ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.939.2006.1
sp. zn. 29 Odo 939/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně J., spotřební družstvo v P., se sídlem , zastoupené JUDr. B. H., advokátem, se sídlem, proti žalované o. D., zastoupené JUDr. K. D., advokátem, se sídlem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 1393/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. května 2005, č.j. 9 Co 311/2002-97, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. března 2006, č. j. 9 Co 311/2002-111, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech zamítl rozsudkem ze dne 1.6.1998, č.j. 11 C 1393/97-17, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí nemovitosti č.p. 441 na stavební parcele č. 16 o výměře 733 m2 v obci a katastrálním území D.
Poukázal zejména na to, že v katastru nemovitosti je uvedena jako vlastnice obec D. (žalovaná) na základě ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb. a že žalobkyně neprokázala „naléhavost právního zájmu“ na požadovaném určení. Uvedl dále, že mezi účastnicemi je nesporné, že dne 8. 8. 1987 uzavřel Městský národní výbor v L. se spotřebním družstvem J. (žalobkyní) hospodářskou smlouvou, kterou se zavázal vybudovat v akci „Z“ prodejnu v D. a následně uzavřít do třiceti dnů po převzetí stavby se žalobkyní hospodářskou smlouvu, kterou by došlo k přechodu vlastnického práva. Stavba byla uvedena do trvalého užívání dne 8. 1. 1990, nebylo však prokázáno, že došlo k přechodu vlastnického práva na žalobkyni, neboť nebyla uzavřena hospodářská smlouva o převodu vlastnictví. Hospodářská smlouva ze dne 27. 9. 1989 (správně 27. 11. 1989) byla uzavřena před uvedením stavby do trvalého užívání a kromě toho ji za Městský národní výbor v L. uzavřela osoba, která k tomu nebyla oprávněna.
Odvolací soud rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí (poté, co jeho předchozí potvrzující rozsudek ze dne 19.1.2001, č.j. 12 Co 568/98-48, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15.5.2002, č.j. 29 Odo 271/2001-70) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí sporné nemovitosti.
Poukázal na to, že obsah smlouvy o sdružení nepochybně vypovídá o úmyslu stran a jím nadřízených orgánů převést na žalobkyni vlastnictví k nově vybudované stavbě, což vyplývá již z toho, že jde o smlouvu uzavřenou podle §360a zákona č. 1091964 Sb., hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“).
Ustanovení §69 odst. 2 hosp. zák. připouštělo jiné převody než ty, k nimž docházelo v rámci obvyklého hospodaření, jen pokud to připouštěly prováděcí předpisy a pro ten případ stanovilo, že převod vlastnictví družstevních organizací se provádí smlouvou podle §349 hosp. zák. Prováděcím předpisem v době uzavření smlouvy o sdružení byla vyhláška č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku a následně, v době uzavření smlouvy hospodářské smlouvy z 27. 11. 1989, vyhláška č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem. Obě vyhlášky upravovaly převod vlastnictví národního majetku na nestátní organizace.
Po doplnění dokazování výslechem bývalého předsedy žalobkyně J. Š. (který tvrdil, že šlo o převod vlastnictví) a zástupce žalované E. M.(který naopak tvrdil, že šlo o převod správy národního majetku) odvolací soud dospěl k závěru, že na základě platně uzavřené smlouvy o sdružení podle §360a hosp. zák. byla platně uzavřena smlouva podle §349 hosp. zák., na základě které přešla předmětná nemovitost za úplatu do vlastnictví žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1.1.2001.
Především nesouhlasila se způsobem, kterým soud postupoval po zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem a namítala, že odvolací soud měl postupovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném po 1.1.2001, nikoliv podle znění účinného před tímto datem.
Dovolatelka vyslovila názor, že ve věci samé odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou, když z pouhého opakování důkazů provedených soudem prvního stupně či výslechu jednoho svědka zcela přetvořil skutková zjištění učiněná na základě důkazů provedených soudem prvního stupně. Není možné, zvláště po radikální změně skutkových tvrzení, neprovést další důkazy navržené žalovanou a navíc se o nich ani nezmínit. Ze svědeckých výpovědí vytrhává odvolací soud jen některé pasáže, aniž by tyto výpovědi hodnotil jako celek. Nelze souhlasit s tím, že by svědek Malý měl nesprávnou představu o právním úkonu, který učinil, když výslovně uvedl, že nikdy žádnou smlouvu o převodu vlastnictví neuzavřel a z titulu jeho funkce mu nic takového nepříslušelo. Úvahy odvolacího soudu nelze omezit jen na zkoumání projevu vůle bez toho, aby byl takový projev přezkoumán z hlediska náležitostí a platnosti úkonu, zejména z hlediska v té době platného zákona č. 69/1967 Sb. Z tohoto zákona nelze v žádném případě dovodit, že by vedoucí odboru výstavby mohl zcizovat nemovitosti bez rozhodnutí plenárního zasedání resp. rady, když i pouhý převod správy mohl být učiněn jen opatřením nadřízených orgánů. V závěru dovolání žalovaná uvedla, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě neúplného dokazování, spočívá na nesprávném právním posouzení a vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, jak výslovně vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku. Postup odvolacího soudu je v souladu s ustanovením bodu 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Odvolací soud totiž přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně vydané před 1. lednem 2001.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. tudíž Nejvyšší soud i dovolání v této věci projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001.
Dovolání bylo a je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a dovolatelkou označeným dovolacím důvodům pro dobu před 1. 1. 2001 odpovídají dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř.
Dovolání není důvodné.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatelka především nesouhlasí s hodnocením jednotlivých důkazů, na kterých založil odvolací soud své rozhodnutí a má za to, že jde o vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesprávné hodnocení důkazů však nelze podřadit dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. v rozhodném znění.
Naplnění dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. žalovaná spatřuje v (nesprávném) závěru soudu o platnosti smlouvy uzavřené účastnicemi dne 27. 11. 1989 a o jejím důsledku, tj. že na základě této smlouvy došlo k převodu vlastnického práva.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí se přesvědčivě vypořádal se všemi námitkami ve vztahu k platnosti předmětné smlouvy ze dne 27.11.1989.
V posuzovaném případě mohlo jít pouze o smlouvu o převodu vlastnictví k národnímu majetku, neboť pouze taková smlouva mohla být mezi státní organizací na straně jedné a družstvem na straně druhé uzavřena, pokud právním důsledkem takové smlouvy měl být převod vlastnického práva, jak tomu nepochybně v tomto případě bylo právě v návaznosti na předchozí smlouvu o sdružení.
Nedůslednost či nedbalost účastníků při vyplňování (škrtání) předtištěných údajů na obecně používaném formuláři předmětné smlouvy, nemohly mít vliv na platnost smlouvy, jak vyplynulo i z výpovědí osob, které se účastnily na přípravě a podpisu smlouvy.
Žádný důvod neplatnosti předmětné smlouvy v řízení před odvolacím soudem prokázán nebyl, naopak bylo prokázáno, že úmysl stran směřoval k převodu vlastnictví na družstvo bez ohledu na terminologické nejasnosti v pojmech převodu „správy“ či „vlastnictví“ mezi účastníky při uzavírání smlouvy.
Odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně a ani dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. proto dán není.
Dovolací soud proto dovolání žalované, bez jednání ve věci samé (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. v rozhodném znění).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že podle obsahu spisu úspěšné žalobkyni nevznikly v souvislosti s tímto dovoláním podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2008
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu