce P. H., za účasti 1/ R., s. r. o., a 2/ PhDr. M. S., jako vedlejších účastníků řízení na straně žalovaného o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 Cm 100/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2005, č. j. 15 Cmo 187/2004-55, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou 18. dubna 2001 se žalobce J. H. domáhal vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadce P. H. vyloučení označených nemovitostí (domu, stavební parcely a zahrady) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Vylučovací žalobu odůvodnil tím, že žalovaný nemovitosti sepsal do konkursní podstaty úpadce a že konkursní soud jej k podání vylučovací žaloby vyzval. Dále již jen uvedl, že více než půl roku před prohlášením konkursu (na majetek úpadce) uzavřel s (pozdějším) úpadcem kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej uvedených nemovitostí, že kupní cena byla uhrazena krátce po uzavření kupní smlouvy a že žalobce v uvedené nemovitosti (rozuměj domu) bydlí, provozuje zde restauraci a považuje tento majetek za svůj. Tamtéž dodal, že je přesvědčen o tom, že na základě kupní smlouvy ze dne 11. března 1998 (dále též jen „kupní smlouva“) se stal vlastníkem uvedených nemovitostí, i když nedošlo k zápisu změny vlastnictví v katastru nemovitostí.
Rozsudkem ze dne 19. září 2003, č. j. 44 Cm 100/2001-35, Krajský soud v Ústí nad Labem žalobě vyhověl a ve výroku označené nemovitosti (dům, stavební parcelu a zahradu) vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména ze skutkových zjištění, podle kterých:
1/ Konkurs na majetek dlužníka P. H. byl prohlášen na základě návrhu doručeného soudu 14. září 1998.
2/ Pozdější úpadce (jako prodávající) uzavřel se žalobcem (jako kupujícím) dne 11. března 1998 kupní smlouvu o převodu sporných nemovitostí.
3/ Správce konkursní podstaty úpadce sepsal 8. března 2001 prohlášení pozdějšího úpadce o tom, že kupující uhradil kupní cenu v hotovosti dne 1. dubna 1998.
4/ Pozdější úpadce převzal od žalobce (svého bratra) v blíže neurčeném dni finanční obnos větší hodnoty.
Odtud - poukazuje na ustanovení §18 a §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) - dospěl k závěru, že žalobce uhradil kupní cenu a na základě kupní smlouvy nabyl nemovitosti do svého vlastnictví; toto vlastnictví musí soud respektovat.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vylučovací žalobu zamítl.
Odvolací soud poukázal na to, že podle výpisu z katastru nemovitostí (jímž provedl důkaz) je jako vlastník nemovitostí stále zapsán úpadce (kupní smlouva není v tomto výpisu uvedena mezi nabývacími tituly). Dále uvedl, že žalobce v řízení netvrdil a neprokazoval, že on sám nebo převodce podal u příslušného katastrálního úřadu návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem podle kupní smlouvy.
Na tomto základě uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce se na základě kupní smlouvy nestal vlastníkem nemovitostí. Ve smyslu §133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) totiž platí, že převádí-li se na základě smlouvy o převodu nemovitostí věc, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, nestanoví-li zvláštní předpisy jinak. Sporné nemovitosti se zapisují do katastru nemovitostí (byly v něm zapsány i před uzavřením kupní smlouvy), takže žalobce by se stal jejich vlastníkem až dnem stanoveným příslušným katastrálním úřadem v rozhodnutí o vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy. Takové rozhodnutí však vydáno nebylo, takže žalobce neprokázal, že je - v intencích §19 odst. 2 ZKV - osobou, které náleží právo vylučující soupis nemovitostí do konkursní podstaty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a že z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci vychází i nesprávné právní posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že vycházel ze skutkového stavu doplněného o jeden důkaz, když žádný ze soudů nezjišťoval, zda byly splněny podmínky ustanovení §133 odst. 2 obč. zák. Žalobce, ani úpadce se k podání návrhu na vklad práva vlastnického k nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce v průběhu řízení relevantně nevyjádřili, neboť na tuto skutečnost nebyli při svých výpovědích tázáni.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Dle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. lze dovolání podat jen pro některý z těchto důvodů:
1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/);
2/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/);
3/ rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
Dovolatel svou argumentaci výslovně nepřipíná k žádnému z těchto dovolacích důvodů, takže Nejvyšší soud zkoumal příslušnost uplatněných dovolacích námitek k některému z dovolacích důvodů podle jejich obsahu. Z tohoto pohledu je v dovolání rozpoznatelný dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů, a to bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud tudíž zkoumal, zda na skutkovém základě, ze kterého vyšel odvolací soud obstojí závěr odvolacího soudu, že žalobce se na základě kupní smlouvy nestal vlastníkem nemovitostí.
Tím, jaké účinky na kupní smlouvu, jejíž věcněprávní účinky dosud nenastaly (dosud nebyl povolen zákonem vyžadovaný vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí), má prohlášení konkursu na majetek prodávajícího, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku uveřejněném pod číslem 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 57/2007“), na jehož závěry v podrobnostech odkazuje.
Tam uzavřel, že prohlášení konkursu na majetek prodávajícího samo o sobě nemá vliv na platnost sjednané kupní smlouvy ani na její obligační účinky. Nedošlo-li po prohlášení konkursu k odstoupení od kupní smlouvy nebo nezanikla-li tato smlouva po prohlášení konkursu jiným způsobem a nejde-li současně o právní úkon neúčinný, i nadále trvá závazek správce konkursní podstaty převést vlastnické právo k předmětu koupě na kupujícího (§588 obč. zák.).
Je tomu tak proto, že při vzniku vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o převodu nemovitostí (zde kupní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku vlastnického práva podle ní ještě nedochází; ten nastává (modus adquirendi) až vkladem (intabulací) vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. §133 odst. 2 obč. zák. v rozhodném znění). Jinak řečeno, kupní smlouva, kterou se převádí nemovitost, jež je předmětem evidence v katastru nemovitostí, nemá účinek převodní, ale pouze účinek obligační. Zavazuje zcizitele (prodávajícího) k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele (kupujícího) dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví, převedl (srov. k tomu shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 17/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 17/2000“).
V R 57/2007 Nejvyšší soud rovněž uvedl, že byl-li návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podán kupujícím až po prohlášení konkursu na majetek prodávajícího, není zde překážka, jež by katastrálnímu úřadu bránila v takovém řízení pokračovat; řízení se namísto prodávajícího účastní správce jeho konkursní podstaty (§14 odst. 1 písm. d/ ZKV).
Nicméně, dokud není vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí proveden, zůstává prodávající vlastníkem prodávané nemovitosti a správce konkursní podstaty, který za takového skutkového stavu sepíše nemovitosti do majetku konkursní podstaty úpadce, tak činí v souladu s ustanovením §6 odst. 2 ZKV, neboť nemovitosti jsou nadále ve vlastnictví úpadce.
Odvolací soud vyšel při právním posouzení věci z toho, že žalobce se na základě kupní smlouvy nestal vlastníkem nemovitostí, když v řízení netvrdil ani neprokazoval, že by on sám nebo převodce podal u příslušného katastrálního úřadu návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem podle kupní smlouvy.
Na takto ustaveném skutkovém základě platí, že proti právu žalobce, který se domáhá vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce jen na základě svého obligačního práva (práva na to, aby na něj v souladu s projevy vůle vtělenými do kupní smlouvy a ve shodě s ustanovením §588 obč. zák. v rozhodném znění bylo převedeno vlastnické právo k nemovitostem), dosud stojí silnější právo věcné, totiž vlastnické právo úpadce (srov. opět R 17/2000). Podmínka, aby žalobci nejpozději ke dni vydání napadeného rozhodnutí svědčilo právo, které vylučuje zařazení (a setrvání) nemovitostí v soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vskutku splněna nebyla.
Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. proto dán není.
Dovolatel dále v dovolání obecně uplatňuje výhrady proti skutkovému stavu, na kterém založil své úvahy odvolací soud (namítaje, že napadené rozhodnutí přijal po doplnění dokazování pouze o jediný důkaz - výpis z katastru nemovitostí).
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že takto formulovaná výhrada především nevystihuje podstatu dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. Námitka, že skutkový stav byl zjištěn nedostatečně, totiž k naplnění tohoto dovolacího důvodu nevede. Ten míří na pochybení ve skutkovém stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné; pro dovolací řízení významné jsou přitom jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá (podle obsahu spisu) v provedeném dokazování v podstatné části oporu.
Zbývá prověřit, zda takto formulovanou námitkou může dovolatel uspět v rovině dovolacího důvodu dle §2141a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Potud Nejvyšší soud především poznamenává, že soud prvního stupně pominul podle obsahu spisu - základní procesní pravidla daná pro spory vyvolané konkursem. Soudní řízení bylo zahájeno v dubnu 2001 a při celkem 5 nařízených jednáních (do 19. září 2003, kdy soud o věci rozhodl rozsudkem) se účastníkům ani jednou nedostalo v souvislosti s předvoláním k jednání poučení ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř. Poučení dle §119a o. s. ř se jim dostalo při prvním jednání ve věci odročeném na neurčito (podle obsahu spisu v podstatě bezdůvodně), leč nikoli při posledním jednání (konaném 19. září 2003). Odvolací soud proto nebyl při projednání odvolání omezen principy neúplné apelace, jak se podávají z §205a, §211a o. s . ř.
Odvolací soud však neměl povinnost provádět další důkazy, neboť účastníci v odvolacím řízení žádné důkazní návrhy nevznesli a nevypořádané (soudem prvního stupně nezohledněné) důkazní návrhy z řízení před soudem prvního stupně, jež by mohly cokoli změnit na skutkovém závěru odvolacího soudu o neexistenci vkladu vlastnického práva, zde nebyly.
Právní posouzení věci - jak rozebráno výše - obstojí dokonce i tehdy, ponechají-li se stranou zjištění odvolacího soudu z výpisu z katastru nemovitostí; pořád totiž bude platit správný závěr odvolacího soudu, že dovolatel existenci vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí v řízení ani netvrdil ani neprokazoval.
Podle obsahu spisu přitom soudy v dotčeném směru nepochybily ani z hlediska případného plnění poučovací povinnosti (co do povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní) ve smyslu §118a o. s. ř. Tvrdí-li totiž dovolatel nyní, že on ani úpadce se k podání návrhu na vklad práva vlastnického k nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce v průběhu řízení relevantně nevyjádřili, neboť na tuto skutečnost nebyli při svých výpovědích tázáni, je toto jeho dovolací tvrzení ve zřejmém rozporu se spisovým materiálem.
Tak již v žalobě samotné (jak je její obsah reprodukován v prvním odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí) dovolatel tvrdí, že je přesvědčen, že se stal vlastníkem uvedených nemovitostí, „i když nedošlo k zápisu změny vlastnictví v katastru nemovitostí“. Při prvním jednání ve věci, konaném 17. prosince 2001, dovolatel v rámci svého závěrečného návrhu sám tvrdí, že návrh na vklad nepodal, jelikož na P. H. byl prohlášen konkurs a on byl názoru, že takový vklad by nebyl povolen (srov. č. l. 14). Žalovaný tamtéž v rámci svého závěrečného návrhu požadoval výslovně zamítnutí žaloby i proto, že dovolatel dosud nepodal návrh na vklad.
Jinak řečeno, dovolatel se již v průběhu řízení před soudem prvního stupně dozvěděl, že žalovaný se dožaduje zamítnutí vylučovací žaloby pro absenci vkladu a sám v tomto řízení potvrdil, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí nepodal (tvrzení, že by tak kdy učinil, ostatně nevznáší ani v rámci dovolání). Jak se přitom podává z rozhodnutí uveřejněného pod číslem 62/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v řízení, v němž by i v případě prokázání žalobních tvrzení nebylo možno vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu, není třeba provádět dokazování. To v daném případě znamená, že byla-li pro výsledek řízení o vylučovací žalobě právně významná skutečnost, zda byl vůbec podán návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí a tvrzení účastníků se shodovala v tom, že takový návrh nebyl podán, pak odvolací soud nepochybil, pokud o této skutečnosti dále dokazování neprováděl a žalobu právě z tohoto důvodu na základě žalobcova vlastního tvrzení zamítl.
Dovolání proto ani potud není opodstatněné; Nejvyšší soud je tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř. ) zamítl ( §243b odst. 2 o. s. ř. ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve smyslu ustanovení §243 odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. je odůvodněn procesním úspěchem žalovaného, u něhož však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly (totéž platí pro vedlejší účastníky, kteří do řízení sice vstoupili až ve stadiu řízení dovolacího, ale jejichž procesní aktivita byla zjevně zacílena na řízení odvolací - v dovolacím řízení se jejich vstup nijak neprojevil).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu