ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.802.2006.1
sp. zn. 29 Odo 802/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce JUDr. P. W., Ph. D., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně E. E.-N., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátem, proti žalované E., s. r. o., zastoupené advokátkou, o určení neúčinnosti kupních smluv, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 171/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2005, č. j. 4 Cmo 185/2004-275, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2005, č. j. 4 Cmo 185/2004-275, se zamítá v rozsahu, v němž směřovalo proti prvnímu výroku, odstavci I. rozsudku, a to jen pokud odvolací soud tímto měnícím výrokem ve věci samé určil, že označená kupní smlouva ze dne 2. září 1996 je právně neúčinná vůči konkursním věřitelům v konkursu vedeném na majetek úpadkyně E. E.-N., společnost s ručením omezeným.
II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek odvolacího soudu zrušuje, včetně závislých výroků o nákladech řízení, a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. března 2003, č. j. 35 Cm 171/2001-219, zamítl Krajský soud v Hradci Králové žalobu, kterou se žalobce (správce konkursní podstaty úpadkyně E. E.-N., společnost s ručením omezeným) domáhal vůči žalované (E., s. r. o.) určení, že právní úkony provedené úpadkyní ve prospěch žalované kupními smlouvami ze dne 2. září 1996 (dále též jen „kupní smlouva č. 1“) a ze dne 20. ledna 1997 (dále též jen „kupní smlouva č. 2“) jsou vůči konkursním věřitelům úpadkyně neúčinné. Současně zamítl žalobu ohledně požadovaného určení, že správce konkursní podstaty úpadkyně je oprávněn uspokojit pohledávky konkursních věřitelů úpadkyně z majetku, který byl těmito kupními smlouvami převeden na žalovanou (bod I. výroku).
Soud dospěl k závěru, že:
1/ Žalobce je ve smyslu §16 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), ve sporu aktivně věcně legitimován, jelikož hájí zájmy konkursních věřitelů se zjištěnými pohledávkami.
2/ Kupní smlouvě č. 1 žalobce odporoval v zákonné lhůtě 3 let (právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitostem podle kupní smlouvy č. 1 vznikly 2. září 1996 a právo odporu bylo uplatněno žalobou podanou 10. června 1999).
3/ Kupní smlouvě č. 2 žalobce řádně odporoval až při jednání soudu 27. března 2003, takže došlo k prekluzi práva odporu (odpůrčí žalobu ohledně kupní smlouvy č. 2 mohl žalobce podat nejpozději 21. ledna 2000).
4/ Kupní smlouva č. 1 byla úkonem dlužníka vůči osobě blízké, jelikož jeden ze tří podepsaných jednatelů prodávající byl současně jednatelem kupující.
5/ Žalobce neprokázal úmysl dlužníka (pozdější úpadkyně) zkrátit kupní smlouvou č. 1 své věřitele, jelikož dlužník (pozdější úpadkyně) se kupní smlouvou vyvázal ze svých závazků vůči hlavnímu věřiteli A. P., a. s. (dále též jen „banka“); došlo k privativní intercesi. Za významné měl soud v této souvislosti i to, že tržní hodnota převáděných nemovitosti činila 30 miliónů Kč a kupní cena byla dohodnuta částkou 40 miliónů Kč, jakož i to, že banka jako jediný oddělený věřitel měla podle tehdejšího znění §28 ZKV nárok až na 100 % výtěžku zpeněžení zastavených nemovitostí, takže k poměrnému uspokojení ostatních věřitelů z tohoto majetku by nedošlo.
6/ Prodávající disponovala v době prodeje i řadou dalších aktiv, mimo jiné ochrannou známkou. Skutečnost, že se správci konkursní podstaty nepodařilo ochrannou známku v konkursu zpeněžit (pro stagnaci sklářského trhu a pro její specifičnost) a to, že povodněmi byly poničeny listiny dlužnice, takže se nelze úspěšně domáhat zaplacení jejích pohledávek, podle soudu jistě nelze použít k tvrzení, že se dlužnice v době odporovaného právního úkonu zbavila „vědomě“ veškerého majetku.
7/ Požadavek, aby soud určil, že správce konkursní podstaty je oprávněn uspokojit z majetku, který byl předmětem prodeje podle obou kupních smluv, pohledávky konkursních věřitelů, jako by tento majetek nadále patřil úpadkyni, soud zamítl proto, že na takovém určení nemá žalobce naléhavý právní zájem (toto oprávnění plyne ze zákona o konkursu a vyrovnání).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem ze dne 21. září 2005 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že obě kupní smlouvy, týkající se převodu vlastnictví ve výroku označených nemovitostí, jsou vůči žalobci a konkursním věřitelům úpadkyně právně neúčinné (první výrok, odstavec 1) a rozhodl, že žalovaná je povinna označené nemovitosti vrátit do konkursní podstaty úpadkyně (první výrok, odstavec 2).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že kupní smlouva č. 1 byla úkonem dlužníka vůči osobě blízké (uváděje, že: „V tomto případě, považovaném standardní judikaturou za právní úkony mezi osobami blízkými, musí být úmysl dlužníka zkrátit věřitele prokázán, avšak je na osobách blízkých, aby prokázaly, že úmysl zkrátit věřitele nemohly v době realizace právního úkonu i při náležité pečlivosti poznat“). Oproti soudu prvního stupně však uzavřel, že:
1/ Žalobce prokázal úmysl dlužníka (pozdější úpadkyně) zkrátit kupní smlouvou č. 1 své věřitele, a to i poukazem na rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. června 1998, č. j. 12 C 25/98-101 a na navazující rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. prosince 1998, č. j. 30 Co 707/98-125, v kauze lišící se pouze osobou žalobce.
