ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.997.2006.1
sp. zn. 29 Odo 997/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně C., L.., , zastoupené JUDr. P. Z., advokátem, , proti žalovaným 1/ S. v. o. s., , 2/ H. O., , zastoupené JUDr. D. F., advokátkou, , 3/ RSDr. K. S., , zastoupenému JUDr. L. L., advokátkou, a 4/ J. M., , zastoupenému opatrovnicí V. H., pracovnicí Krajského soudu v Ú.n. L., o zaplacení částky 2,014.481,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 1941/97, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2005, č. j. 5 Cmo 247/2004-240, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 22. května 2002, č. j. 26 Cm 1941/97-145, ve znění opravného usnesení ze dne 12. června 2002, č. j. 26 Cm 1941/97-150, ve výroku, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem uložil druhé a třetímu žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 1,600.000,- Kč (výrok I.) a „ve zbývajícím napadeném rozsahu, tj. ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke druhé a třetímu žalovaným, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení č. j. 26 Cm 1941/97-150, ze dne 12. června 2002, zrušil“ a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud opakoval důkaz smlouvou o úvěru ze dne 18. srpna 1994 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“) uzavřenou mezi I. A P.B., a. s. (dále jen „banka“) a první žalovanou a zjistil, že v článku 6 smlouvy bylo dohodnuto, že dne 18. srpna 1994 bude bezhotovostně bankou poskytnuta částka 1,600.000,- Kč. V článku 15 bylo ujednáno, že smlouva je platná od jejího podpisu smluvními stranami, nabývá však účinnosti, tedy peněžní prostředky z úvěru lze poskytnout, až po předložení dohodnutých dokladů prokazujících zajištění úvěru a splnění dohodnutých podmínek, tj. po registraci zástavní smlouvy. Za správná považoval skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž částka 1,600.000,- Kč byla poskytnuta 18. srpna 1994, k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru byla mezi bankou a druhou žalovanou uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví této žalované. Ke vkladu zástavního práva došlo 4. července 1995 s účinky vkladu k 23. listopadu 1995. Třetí žalovaný byl společníkem první žalované od 5. listopadu 1993 do 29. dubna 1997 a od tohoto data se stal společníkem čtvrtý žalovaný.
Neztotožnil se však s právním posouzením věci soudem prvního stupně, podle něhož má žalobkyně právo na zaplacení žalované částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), když částka 1,600.000,- Kč byla poskytnuta, ale nikoliv na základě smlouvy o úvěru, protože ta v době poskytnutí peněžních prostředků nenabyla účinnosti.
Odvolací soud dovodil, že smlouva o úvěru nabyla platnosti podpisem smluvních stran, a účinnosti, pokud jde o povinnost banky poskytnout peněžní prostředky, po předložení dohodnutých dokladů prokazujících zajištění úvěru. Zdůraznil, že ujednání o účinnosti smlouvy o úvěru není ujednáním odkládajícím účinnost celé smlouvy, ale ujednáním o podmínkách čerpání úvěru. Poskytla-li banka úvěrové prostředky, aniž byla sjednaná podmínka uplatněna, pouze nevyužila možnosti dané jí smlouvou o úvěru. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva byla platná i účinná, a plnění poskytnuté na jejím základě bylo smluvním plněním. Druhá a třetí žalovaní ručí za závazek první žalované jako její společníci.
Námitku třetího žalovaného, podle níž byl postup soudu prvního stupně, nerozhodl-li o vstupu Č. o.b., a. s. (dále jen „Č., a. s.“) na místo původní žalobkyně podle ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nesprávný, nepovažoval za důvodnou, s tím, že uzavření smlouvy o prodeji podniku mezi bankou a Č., a. s., bylo notoricky známou skutečností a k uzavření této smlouvy došlo v roce 2000, kdy občanský soudní řád ustanovení §107a neobsahoval. Skutečnost, že došlo k „procesnímu nástupnictví“, proto soud pouze vzal na vědomí a dále na straně účastníka jednal s procesním nástupcem původního účastníka, aniž by o této změně rozhodoval. Poukaz třetího žalovaného na nutnost rozhodnutí o záměně účastníků podle ustanovení §92 o. s. ř. považoval za nepřípadný s tím, že tato skutečnost nemohla být důvodem rozhodnutí o záměně podle občanského soudního řádu před 1. lednem 2001, ani po tomto datu.
Neakceptoval rovněž výhradu, že nebylo prokázáno poskytnutí peněžních prostředků podle smlouvy o úvěru, s odůvodněním, že provedenými důkazy - konkrétně výpisem z účetních knih banky - bylo prokázáno čerpání úvěru dohodnutým bezhotovostním převodem na běžný účet první žalované, a jiné doklady o tomto způsobu čerpání úvěru ani existovat nemohou.
Zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do příslušenství pohledávky odvolací soud odůvodnil „nepřezkoumatelností“ rozsudku v tomto rozsahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítaje, že soudy nižších stupňů řešily otázku procesního nástupnictví Č., a. s. v rozporu s ustanovením §92 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) i ustanovením §107a o. s. ř. (v „platném znění“). Dovolatel má za to, že občanský soudní řád před „novelou“ ani po ní nepřipouští, aby soud pouze vzal na vědomí záměnu žalobce. Soudy nižších stupňů tak porušily zákon, nepostupovaly-li podle ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř.
Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávnost závěru, podle něhož smlouva o úvěru byla platná i účinná, a plnění poskytnuté na jejím základě je smluvním plněním. Zdůrazňuje, že platnost smlouvy nezpochybňoval, ujednání o účinnosti smlouvy je však odkládací podmínkou ve smyslu ustanovení §36 obč. zák. a ta v době převodu peněžních prostředků splněna nebyla. Ujednání o účinnosti nelze vyložit tak, že záleželo na úvaze banky, zda úvěr poskytne nebo nikoli. Poskytla-li banka peněžní prostředky podle smlouvy, která nenabyla účinnosti, první žalovaná získala bezdůvodné obohacení a právo žalobkyně je podle ustanovení §107 obč. zák. promlčeno.
Podle názoru dovolatele nelze souhlasit ani se závěrem, podle něhož bylo prokázáno, že finanční prostředky ve výši 1,600.000,- Kč první žalovaná převzala, resp. byly převedeny na její běžný účet. Žádný takový důkaz podán nebyl. Rovněž přechod pohledávky ze smlouvy o úvěru při prodeji podniku banky nebyl prokázán. Podle zápisu v obchodním rejstříku došlo mezi bankou a Č., a. s. k prodeji podniku podle ustanovení §476 obch. zák. Kupující podnik dosud nepředložil kupní smlouvu, z níž by bylo patrné, že právě pohledávku ze smlouvy o úvěru převzal.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se třetí žalovaný výslovně dovolává, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení nezakládají.
Nejvyšší soud nejprve uvádí, že neměl důvod připustit dovolání pro posouzení otázky procesního nástupnictví podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. V tomto ohledu totiž napadené rozhodnutí vychází z jeho ustálené judikatury.
Tak již v rozsudku ze dne 30. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2001, pod číslem 58, Nejvyšší soud vysvětlil, že institut singulární sukcese nelze směšovat s institutem záměny účastníků ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř., jenž se může uplatnit jen pro případy odstranění nedostatku věcné legitimace účastníka řízení, který tu byl již v době zahájení řízení. Stejný závěr platí i pro případ universální sukcese, která se liší jen rozsahem práv a povinností přecházejících na sukcesora.
Odvolací soud proto správně uzavřel, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, došlo-li smlouvou o prodeji podniku k přechodu práva, jež je předmětem řízení, soud vezme tuto skutečnost na vědomí a dále na straně účastníka jedná s procesním nástupcem původního účastníka.
Pro posouzení přípustnosti dovolání je bez významu i dovolací námitka, jíž je napadán závěr o (ne)účinnosti smlouvy o úvěru, založený na výkladu článku 15 smlouvy, protože jde o posouzení konkrétního právního úkonu, které má význam právě a jen pro projednávanou věc. Proto nelze ohledně této otázky považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné.
Právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že banka plnila na základě účinné smlouvy, Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem - ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obchodního zákoníku co do výkladu ujednání článku 15 smlouvy o úvěru - neboť toto ujednání je nutno vykládat v kontextu dalšího obsahu smlouvy, zejména článku 6 o časovém plánu poskytnutí peněžních prostředků a článku 7 o lhůtách splácení úvěru. S ohledem na tato další ujednání smlouvy o úvěru není pochyb o tom, že před poskytnutím sjednaného zajištění nemohla první žalovaná nárokovat převedení peněžních prostředků podle smlouvy na svůj běžný účet, nicméně plnění poskytnuté bankou za této situace, je smluvním plněním.
Výhrady, jimiž je namítáno, že nebylo prokázáno převzetí, resp. převedení finančních prostředků ve výši 1,600.000,- Kč na běžný účet první žalované, a nebyl prokázán přechod pohledávky banky na Č., a. s. smlouvou o prodeji podniku, jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Jelikož dovolání třetího žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení o zbývající části nároku ani nebylo již dříve skončeno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu