ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.753.2006.1
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce A. G., zastoupeného JUDr. Z. Z., advokátkou, proti žalovaným 1) H. L., a 2) R. L., oběma zastoupeným JUDr. M.J., advokátem , o zaplacení 470.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 50/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. ledna 2006, č. j. 25 Co 521/2005 – 173, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 17.850,- Kč, do rukou jeho právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. ledna 2006, č. j. 25 Co 521/2005 – 173 potvrdil ve výrocích I., III. a IV. rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 14 C 50/2001 – 151 (výrok I.) a uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným, náklady odvolacího řízení ve výši 42.960,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Žalobou uplatněný nárok se opírá o ustanovení §457 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle kterého je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Odvolací soud odkázal na řízení vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 115/98, v němž byla shledána neplatnost smlouvy o převodu členských práv a povinností uzavřená dne 8. září 1992 (dále též jen „smlouva“). V průběhu řízení žalovaní splnili svou povinnost k vyklizení předmětného bytu a k posouzení tak zbyla povinnost žalobce, jako právního nástupce M. G., ke vrácení plnění přijatého na základě neplatné smlouvy. Sporným přitom mezi účastníky zůstalo, zda žalovaní podle smlouvy poskytli M. G. nějaké plnění a v jaké výši. Tuto skutečnost učinil žalobce spornou v průběhu řízení, a to po vyslovení závazného právního názoru v kasačním usnesení odvolacího soudu, týkajícího se rozsahu jeho odpovědnosti za dluhy zemřelé matky. Odvolací soud akcentoval, že žalobce přitom „ani nepochyboval o tom, že plněno bylo“, zpochybňoval však, že bylo plněno jeho matce.
K odvolacím námitkám žalobce, jejichž převážná část směřovala proti hodnocení důkazů, provedenému soudem prvního stupně, odvolací soud uzavřel, že tento soud při hodnocení důkazů nijak nepochybil a jeho skutkový závěr o tom, že žalovaní poskytli v souvislosti s uzavřením smlouvy M. G. plnění, má oporu v provedeném dokazování.
Odvolací soud nadto uvedl, že neschopnost M. G. činit v době přijetí plnění ze strany žalovaných právní úkony pro duševní poruchu neznamená, že plnění od žalovaných fakticky nepřijala (dokazování svědčí o opaku) a že by zde tedy nebyla povinnost takto přijaté plnění z neplatného právního úkonu vrátit tomu, kdo je poskytl. Zdůraznil, že vzájemná restituční povinnost účastníků z neplatné smlouvy dopadá i na případy neplatnosti z důvodů uvedených v §38 obč. zák. Nevýznamným pro toto řízení pak shledal to, jakým způsobem následně naložila M. G. s plněním přijatým od žalovaných. Z absence majetkové hodnoty odpovídající přijatému plnění, v dědictví po M. G. proto nelze dovozovat žádné závěry.
Odvolací soud dále odkázal na své předchozí kasační usnesení a na právní závěry v něm obsažené. Žalovaní nebyli účastníky dědického řízení ve věci dědictví po M. G.. Rozhodnutí vydané v dědickém řízení po zemřelé M. G. (tj. usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. března 1998, sp. zn. D 166/94), proto vůči nim nemá v souladu s ustanovením §159 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) účinky. S ohledem na to odpovědnost žalobce za dluhy jeho matky M. G. nelze omezovat výší ceny nabytého dědictví stanovenou v dědickém řízení. Odpovědnost žalobce ve smyslu §470 odst. 1 obč. zák. je nutno posuzovat s přihlédnutím k výši ceny nabytého dědictví, stanovené v tomto řízení znaleckým dokazováním ve vztahu k hodnotě žalobcem zděděných práv a povinností, týkajících se předmětného bytu. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek – vyjma odvoláním nenapadených výroků II. a V. – jako věcně správný potvrdil.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání podává z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tvrdí, že je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že „byl neúplně zjištěn skutkový stav věci, tedy nebyly zjišťovány rozhodné okolnosti, přestože byly navrženy důkazy.“
Dovolatel uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně navrhoval důkaz znaleckým posudkem Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze, přičemž jeho neprovedení mělo za následek, že soud dovodil, že neunesl důkazní břemeno, „když u ostatních důkazů shledal, že netrpí vnitřním logickým rozporem, výpovědi svědků shledal přesvědčivými a dovodil, že nejsou v rozporu s jinými důkazy v řízení provedenými.“
Tvrdí, že navrhovaným znaleckým posudkem chtěl prokázat, že jeho zemřelá matka trpěla duševní poruchou – presenilní demencí Alzheimerova typu s časným začátkem, jejímiž znaky jsou neschopnost číst, psát a počítat a neschopnost souvisle se vyjadřovat, která vylučuje tzv. světlé okamžiky. Tato duševní porucha chorobného charakteru činila zemřelou matku odvolatele nezpůsobilou vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti vyplývající z právních úkonů. Dovolatel argumentuje tím, že pokud by byl tento důkaz proveden, nemohl by soud dojít k závěru, „že jeho zemřelá matka byla schopna plnění přijmout, tedy vzít na sebe povinnost přijaté plnění z neplatného právního úkonu vrátit tomu, kdo jej poskytl, když tato povinnost následně přešla po její smrti na jediného dědice, tedy dovolatele“.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání argumentuje na podporu závěru, že dovolání není přípustné. Uvádí, že dovolatel dědictví neodmítl a jelikož součástí dědictví byla i členská práva a povinnosti ve stavebním bytovém družstvu, jichž se týká neplatná smlouva, musel převzít i povinnost vydat peněžní plnění poskytnuté jeho matce žalovanými. Zdůrazňuje, že proti tomu žalobce ani nic nenamítal, bránil se pouze tvrzením, že tak může učinit jen do výše nabytého dědictví, kterým je účetně evidovaná a družstvem zapsaná zůstatková hodnota členského podílu. Namítá, že neprovedení navrhovaného důkazu tedy nemohlo mít žádný vliv na rozhodnutí o tom, zda a jakou výši plnění má žalobce žalovaným v souvislosti s převzetím vyklizeného bytu převedeného neplatnou smlouvou vydat. Pokud soud takový důkaz neprovedl, nezbavil se možnosti rozhodovat na základě úplně zjištěného skutečného stavu věci a řízení tedy není postiženo tvrzenou vadou.
K otázce hodnoty členského podílu druhý žalovaný uvádí, že členská práva a povinnosti spojená s právem užívání družstevního bytu jsou obchodovatelná a je tedy třeba vždy zkoumat jejich obvyklou hodnotu danou tržními mechanismy v daném čase a místě. Druhý žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, anebo jako zjevně neopodstatněné zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
I když dovolatel výslovně deklaroval dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., z odůvodnění jeho dovolání vyplývá, že napadá i právní posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatel vytýká soudům obou stupňů, že nepřipustily důkaz znaleckým posudkem, kterým hodlal prokázat, že jeho zemřelá matka trpěla duševní poruchou, která ji činila nezpůsobilou k právním úkonům. V projednávané věci však odvolací soud založil napadené rozhodnutí na tom, že v řízení bylo výpověďmi svědků prokázáno, že žalovaní M. G. poskytli v souvislosti s uzavřením smlouvy plnění v hodnotě 270.000,- Kč. Tento závěr není navržený znalecký posudek způsobilý zvrátit. Soudy obou stupňů tedy nepochybily, když neprovedly navržený důkaz o duševní poruše M. G., které si ostatně byly, jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí, zcela vědomy.
Zbývá tedy se vypořádat s tvrzením odvolatele, že jeho zemřelé matce (a tedy ani jemu) nemohla vzniknout povinnost vrátit plnění z neplatného právního úkonu, neboť nebyla v důsledku duševní poruchy, způsobilá takovou povinnost převzít.
K tomu dovolací soud uzavřel, že povinnost M. G. (a tedy i jejího právního nástupce) vrátit přijaté plnění lze dovodit z ustanovení §457 obč. zák. Bylo-li v projednávané věci prokázáno, že M. G. plnění ze smlouvy fakticky převzala (a tento závěr dovolatel nezpochybňuje), bezdůvodně se obohatila na úkor žalovaných a z ustanovení §457 obč. zák. vyplývá právo žalovaných na vrácení tohoto plnění. Přitom není rozhodné zda takový úkon (přijetí plnění) byla M. G. způsobilá provést vlastním právním úkonem či nikoli.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném před 1. září 2006) a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění účinném do 31. srpna 2006),
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. června 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á.
předsedkyně senátu