ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.812.2006.1
sp. zn. 29 Odo 812/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce: P. f.Č. r., proti žalované: Ing. E. Z., zastoupené JUDr. Z. Č., advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 510/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2005, č.j. 23 Co 317/2005-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl v předmětné věci v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. února 2005, č.j. 28 C 510/2003-139, tak, že se určuje, že vlastníkem pozemkových o výměře 936 mdíl 1 o výměře 84 482 m², díl 2 o výměře 842 m² výměře 948 m², evidovaných ke dni 27. 5. 1992 Střediskem geodézie pro hl. m. P. v k. ú. K., nyní v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem P. – město pro k. ú. K. , zapsaných jako pozemek, je Č. r. – správce Pozemkový fond Č. r. (dále též jen “Pozemkový fond“) (výrok I.), dále že žalovaná je povinna zaplatit soudní poplatek 3.000,- Kč na účet soudu (výrok II.) a konečně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že žalovaná uzavřela dne 27. 5. 1992 kupní smlouvu s Fondem národního majetku (dále též jen „Fond“), jejímž předmětem byly pozemky uvedené v článku II. smlouvy, o nichž pak účastníci uzavřeli dodatek č. 1 ke smlouvě, upřesňující, že předmětné nemovitosti se nacházejí v k. ú. K. a pouze k těmto nemovitostem nabyla žalovaná vlastnické právo. Z dodatku nelze dovodit rozšíření předmětu smlouvy, a ani na základě kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1995 žalovaná nenabyla vlastnické právo k pozemku v k. ú. K., když na základě této smlouvy nebyl proveden žádný zápis do katastru nemovitostí.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud opakoval dokazování kupní smlouvou ze dne 27. 5. 1992 a dodatky k této smlouvě č. 1 ze dne 29. 9. 1992 a č. 2 ze dne 28. 2. 1994, dále předávacím protokolem ze dne 30. 6. 1992, žádostí o dlouhodobý pronájem pozemků ze dne 5. 4. 1993, nájemními smlouvami ze dne 9. 4. 1993 a 28. 12. 1992 a zejména notářským zápisem ze dne 4. 12. 1997, sepsaným na Fondu, jímž byla mezi účastníky uzavřena dohoda o narovnání a uznání vlastnického práva. Podle čl. II. písm. b) tohoto notářského zápisu, účastníci vzhledem k privatizačnímu projektu č. 3313, který byl schválen usnesením vlády ČR č. 265 ze dne 8. 4. 1992, se dohodli, že stranou kupující je toliko žalovaná a že V. Š. není kupující stranou majetku převáděného smlouvou v čl. I. této dohody.
Odvolací soud dále zjistil z privatizačního projektu, že na výpisu listu vlastnictví jsou uvedeny parcely, které nebudou privatizovány, a to v katastrálním území K.– orná půda, , položka výkazu změn 194/86 – zahrada, , položka výkazu změn 194/96 – zahrada. Obsahem privatizačního projektu byl i návrh kupní smlouvy uzavřené mezi Fondem a žalovanou, v němž mimo jiné je uvedeno v čl. VII., že zemědělská půda v uvedeném rozsahu je prostřednictvím Pozemkového fondu dlouhodobě pronajata s předkupním právem, popř. prodána [těmito částmi jsou orná půda (963 m²), , zahrada díl I. (84.482 m²), , zahrada (842 m²), parc. č. 2297, ostatní plochy (948 m² ), parc. č. 2297]. Vláda ČR schválila usnesením č. 265 ze dne 8. 4. 1992 privatizační projekt zpracovaný externím zájemcem – žalovanou s podmínkami, že a) aktualizace privatizovaného majetku ke dni 31. 12. 1991 bude provedena v souladu s metodikou novely závazné osnovy (vyhl. č. 526/1991 Sb.) a b) zemědělská půda bude vyčleněna v souladu se zák. č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky.
Odvolací soud konstatoval, že nebylo sporu o tom, že žalovaná spolu s V. Š. kupní smlouvou ze dne 27. 5. 1992 nabyli vlastnictví k věcem uvedeným v bodě II. smlouvy, která vycházela z privatizačního projektu č. 3313 schváleného výše citovaným usnesením vlády ČR. Ze smlouvy a jejích dodatků nelze dovodit, že předmětem privatizace byla parcela , o níž v řízení šlo. Vlastnictví k těmto nemovitostem žalovaná, resp. V. Š. nenabyli ani na základě notářského zápisu, jímž se V. Š. vzdal vlastnického práva. O tom, že žalovaná tyto nemovitosti nenabyla do svého vlastnictví, svědčí i protokol o předání privatizovaných nemovitostí, žádost o pronájem těchto nemovitostí, které byly posléze pronajaty společnosti žalované a V. Š. a za které platili nájem. Navíc v řízení bylo doloženo – a o tom též nebylo sporu – že žalovaná nikdy za tyto nemovitosti nezaplatila, naopak se domáhala, aby cena byla započtena na jí tvrzené restituční nároky.
Odvolací soud dovodil, že skutečnost, že žalovaná byla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník, toto vlastnictví nedokládá, když chyběl relevantní právní úkon, za který nelze považovat ani kupní smlouvu ze dne 27. 5. 1992, ani notářský zápis ze dne 4. 12. 1997.
Odvolací soud uzavřel, že tvrzení žalované, že vláda schválila privatizačním projektem převedení veškerého majetku odloučeného pracoviště P.4 – K.včetně sporných pozemků na žalovanou, nemá oporu ve shora popsaných zjištěních a z toho vyvodil závěr, že vlastníkem předmětných nemovitostí byl a je stát a Pozemkový fond tyto pozemky na základě zákonného zmocnění spravuje.
Žalovaná podala proti tomuto rozsudku v celém jeho výroku dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že je splněna podmínka, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka spatřuje základní důvod dovolání v tom, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku věcné aktivní legitimace žalobce k podání určovací žaloby, přičemž tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatelka nadále trvá na své námitce nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce. Stát (Č.r.) přestal být vlastníkem sporných pozemků okamžikem převodu privatizovaného majetku na Fond, který je právnickou osobou zřízenou zákonem a není pouze správcem, nýbrž je vlastníkem svého majetku, jak to vyplývá z §11 odst. 3 a §15 zák. č. 92/1991 Sb. Fond nakládá se svým majetkem v souladu se zákonem a se schváleným privatizačním projektem, přičemž jedná svým jménem. Je nepochybné, že Fond se v daném případě na základě aktu ministerstva zemědělství ze dne 22. 5. 1992 č. 144 stal k 1. 6. 1992 vlastníkem veškerého privatizovaného majetku podle privatizačního projektu č. 3313 a byl v souladu s ním povinen převést tento majetek určený k privatizaci na žalovanou. Nebyl dán žádný důvod pro převod části privatizovaného majetku na Pozemkový fond, který proto nikdy nebyl a ani nemohl být správcem, natož vlastníkem pozemků, které byly předmětem žaloby o určení vlastnictví.
Dovolatelka dále namítá, že Pozemkový fond spravuje zemědělské nemovitosti uvedené v ustanovení §1 zákona o půdě č. 229/1991 Sb., avšak toto právo správy v daném případě žalobci nevzniklo, neboť předmětné pozemky nikdy do zemědělského či lesního půdního fondu nenáležely. Tyto pozemky byly a jsou i dnes vedeny jako zahrada a zastavěné pozemky a získala je původně do vlastnictví kupní smlouvou z 31. 8. 1895 Česká společnost pro zvelebování zahradnictví v Praze, která byla rozpuštěna podle §5 odst. 3 vyhláškou ministerstva vnitra č. 320/1951 Ú.l. a na základě výměru č. 3 275 z 20. 7. 1960 připadly předmětné pozemky, jakož i veškerý majetek zrušené společnosti Československému státu. Následně pak byly tyto pozemky ve správě různých ministerstev a byla na nich provozována výlučně zahradnická škola.
Dovolatelka má z uvedených důvodů za to, že žalobce není ve věci aktivně legitimován a z nesprávného právního názoru odvolacího soudu pramení i nesprávnost celého jeho rozhodnutí, které dovolatelka navrhuje zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř. ), ve lhůtě zakotvené v §240 odst. 1 o. s. ř., se na prvním místě zabýval přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Předmětný rozsudek odvolacího soudu je ve věci samé potvrzující a proto připadá v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o. s. ř.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nelze přípustnost dovolání dovodit, neboť i když jde o druhý rozsudek soudu prvního stupně ve věci, není naplněn předpoklad, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Zbývá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které také žalovaná výslovně odkazuje. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci rozhodující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Dovolatelka však žádnou obecnou právní otázku zásadního významu, která by měla judikatorní přesah, neformuluje.
Pokud dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, nepřesahuje tato otázka rámec tohoto konkrétního případu, Otázka věcné legitimace je ostatně v zásadě otázkou každého individuálního případu, neboť vyžaduje odpověď, komu v daném případě svědčí to či ono právo (oprávnění) nebo povinnost z právního vztahu, čili kdo je subjektem (účastníkem) práv a povinností z daného právního vztahu.
Otázkou zásadního právního významu by se otázka (aktivní, popř. pasivní) věcné legitimace mohla stát jen tehdy, pokud by její posouzení představovalo právní otázku obecné povahy, jejíž řešení by mělo význam pro případy stejného druhu. Žádnou takovou právní otázku obecného významu dovolatelka nenastoluje.
Pokud dovolatelka popisuje konkrétní skutkové okolnosti předmětného případu, nelze z nich učinit právní závěr obecné povahy, resp. právní otázka odvolacím soudem řešená nepřesahuje rámec tohoto případu. Námitka, že na Fond přechází v procesu privatizace vlastnictví k privatizovanému majetku státu, nikterak nezpochybňuje povinnost Fondu nakládat s privatizovaným majetkem pouze v souladu s rozhodnutím o privatizaci a řešení této otázky je v soudní judikatuře zcela jednoznačné a nepochybné. Jestliže Fond disponoval s privatizovaným majetkem v souladu v rozhodnutím o privatizaci (schváleným usnesením vlády), není úkolem soudu takové rozhodnutí přezkoumávat (srov. §10 odst. 3 zákona o velké privatizaci), nehledě k tomu, že jde o otázku skutkového zjištění, nikoli o otázku právního posouzení, podřaditelnou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedených důvodů dovolací soud nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, resp. určitá v něm řešená otázka, je zásadního právního významu a proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.], aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 ve vazbě na ustanovení §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 10. září 2008
JUDr. František Faldyna, CSc
předseda senátu