2/ Žalované se nepodařilo prokázat, že úmysl dlužníka (pozdější úpadkyně) zkrátit kupní smlouvou č. 1 své věřitele nemohla poznat i při náležité pečlivosti.
3/ Kupní smlouvě č. 2 žalobce odporoval včas odpůrčí žalobou v této věci podanou 10. června 1999. Ze žalobního petitu se totiž podává, že žalobce odporoval i převodu objektu bydlení čp. 58 spolu se stavební parcelou číslo 232. Označení právního úkonu (smlouvy) a jeho data má podle odvolacího soudu charakter upřesnění žaloby (nejde o rozšíření žaloby nebo o novou žalobu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (a uplatňujíc tak dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V rovině dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatelka odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Přitom poukazuje na to, že žalobce nedostatečně formuloval „žalobní petit“, uvádějíc, že právní úkon, který má být vůči konkursním věřitelům právně neúčinný, musí být popsán „z hlediska osob, které jsou na něm zúčastněny, z hlediska svého obsahu a doby vzniku“, tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným právním úkonem, přičemž tato podmínka splněna nebyla. Dodává, že kupní smlouvy se týkají převodu nemovitostí, ke kterým se ve smyslu §133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) nabývá vlastnické právo vkladem do katastru nemovitostí. Samotný podpis takové kupní smlouvy zavazuje její účastníky, nemá však věcně-převodní účinky.
Žalobci dovolatelka v této souvislosti vytýká, že v „žalobním návrhu“ uvádí datum uzavření kupní smlouvy a vadně specifikuje její předmět; do kupní smlouvy č. 1 totiž zahrnul nemovitost, která touto smlouvou převedena nebyla ani nemohla být převedena; dům čp. 58, objekt bydlení na parcele číslo 232 a pozemek parcelní číslo 232, zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území a obci N. B., totiž pozdější úpadkyně nevlastnila a nabyla je až po 2. září 1996). Na základě kupní smlouvy č. 1 proto nedošlo ani nemohlo dojít ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Podle dovolatelky nebyla splněna ani podmínka spočívající v řádném označení smluvních stran, když kupní smlouvu č. 1 podepsali jménem prodávající (pozdější úpadkyně) společně všichni tři jednatelé, kdežto kupní smlouvu č. 2 podepsal jménem prodávající (pozdější úpadkyně) již její nový jednatel (a jediný společník) J. J. Tato skutečnost - pokračuje dovolatelka - má dále vliv i na průběh dokazování a právní závěry, k nimž odvolací soud nesprávně dospěl např. v posledním odstavci na straně 6 napadeného rozhodnutí. Dovolatelka tvrdí, že na tuto skutečnost a na zřejmou vadu ve formulaci „žalobního petitu“ poukazuje i proto, že žalobce v článku II. žaloby uvádí, že kupní smlouva č. 1 „byla uzavřena jednateli úpadce“. Dovolávajíc se znění §13 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) má dovolatelka za to, že z citovaného textu žaloby lze nabýt dojmu, že smlouvu podepsaly fyzické osoby a nikoli pozdější úpadkyně. Vzhledem k tomu se dovolatelka ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobce neodporoval konkrétní kupní smlouvě, takže jeho právo prekludovalo.
Dovolatelka dále cituje §42a obč. zák., zdůrazňujíc, že podmínky stanovené v tomto ustanovení musí být splněny kumulativně a vytýkajíc odvolacímu soudu, že se s její argumentací nevypořádal, ani nezhodnotil provedené důkazy ve všech souvislostech. Právní závěr obsažený na straně 7 napadeného rozhodnutí („Tato skutečnost spolu s převody movitého a nemovitého majetku na žalovaného svědčí o tom, že úpadce nebyl schopen pokračovat v podnikatelské činnosti a tudíž jakýmkoliv způsobem uhradit své závazky vůči věřitelům“) odporuje dle dovolatelky úsudku odvolacího soudu z téže strany (o tom, že bývalí společníci již spolu nehodlali podnikat). K tomu dovolatelka podotýká, že když společníci nehodlali spolu podnikat, je celkem logické, že převedli obchodní podíly na třetí osobu, dodávajíc, že nabyvatel obchodních podílů neměl v úmyslu pokračovat v provozování sklárny. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku pozdější úpadkyně je podle dovolatelky evidentní, že pozdější úpadkyně měla i jiné předměty podnikání než ty, které se bezprostředně vztahují ke sklářské výrobě (koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zprostředkovatelská činnost nákupu a prodeje). Odtud je podle dovolatelky zřejmé, že pozdější úpadkyně mohla pokračovat v jakékoliv podnikatelské činnosti, ke které ani nepotřebovala nemovitý majetek tvořící předmět kupních smluv (v nevýrobních oblastech, ke kterým nepotřebovala materiální zabezpečení výroby). Provedeným dokazováním a audity má dovolatelka za prokázáno, že v době podpisu kupní smlouvy č. 1 disponovala pozdější úpadkyně celou řadu dalších aktiv (peněžními prostředky, pohledávkami, ochrannou známkou vysoké účetní hodnoty /dle znaleckého posudku/ aj.). Závěr odvolacího soudu je tak podle dovolatelky úvahou, která nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka rovněž odkazuje na to, že v době uzavření kupní smlouvy č. 1 měla pozdější úpadkyně tři jednatele, takže právní úkon je nutno posuzovat podle ustanovení §134 obch. zák. v tehdejším znění. Jelikož kupní smlouvu č. 1 podepsali všichni tři jednatelé jménem pozdější úpadkyně, rozhodli o jejím uzavření všichni tři v rámci obchodního vedení společnosti. Proto se dovolatelka neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že šlo o osoby blízké a že se dovolatelce nepodařilo prokázat, že o úmyslu zkrátit věřitele nevěděla ani vědět nemohla, přestože vyvinula náležitou pečlivost k rozpoznání tohoto úmyslu dlužnice.
Dovolatelka poukazuje na „judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2192/2001“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 53/2004“), kritizujíc odvolací soud za to, že se v rozhodnutí nevypořádal s tím, zda šlo o osoby blízké (rozuměj osoby blízké dlužnici) a odvolal se bez dalšího na standardní judikaturu. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že žalobce prokázal úmysl pozdější úpadkyně zkrátit své věřitele (podloženým poukazem na rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. června 1998, č. j. 12 C 25/98-101 a na navazující rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. prosince 1998, č. j. 30 Co 707/98-125, v kauze lišící se osobou žalobce). K tomu dovolatelka namítá, že k předpokladům překážky věci rozhodnuté patří i totožnost účastníků řízení, kterážto podmínka splněna není.
Dovolatelka má za to, že auditorskou zprávou zpracovanou k 30. červnu 1999 a dílčí zprávou auditora ze dne 1. září 1996 prokázala, že účetnictví pozdější úpadkyně bylo vedeno řádně a průkazně, z čehož uzavírá, že byla vyvinuta „náležitá pečlivost a maximální péče“ k tomu, aby ekonomický stav společnosti (pozdější úpadkyně) byl potvrzen specializovaným odborníkem; odvolacímu soudu vytýká, že se těmito důkazy vůbec nezabýval.
Za další podstatnou skutečnost pokládá dovolatelka (vzhledem k §15 odst. 1 písm. c/ ZKV) existenci dalšího sporu týchž účastníků u Krajského soudu v Hradci Králové, o vyloučení movitých věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Z uvedeného je podle dovolatelky zřejmé, že žalobce nesepsal do konkursní podstaty úpadkyně nemovitosti. Dovolatelka se podivuje nad tím, proč žalobce nepostupoval dle §15 odst. 1 písm. c/ ZKV, tvrdíc, že kdyby žalovaný postupoval s náležitou péčí a nemovitosti by bezodkladně sepsal, mohla by svou pohledávku řádně přihlásit jak ona, tak zástavní věřitelka. Postupem žalobce byla tohoto práva zbavena a tím poškozena, neboť pohledávka vůči úpadkyni jí i zástavní věřitelce vznikla až právní mocí napadeného rozhodnutí.
Odvolací soud se podle dovolatelky nevypořádal ani s její námitkou, že napadené úkony byly učiněny při znalosti tehdy platných právních předpisů, které umožňovaly uspokojení oddělených věřitelů ve výši 100 %, z čehož vyplývá, že úmysl stran zkrátit věřitele nemohl být dán a ani žalovaná toto nemohla rozpoznat.
Skutkovým stavem věci zjištěným soudem prvního stupně (z nějž vyšel i odvolací soud) je podle dovolatelky prokázáno, že tržní - obvyklá cena nemovitostí k 9. září 1996 činila 30.577.000,- Kč. Dovolatelka koupila nemovitosti od pozdější úpadkyně za 40 miliónů Kč a převzala úvěry v celkové výši 52 miliónů Kč, z čehož usuzuje, že na sebe převzala více dlužníkových pasiv než aktiv, čímž jej vysoce oddlužila a současně se stala zástavní dlužnicí (místo pozdější úpadkyně). Žalobci se tak nepodařilo prokázat, že dlužnice (pozdější úpadkyně) uskutečnila odporovaný právní úkon s úmyslem zkrátit své věřitele a že takový úmysl byl dovolatelce znám.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné. Přitom nesouhlasí s tvrzením o nedostatečné specifikaci odporovatelného právního úkonu v žalobě ani s tím, že ze žaloby není zřejmé, kdo byl smluvní stranou odporovaných úkonů.
Žalobce klade otázku, jaký význam má úvaha dovolatelky o tom, že o převodu nemovitosti rozhodli všichni tři jednatelé pozdější úpadkyně. Dodává, že také není zřejmé, jaký význam pro posouzení odporovatelnosti převodu nemovitostí má zpráva auditora z doby před prodejem nemovitostí (z 1. září 1996) a usuzuje, že odvolací soud se takovým důkazem správně nemusel zabývat. Přitom poukazuje na zprávu auditora z 1. září 1997, s tím, že ta je z účetního hlediska rovněž bez výhrad, avšak auditor v ní upozornil na to, že v průběhu auditovaného období došlo k odprodeji téměř veškerých aktiv společnosti a uvedené zjištění vážně ohrožuje předpoklad neomezeného časového trvání účetní jednotky.
Dovolatelka se podle žalobce mýlí i v tom, že nemovitosti nesepsal do konkursní podstaty; k sepsání došlo, později však byl vyzván k podání odpůrčí žaloby, která je vedena u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 Cm 25/2003; tato skutečnost však nebránila a nebrání žalobě na určení odporovatelnosti dle §42a obč. zák., předpokládané §16 ZKV. Podle žalobce je s podivem, že dovolatelka až nyní namítá, že nepostupoval s odbornou péčí a nezahrnul nemovitosti bezodkladně do konkursní podstaty.
To, že dovolatelka neuplatnila řádně svou pohledávku v konkursu, musí podle žalobce přičítat sama sobě, jelikož prodej nemovitosti byl jednatelem dovolatelky i jednatelem úpadce od počátku označován za bezproblémový (s tím, že úpadkyni zbyl dostatek finančních prostředků a zejména pohledávek k uspokojení konkursních věřitelů). Zjistit skutečný stav věci nebylo na počátku možné, prodeji však bylo odporováno ve lhůtě stanovené v §42a obč. zák.
K argumentu, podle kterého napadené úkony byly učiněny při znalosti tehdy platných právních předpisů, které umožňovaly uspokojení oddělených věřitelů ve výši 100 %, z čehož vyplývá, že úmysl stran zkrátit věřitele nemohl být dán, žalobce uvádí, že dovolatelka tu zamlčuje, že došlo k převodu téměř veškerých aktiv úpadkyně a tyto převody nelze od sebe oddělit, byť jsou předmětem různých řízení. Pozdější úpadkyně byla i převodem nemovitostí zbavena možnosti fakticky podnikat a hradit již splatné pohledávky věřitelů. Nebylo též prokázáno, že obvyklá cena nemovitostí k 9. červnu 1996 činila pouze 30.577.000,- Kč. To uvádí pouze posudek P. D. z 20. ledna 2003, vyhotovený na přání dovolatelky. Žalobce nechal pro účely tohoto řízení vyhotovit rozsáhlé znalecké posudky znalcem Ing. K. H. Ten nemovitosti ocenil v roce 2000 částkou 55 miliónů Kč a to za situace, kdy hodnota takových výrobních areálů klesá a kdy do nemovitostí nebylo od jejich koupě investováno. Dovolatelka za koupi neuhradila žádnou částku a převzetím úvěru fakticky získala úvěr na koupi nemovitostí.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry soudů nižších stupňů, podle kterých:
1/ Pozdější úpadkyně (jako prodávající), jednající svými jednateli P. N., L. F. a R. U., uzavřela dne 2. září 1996 s dovolatelkou (jako kupující) jednající svým jednatelem R. U., kupní smlouvu č. 1 o převodu vlastnictví v ní označených nemovitostí na žalovanou, za dohodnutou kupní cenu ve výši 40 milionů Kč. Vklad vlastnického práva žalované podle této smlouvy do katastru nemovitostí byl proveden s účinky k 2. září 1996.
2/ Podle článku III. kupní smlouvy č. 1 vázlo na nemovitostech zástavní právo ve prospěch banky pro pohledávky, které ke dni uzavření smlouvy činily 52 miliónů Kč. Dle článku V. kupní smlouvy č. 1 přebírá kupující dluh prodávající zajištěný zástavními právy, činící 52 miliónů Kč, s tím, že se má za to, že převzetím dluhu je uhrazena smluvená kupní cena.
3/ V době od 25. února 1993 do 4. září 1996 byli jednateli pozdější úpadkyně P. N., L. F. a R. U., s tím, že každý z nich byl oprávněn jednat samostatně (k 2. září 1996 šlo i o tehdejší společníky úpadkyně).
4/ Jediným jednatelem žalované od jejího zápisu do obchodního rejstříku (13. dubna 1995) byl R. U., který byl současně i jejím jediným společníkem.
5/ Pozdější úpadkyně uzavřela dne 2. září 1996 s dovolatelkou smlouvu o převzetí úvěru, která měla nabýt účinnosti dnem, kdy s ní bude souhlasit banka a podle které se tak stalo vzhledem ke kupní smlouvě č. 1, která byla uzavřena s vědomím pohledávek banky vůči pozdější úpadkyni, zajištěných zástavním právem k převáděným nemovitostem, s tím, že jde o:
a/ úvěr č. 824000159 ze dne 10. září 1993, ze kterého zbývá uhradit k 2. září 1996 částku 7.445.000,- Kč,
b/ úvěr č. 8240200002 ze dne 21. června 1996, ze kterého zbývá uhradit k 2. září 1996 částku 18 miliónů Kč, a
c/ úvěr č. 520/94/AG6 ze dne 10. září 1994, ze kterého zbývá uhradit k 2. září 1996 částku 1.407.000 DM.
6/ Banka uzavřela s dovolatelkou 2. dubna 1997 dodatky ke smlouvám o úvěru týkajícím se úvěrů ad/ 5 a/ a b/ a s pozdější úpadkyní (v rozsudku soudu prvního stupně je chyba v psaní, podle níž šlo o žalovanou) dodatek ke smlouvě o úvěru ad/ 5 c/.
7/ Společníci pozdější úpadkyně (jako převodci) uzavřeli dne 2. září 1996 s J. J. (jako nabyvatelem) smlouvu o převodu obchodních podílů v pozdější úpadkyni.
8/ Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. června 1998, č. j. 12 C 25/98 101, ve spojení potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. prosince 1998, č. j. 30 Co 707/98-125, bylo na základě žaloby Finančního úřadu ve V. M. - dále též jen „finanční úřad“ (jenž je také konkursním věřitelem úpadkyně) z 6. srpna 1997 vůči dovolatelce určeno, že kupní smlouva č. 1, týkající se převodu vlastnictví ve výroku označených nemovitostí, je vůči finančnímu úřadu právně neúčinná a že finanční úřad je oprávněn se z tohoto majetku uspokojit, jako by nadále patřil úpadkyni.
9/ Pozdější úpadkyně (jako prodávající) uzavřela dne 20. ledna 1997 s dovolatelkou (jako kupující) jednající svým jednatelem R. U., kupní smlouvu o převodu vlastnictví domu čp. 58, objekt bydlení na parcele číslo 232 a pozemku parcelní číslo 232, zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území a obci N. B. Vklad vlastnického práva žalované podle této smlouvy do katastru nemovitostí byl proveden s účinky k 20. lednu 1997.
10/ Usnesením ze dne 22. září 1997, č. j. 40 K 248/96-92, prohlásil Krajský soud v Hradci Králové konkurs na majetek úpadkyně a správcem její konkursní podstaty ustanovil žalobce.
Právní rámec věci, podstatný pro dovolací přezkum u obou tvrzených dovolacích důvodů, je následující:
Ustanovení §42a obč. zák. zní takto: §42a
Odporovatelnost
(1) Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
(2) Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
(3) Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
(4) Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
V této podobě platilo uvedené ustanovení již v době uzavření obou kupních smluv a dosud změn nedoznalo.
Ustanovení §16 ZKV znělo v době uzavření kupních smluv, v době podání odpůrčí žaloby i v době, kdy o věci rozhodoval soud prvního stupně, takto: §16
(1) Právo odporovat právním úkonům za podmínek stanovených v §42a občanského zákoníku může uplatnit správce podstaty nebo konkursní věřitel.
(2) Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit nejen proti osobám, které s úpadcem sjednaly odporovatelný právní úkon, nýbrž i proti jejich dědicům; proti třetím osobám jen tehdy, jestliže jim byly známy okolnosti odůvodňující odporovatelnost právním úkonům proti jejich právnímu předchůdci.
(3) Odporovatelným právním úkonem nemůže být vyrovnána vzájemná pohledávka odpůrce proti úpadci.
(4) Vše, o co byl odporovatelným právním úkonem dlužníkův majetek zkrácen, musí být vráceno do podstaty, a není-li to možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
V době, kdy o věci rozhodoval odvolací soud, byl text §16 ZKV dále doplněn o pátý odstavec (s účinností od 1. května 2004 se tak stalo zákonem č. 257/2004 Sb.), toto doplnění se však netýká otázek posuzovaných v této věci.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se při výkladu ustanovení §42a obč. zák. ustálila v těchto závěrech:
1/ K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován jen ten, kdo měl za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu. Pohledávka za dlužníkem přitom nemusí být v této době ještě vymahatelná; z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě postačuje, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelná alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 64/2002“).
2/ Odpůrčí žalobě lze vyhovět, jen je-li prokázáno (důkazní břemeno nese žalobce), že dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení pohledávky jeho věřitele. Dlužníkův právní úkon zkracuje pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jeho důsledku nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt tohoto úkonu - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. opět R 64/2002).
3/ Ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. neváže odporovatelnost právního úkonu dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní vymahatelné pohledávky. Je proto nerozhodné, zda úmysl dlužníka směřoval ke zkrácení všech jeho věřitelů nebo jen některých z nich, popřípadě zda dlužník činil právní úkon, aniž by jeho úmysl zkrátit své věřitele vůbec směřoval vůči konkrétním osobám, které proti němu mají pohledávku (shodně srov. důvody R 64/2002, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2000, pod číslem 104).
4/ Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak, tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 417/99).
5/ Osoba dlužníkovi blízká se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě, jen jestliže prokáže, že o dlužníkově úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto dlužníkova úmyslu a šlo o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejích výsledků poznala, tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6/ Právnická osoba se ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. považuje za osobou blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby (popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah) a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní (srov. R 53/2004).
7/ U právních úkonů, na jejichž základě práva vznikají vkladem do katastru nemovitostí, lze ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. považovat za dlužníkem učiněný právní úkon, popř. za právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, jen takový právní úkon, na jehož základě bylo vloženo právo do katastru nemovitostí. Tříleté lhůty pro uplatnění práva odporovat právním úkonům dlužníka proto v těchto případech počínají běžet dnem následujícím po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
8/ Byla-li neúčinnost odporovaného úkonu dlužníka vyslovena (podle §42a obč. zák.) v době, kdy již byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka, stává se majetek žalovaného, který dohodou ušel z dlužníkova (úpadcova) majetku, součástí konkursní podstaty úpadce a výkonem rozhodnutí nemůže být postižen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 26/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 26/2000“).Tento účinek rozhodnutí o odpůrčí žalobě nastane, i když úpadcův věřitel (jako osoba, která odpůrčí žalobu podala) svou vymahatelnou pohledávku do konkursu vůbec nepřihlásí (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 30/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 30/2007“).
Úprava odporovatelnosti obsažená v §16 ZKV stanoví od výše uvedených postupů odchylky popsané ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněném pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko“), z nichž pro věc rozhodné jsou tyto:
1/ Spory z odpůrčích žalob podle §16 ZKV, podaných za trvání konkursu na majetek úpadce (dlužníka) správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů, jsou spory vyvolanými konkursem (incidenčními spory), k jejichž projednání a rozhodnutí je v prvním stupni věcně příslušný krajský soud.
2/ Za konkursu může odporovat právním úkonům dlužníka (úpadce) jen správce konkursní podstaty nebo některý z konkursních věřitelů, včetně těch, kteří nemají vykonatelnou pohledávku; věřitel, který není účastníkem konkursního řízení, takové právo nemá.
3/ Výnos z odporovatelných právních úkonů dlužníka (úpadce) musí být vrácen do konkursní podstaty, a to buď v naturální podobě (tedy tak, že do konkursní podstaty musí být vráceno to, co z ní ušlo odporovatelným právním úkonem úpadce), nebo (pokud naturální plnění není možné), poskytnutím peněžité náhrady, jež se řídí pravidly o bezdůvodném obohacení (§16 odst. 4 ZKV).
U majetku, který má být do konkursní podstaty navrácen v naturální podobě (typicky u věcí), správce konkursní podstaty práva k němu nabytá v důsledku sporu o odpůrčí žalobě realizuje soupisem (vlastníkem věci formálně zůstává žalovaný z odpůrčí žaloby). Není-li v průběhu konkursu takový majetek zpeněžen, navrací se zrušením konkursu do dispoziční sféry vlastníka (žalovaného z odpůrčí žaloby). Pravomocné rozhodnutí o odpůrčí žalobě podle §16 ZKV však vůči této osobě působí i nadále (žádné ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání nebo jiného předpisu zákonné síly je nevylučuje), s účinky přisuzovanými obecně rozhodnutí soudu vydanému na základě žaloby podle §42a obč. zák. Působí-li takové rozhodnutí za trvání konkursu ve prospěch všech konkursních věřitelů (bez zřetele k tomu, že odpůrčí žalobu podle §16 ZKV podal jen některý z nich nebo že ji podal jen správce konkursní podstaty), pak odtud plyne závěr, že po zrušení konkursu jsou z takového titulu oprávněnými pro účely výkonu rozhodnutí nebo exekuce všichni, kdož v době zrušení konkursu byli konkursními věřiteli.
Na základě takto ustavených judikatorních východisek Nejvyšší soud přezkoumal v mezích uplatněných dovolacích důvodů - úvahy odvolacího soudu o neúčinnosti kupních smluv, přičemž učinil následující závěry:
A/ Kupní smlouva č. 1:
Argumentace dovolatelky, že právní úkon je třeba posuzovat dle §134 obch. zák., jelikož kupní smlouvu podepsali všichni tři jednatelé pozdější úpadkyně, nemá pro věc jiný význam než ten, že odtud lze uzavřít, že tito jednatelé jednali ve shodě.
Jak v rovině právního posouzení věci, tak v rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. se Nejvyššímu soudu jeví nepřiléhavými úvahy, jejichž prostřednictvím se dovolatelka pokouší dovodit, že podle textu žaloby kupní smlouvu č. 1 podepsaly fyzické osoby a nikoli pozdější úpadkyně. Takový závěr ze žaloby neplyne a skutkový stav věci byl zjištěn jinak.
Co do řešení otázky, zda kupní smlouva č. 1 byla právním úkonem učiněným dlužníkem (pozdější úpadkyní) a osobou mu blízkou (dovolatelkou), lze souhlasit s dovolatelkou v tom, že vágní formulace odvolacího soudu o „standardní judikatuře“, podle které o takový právní úkon šlo, je v rovině právní nedostatečná.
Nejvyššímu soudu není známa žádná „standardní judikatura“, jež by řešila otázku, zda v případě, že dlužníkem je společnost s ručením omezeným, která právním úkonem zkracujícím své věřitele převedla svůj majetek na jinou společnost s ručením omezeným, je nabyvatel osobou dlužníkovi blízkou jen proto, že fyzická osoba, která je jediným společníkem a jediným jednatelem nabyvatele, je současně jedním z více společníků a jednatelů dlužníka.
V R 53/2004 se řešila jiná problematika (zda právnická osoba může být osobou blízkou dlužníku - fyzické osobě). Rozhodnutím, jež se zabývalo (ve vztahu k §67b ZKV, pro účely platnosti právního úkonu, jímž se zpeněžuje majetek konkursní podstaty) otázkou, zda osobou blízkou dlužníku - společnosti s ručením omezeným, může být rovněž společnost s ručením omezeným jako nabyvatelka zpeněžovaného majetku (se závěrem, že tomu tak je, je-li společníkem a jednatelem dlužníka fyzická osoba, která je současně společníkem a jednatelem nabyvatelky), a jehož závěry lze míti za judikatorně ustálené, je rovněž usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2002, sp. zn. 1 Ko 351/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2003, pod číslem 15. Ani posledně označené rozhodnutí však není možné bez dalšího vztáhnout k situaci řešené tímto sporem. Obecně by odpověď na otázku, zda právnická osoba je (může být) pro účely ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. osobou blízkou jiné právnické osobě, měla vycházet především z úpravy obsažené v ustanovení §66a obch. zák. Právní posouzení této otázky vzešlé z jiných vzájemných vztahů právnických osob, než které popisují citovaná rozhodnutí, judikatorně ustáleno není.
Tato argumentační nedůslednost odvolacího soudu však nemůže ovlivnit výsledek dovolacího řízení, je-li zde (jak se podává z napadeného rozhodnutí) pravomocný rozsudek (rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. června 1998, ve spojení potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. prosince 1998), jímž bylo na základě žaloby finančního úřadu vůči dovolatelce určeno, že kupní smlouva č. 1, je vůči finančnímu úřadu právně neúčinná a že finanční úřad je oprávněn se z tohoto majetku uspokojit, jako by nadále patřil úpadkyni.
Nepřípadná je v této souvislosti výhrada dovolatelky, že není dána totožnost účastníků (jiný žalobce), takže nejde o překážku věci rozhodnuté. Odvolací soud závěr, že by mělo jít o překážku věci rozhodnuté, neučinil. Význam označeného rozsudku tkví v tom, že z něj soud - v intencích §135 odst. 2 o. s. ř. - vychází a že je jím prokázáno, že kupní smlouva č. 1 zkracovala uspokojení pohledávky nejméně jednoho věřitele pozdější úpadkyně, že se tak dělo v úmyslu dlužníka cum animo fraudandi a že se dovolatelka (jako žalovaná) neubránila proti závěru o naplnění podmínek formulovaných v §42a odst. 2 obč. zák. (jinak by oné odpůrčí žalobě nemohlo být vyhověno).
Vzhledem k významu, který má pro věc - jak popsáno výše - coby stěžejní skutkové zjištění pravomocné soudní rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v České Lípě, pozbývá smyslu nejen další podrobné zkoumání otázky, zda dovolatelka je (byla) osobou dlužníku blízkou, nýbrž i prověření argumentů, jež dovolatelka formuluje k doložení toho, že nešlo o odporovatelný právní úkon (srov. zejména její námitky, že nemovitosti koupila za obvyklou cenu, že celá transakce vedla v souvislosti s převzetím závazků k oddlužení pozdější úpadkyně a že v době uzavření kupní smlouvy č. 1 umožňovaly právní předpisy uspokojení oddělených věřitelů ve výši 100 %,).
Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že důvod určit, že kupní smlouva č. 1 je právně neúčinná vůči konkursním věřitelům v konkursu vedeném na majetek úpadkyně, odvolací soud měl a dovolatelce se uplatněnými dovolacími důvody správnost této (a jen této) části napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání směřující do popsané části napadeného rozsudku zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Nejvyšší soud podotýká, že nepřehlédl, že správce konkursní podstaty úpadkyně mohl nemovitosti převedené na dovolatelku kupní smlouvou č. 1 sepsat do konkursní podstaty (v intencích R 26/2000) již na základě výsledku sporu vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 25/98. Rozhodnutí o neúčinnosti kupní smlouvy č. 1 vydané po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně v této věci se od rozhodnutí vydaného po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně ve věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 25/98 (zahájené před prohlášením konkursu na majetek úpadkyně) liší co do svých účinků jen z hlediska jeho využitelnosti v případě, že konkurs na majetek úpadkyně bude zrušen aniž dojde ke zpeněžení majetku ušlého odporovatelným úkonem z majetku úpadkyně. Za trvání konkursu mají tato rozhodnutí účinky shodné (srov. opět R 26/2000 a stanovisko). Nicméně v situaci, kdy o posouzení tohoto právního aspektu věci nebyl dovoláním žádán, nespatřuje dovolací soud jen v této okolnosti důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí (byť tím odpůrčí žaloba správce konkursní podstaty úpadkyně z větší části přišla o věcné opodstatnění).
Pro úplnost (vzhledem k námitce dovolatelky, že postupem správce konkursní podstaty úpadkyně přišla o možnost svou pohledávku řádně přihlásit do konkursu) Nejvyšší soud připomíná závěr vyslovený v R 30/2007, podle kterého:
„Bylo-li plnění z neúčinného právního úkonu vzájemné a dlužníkovo plnění z takového úkonu bylo sepsáno do konkursní podstaty, mohou se osoby, jejichž majetek byl takto sepsán a které se o soupisu dozvěděly před uplynutím propadné dvouměsíční lhůty počítané od prvního přezkumného jednání (§22 odst. 2 ZKV), domáhat plnění, které samy poskytly pozdějšímu úpadci, přihláškou pohledávky do konkursu (§20 ZKV). Dojde-li k soupisu až po uplynutí označené propadné lhůty, považuje se pohledávka, která těmto osobám poskytnutím plnění dlužníku vznikla, za přihlášenou pohledávku a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky.“
B/ Kupní smlouva č. 2:
Nejvyšší soud shledává opodstatněnou především dovolatelčinu výhradu, že napadené rozhodnutí je v rozsahu týkajícím se kupní smlouvy č. 2 nepřezkoumatelné.
Odvolací soud se tu omezil jen na zdůvodnění závěru, proč má odpor (na rozdíl od soudu prvního stupně) za včasný. O všech dalších otázkách rozhodných pro úspěch ve sporu o odpůrčí žalobě u této kupní smlouvy mlčí. Odvolací soud tu - pro Nejvyšší soud nepochopitelně - své rozhodnutí nezdůvodnil.
Je přitom na první pohled zřejmé, že závěry formulované u kupní smlouvy č. 1 nemohly být bez dalšího užity pro kupní smlouvu č. 2. Již proto ne, že řízení ve věci vedené u Okresního soudu v České Lípě se týkalo pouze kupní smlouvy č. 1 a že o tom, kdo za pozdější úpadkyni uzavřel kupní smlouvu č. 2, nebylo v řízení učiněno žádné použitelné skutkové zjištění.
Nejvyšší soud je nadto přesvědčen i o správnosti výhrady, že úkon, jímž žalobce odporoval kupní smlouvě č. 2, se stal až po uplynutí tříleté lhůty počítané ode dne, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva podle této kupní smlouvy do katastru nemovitostí (od 20. ledna 1997).
V žalobě podané u soudu 10. června 1999 kupní smlouva č. 2 jako právní úkon, jehož neúčinnost má být vyslovena, žádným způsobem (byť alespoň nepřesně) označena není (není ani nabídnuta k důkazu) a skutečnost, že v návrhu rozsudečného výroku (tzv. petitu) jsou mezi nemovitostmi, jež měly být převedeny kupní smlouvou č. 1, uvedeny i nemovitosti převedené až kupní smlouvou č. 2, dostatečným podkladem pro opačný úsudek také není.
Požadavek na vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy č. 2 uplatnil žalobce poprvé až při jednání konaném tehdy ještě u Okresního soudu v České Lípě dne 27. června 2000 (srov. č. l. 28 p. v.), tedy již po uplynutí tříleté lhůty určené zákonem k uplatnění odporu.
C/ Obě kupní smlouvy z hlediska podoby rozsudečných výroků:
Řízení je dále postiženo vadou, která mohla mít za následek (zčásti) nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Jde o to, že soud prvního stupně po úpravách žalobního návrhu žalobcem, k nimž došlo naposledy při jednání konaném 27. března 2003 (č. l. 215-216), rozhodoval o požadavku žalobce, aby určil, že právní úkony provedené úpadkyní ve prospěch žalované kupními smlouvami č. 1 a č. 2 jsou vůči konkursním věřitelům úpadkyně neúčinné, a že správce konkursní podstaty úpadkyně je oprávněn uspokojit pohledávky konkursních věřitelů úpadkyně z majetku, který byl těmito kupními smlouvami převeden na žalovanou.
V průběhu odvolacího řízení již žalobce úpravy žalobního petitu neprováděl. Odvolací soud přesto při změně rozsudku soudu prvního stupně formuloval výrok svého rozsudku nově, když:
1/ Bez opory v procesních úkonech žalobce rozšířil výrok, jímž určil neúčinnost kupních smluv tak, že jsou neúčinné nejen vůči konkursním věřitelům, nýbrž i vůči žalobci (správci konkursní podstaty). Výrok formulovaný v rozhodnutí o odpůrčí žalobě podané správcem konkursní podstaty úpadce podle §16 ZKV, dle kterého je právní úkon pozdějšího úpadce neúčinný vůči správci konkursní podstaty úpadce, nemá oporu v zákoně o konkursu a vyrovnání a žalobce se takového určení správně ani nedomáhal.
2/ Bez opory v procesních úkonech žalobce se vůbec nevypořádal s požadavkem, jímž žalobce žádal určit, že je oprávněn uspokojit pohledávky konkursních věřitelů úpadkyně z majetku, který byl kupními smlouvami č. 1 a 2 převeden na žalovanou.
3/ Bez opory v procesních úkonech žalobce rozhodl, že žalovaná je povinna označené nemovitosti vrátit do konkursní podstaty úpadkyně.
4/ Žádnou z úprav ad 1/ až 3/ odvolací soud nezdůvodnil.
Nejvyšší soud tudíž z výše popsaných příčin, a aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř. ), napadený rozsudek zrušil ve zbývající části, tedy v rozsahu, ve kterém byla neúčinnost kupní smlouvy č. 1 vyslovena i vůči správci konkursní podstaty úpadkyně, v rozsahu, ve kterém byla vyslovena neúčinnost kupní smlouvy č. 2, ve výroku o vrácení nemovitostí převedených oběma kupními smlouvami do konkursní podstaty úpadkyně a v závislých výrocích o nákladech řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Věc pak ve zrušeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. června 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu