ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.103.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 103/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2008 o dovolání D. P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 23 To 53/2007 ze dne 4. 9. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 15/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 T 15/2006 ze dne 6. 12. 2006 byla dovolatelka uznána pod bodem 1/ vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a v bodech 2/-11/ trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za skutek ad 1/ a za další sbíhající se trestný čin ve výroku o trestu přesně specifikovaný jí byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byla dle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 19 T 286/2005, který nabyl právní moci dne 30. 5. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (viz bod I. výroku o trestu). Za skutek ad 2/-11/ jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla zařazena dle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem (viz bod II. výroku o trestu). Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Současně bylo dle §226 písm. b) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obžaloby pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve výroku o vině přesně specifikovaný.
O odvolání D. P. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem sp. zn. 23 To 53/2007 ze dne 4. 9. 2007, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o souhrnném trestu pod bodem I. napadeného rozsudku. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl při nezměněném výroku o vině pod bodem I. a za sbíhající se trestné činy ve výroku přesně specifikované tak, že jí uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výroky o trestech z trestního příkazu Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 3 T 258/2003, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 19 T 286/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak ponechal napadený rozsudek nedotčen.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala D. P., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou obsaženy v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatelka uvedla, že její jednání není trestným činem, neboť se jednalo pouze o prosté nesplacení dluhu z půjček, a ona se tak nedopustila jednání, které by naplňovalo znaky trestného činu podvodu, zejména není dán ani prokázán úmysl půjčky nevrátit a finanční splátky nehradit. K bodu ad 1/ výroku o vině uvedla, že i sama svědkyně L. uvedla, že úvěr, který si pro obviněnou vzala u Č. s., a. s., obviněná asi půl roku nebo rok splácela, a to až do doby, kdy se dostala do finanční tísně. Poukázala i na to, že svědkyně ve své výpovědi uvedla, že jí dovolatelka měla sdělit, že někde špatně podepsala nějaké směnky a že ji ten člověk vydírá, že chce, aby zaplatila o 500.000,-Kč více.
Co se týče bodu 2/, popřela, že by od D. D. dne 20. 11. 2003 převzala v hotovosti půjčku ve výši 1.200.000,- Kč, ale že se jednalo pouze o 500.000,-Kč. Na směnce, která toto měla dokazovat a jíž se měla zavázat, že do 21. 12. 2003 jmenovanému svědkovi vrátí 1.200.000,- Kč, je evidentně přepisován rok její splatnosti, tato je celá až na údaje o výstavci vyplňována D. D., tedy směnečná částka, datum splatnosti a datum vystavení směnky. Bylo totiž nepochybně prokázáno, že D. D. si opakovaně nechával od dovolatelky podepisovat nevyplněné bianko směnky, které mohl kdykoliv vyplnit, a to jak v části směnečné sumy, tak v části datumu vystavení směnky či datumu její splatnosti. Svědkyně A., která na půjčku svědkovi měla půjčit 800.000,- Kč, navíc vypověděla, že na tuto transakci má směnku, která je však vystavena až dne 1. 8. 2005, tedy minimálně o dva roky později než směnka, kterou měla dovolatelka svědkovi podepsat. I z dalších důvodů je pak výpověď D. D. jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem, lživá a nevěrohodná a soudy ji jako důkaz hodnotily nesprávně. Půjčku od D. D. měla od počátku v úmyslu řádně splatit, a to jednak z úvěru, který měla získat prostřednictvím zástavy rodinného domu svého bratra L. L., jednak z půjčky od společnosti G.-S. G., a. s. O tomto svědčí ostatně i to, že sice pozdě, ale uhradila splátku 200.000,- Kč.
K bodům 3/-11/ namítla, že se snažila zajistit dostatek prostředků k úhradě svých dluhů mimo jiné zejména získáním půjčky s delší dobou splatnosti, prostřednictvím které by umořila své dluhy. Avšak to, že musela uhradit bez právního důvodu 500.000,- Kč vyděračům a lichvářům (což potvrdili i svědci L. a R.) a kdy počátkem roku 2004 jí nebyla poskytnuta již smluvně zajištěná půjčka ve výši 950.000,- Kč od společnosti G.-S. G., a. s., zapříčinily, že již celou situaci psychicky nezvládala, léčila se u psychiatra a nebyla následně schopna své dluhy splácet, což vedlo k podávání trestních oznámení jednotlivými věřiteli. Má tak zato, že provedenými nepřímými důkazy není její vina spolehlivě usvědčována. Trest jí tak byl uložen i za trestné činy, které jí nebyly prokázány a které nespáchala, což je v rozporu se zákonem. Cítí se tedy rozhodnutím soudů mimo jiné i o povinnosti k náhradě škody vůči poškozenému D. přímo poškozena. Na závěr navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení nebo aby dovolací soud sám zprostil dovolatelku obžaloby v celém rozsahu a co se týče rozsahu a výše náhrady škody, aby odkázal poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních.“
K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že souhrnné námitce dovolatelky, že ve všech případech jednala za stavu finanční tísně, který si nezpůsobila sama a který se snažila řešit za pomoci dalších dostupných zdrojů a nejednala tudíž v podvodném záměru, nelze přisvědčit. Ze skutkových zjištění je totiž zřejmé, že přestože svým věřitelům v různé míře konkrétnosti sdělila, že od nich zapůjčené peníze potřebuje na úhradu svých předchozích splatných závazků, zamlčela jim svou celkovou finanční situaci, neboť si byla vědoma nebezpečí, že by při znalosti úplného stavu věci z jejich strany k zapůjčení peněz nedošlo. Nemůže přitom obstát ani její námitka, že spoléhala na přísun úvěrových finančních prostředků od společnosti G.-S. G., a. s., ve výši 950.000,- Kč, k němuž nakonec nedošlo právě pro její naprostou insolvenci a který ani nebyl způsobilý zajistit pokrytí všech jejích tehdy splatných závazků. Právní závěr soudů o vině D. P. v přisouzeném směru nemohl tak být zvrácen žádnou z jejích kvalifikovaných námitek. Dovolání D. P. zhodnotila tedy jako zjevně neopodstatněné a jako takové je navrhla odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž souhlasila, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání souhlasila ve smyslu §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl rozsudkem, který přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
Z hlediska popisu skutků pod body 1/-11/ obsažených v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatelka v dané věci právně relevantně namítla, že v jednání, za nějž byla uznána vinnou, nelze spatřovat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť ona nejednala od počátku v úmyslu nevrátit poškozeným peníze, které si od nich půjčovala. Soudy dle jejího názoru nesprávně hodnotily provedené důkazy a dospěly takto k právním závěrům, které jsou v rozporu se skutečností. Dovolatelce však nelze přisvědčit.
V daném případě dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení činu v rozhodnutí soudů je správné a nelze souhlasit s argumentací dovolatelky, že všechny půjčky a úvěry, které v letech 2003 – 2004 od jednotlivých poškozených získala, měla od počátku v úmyslu uhradit. Ze skutkových zjištění vyšlo zcela nepochybně najevo, že již v letech 2001 – 2002 uzavřela s různými bankovními institucemi celkem šest smluv o poskytnutí úvěru, kterým nebyla schopna vzhledem ke svým majetkovým poměrům dostát. Přesto v období roku 2003 – 2004 uzavírala s jednotlivými poškozenými jako fyzickými osobami smlouvy o půjčkách a získala od nich částku přesahující 1.700.000,- Kč. Takto si počínala s vědomím, že její příjmy nemohou dostačovat k tomu, aby tyto všechny půjčky splácela, přičemž poškozeným osobám při sjednávání jednotlivých půjček vždy zamlčela, že má již jiné předchozí dluhy, které není schopna splácet a že si peníze od nich půjčuje právě na to, aby tyto starší půjčky mohla umořit. Sama dovolatelka ostatně u hlavního líčení vysvětlila, že finanční prostředky si půjčovala proto, aby uhradila své závazky vůči jiným věřitelům. Dovolací soud se tak shoduje se závěry soudů obou stupňů, že se takto jednalo o typické chování označované jako „vytloukání klínu klínem“, neboť je zcela zjevné, že se tímto postupem dovolatelka dostala do nekonečného řetězce neustálého půjčování a splácení dalších a dalších částek, v důsledku čehož se její dluhy zvětšovaly a možnost jejich splacení se stávala čím dál méně pravděpodobnou. Proto je i pochopitelné, že si od svědka D. D. půjčila tak vysokou sumu 1.200.000,- Kč, k jejímuž uhrazení ve lhůtě jednoho měsíce se zavázala podpisem směnky ve prospěch jmenovaného poškozeného. Tato skutečnost byla provedeným dokazováním jednoznačně prokázána a námitky dovolatelky vůči tomu, že směnka je falešná, když údajně ji vyplnil D. D. sám, nutno i s ohledem na další skutkové okolnosti toto potvrzující, odmítnout. Dovolatelčino srozumění s tím, že takto vysokým částkám nebude moci dostát, a to vzhledem k jejím osobním a majetkovým poměrům, nemůže být vyvráceno ani tím, že některé dlužné částky alespoň zčásti splatila, a to až do doby, kdy se dostala opravdu do vážné finanční tísně, ale ani tou skutečností, že usilovala o získání další, tentokrát mnohem vyšší půjčky, z níž by podstatnou část dluhů mohla uhradit. Ohledně tohoto posledního faktu se dovolací soud rovněž shoduje s názorem soudu druhého stupně, že i taková půjčka by byla jen pokračováním v trestné činnosti. Rovněž není podstatné, že směnka potvrzující půjčku svědkyně A. 800.000,- Kč svědku D. D., je vystavena o dva roky později než směnka vystavená a podepsaná dovolatelkou ve prospěch jmenovaného svědka a znějící na částku 1.200.000,- Kč, neboť není důvod, proč by transakce ohledně částky 800.000,- Kč nemohla být směnkou stvrzena až po uplynutí doby dvou let od skutečného předání peněz svědkyní A. svědku D. K argumentu, že dovolatelka dluh vůči jmenovanému svědku měla zajištěn i úvěrem, k němuž mělo být zřízeno zástavní právo k nemovitosti jejího bratra, dovolací soud konstatuje, že ze spisu plyne, že ke sjednání žádného takového úvěru (zajištěnému zástavním právem) nedošlo. Dovolací soud tak musí pouze konstatovat, že soudy na základě rozsáhlého a vyčerpávajícího důkazního řízení dospěly ke skutkovému stavu, ohledně něhož není pochyb a na jehož základě poté vyvodily správné právní závěry ohledně naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, neboť dovolatelka ve všech bodech zahrnutých ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně takto postupovala zcela vědomě a se srozuměním i s případnými trestně právními následky. Závěr o tom, že trestného činu podvodu se dopustila v úmyslu nepřímém je tak zcela přiléhavý.
Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl právně relevantně uplatněn i v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ovšem je zjevně neopodstatněný. Pokud jde o zbývající námitky, tyto napadají výhradně způsob opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudy, což soudu dovolacímu jako mimořádné opravné instanci přehodnocovat nepřísluší, když ostatně takovou námitku nelze ani v rámci dovolacích důvodů zákonem vyjmenovaných uplatnit. To vše i s přihlédnutím k již uvedenému (věci adekvátnímu) obsahu i rozsahu učiněných skutkových zjištění.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka