ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1070.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1070/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. října 2008 o dovolání Ing. M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 12 To 127/2008 ze dne 14. 5. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 52/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 1 T 52/2007 ze dne 18. 2. 2008 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Daným rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině M. R.
O odvoláních Ing. M. Š. a M. R. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením sp. zn. 12 To 127/2008 dne 14. 5. 2008, a to tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal Ing. M. Š., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že v daném případě vzaly soudy za základ svého právního posouzení pouze jediné skutkové zjištění spočívající v tom, že poškozenému T. D. byly dány k podpisu kupní smlouvy, na jejichž základě bylo jeho vlastnictví k nemovitostem převedeno na dovolatele. Měly ale přihlédnout k tomu, že poškozený již 5. 9. 2002 poprvé podepsal návrh kupní smlouvy, 18. 9. 2002 podepsal čestné prohlášení, na němž je úředně ověřen jeho podpis a v němž potvrdil, že podepsal kupní smlouvu dne 5. 9. 2002 a zavázal se předmětné nemovitosti vyklidit a předat dovolateli do 30 dnů od vkladu vlastnického práva ve prospěch dovolatele (obě tyto písemnosti, resp. podpisy na nich byly později škrtnuty). Dne 19. 2. 2003 pak podepsal opět kupní smlouvu, na základě níž došlo ke vkladu vlastnického práva na dovolatele, kterou pak dne 14. 3. 2003 převzal od katastrálního úřadu s vyznačenou doložkou o vkladu vlastnického práva. Svědek V. vypověděl, že v roce 2002 v jeho realitní kanceláři T. D. výslovně upozornil, že vlastnické právo přejde na dovolatele. Sám poškozený uváděl, že při podepisování všech dokumentů vždy spoléhal na ubezpečování M. R., že až bude mít peníze, že mu nemovitosti vrátí. S přihlédnutím k těmto skutečnostem si musel poškozený být vědom toho, že činí dispozici se svým majetkem, když i samotná kupní smlouva je zcela jasná a srozumitelná, opatřena velkým nadpisem „Kupní smlouva“, který byl schopen přečíst i bez brýlí. Soudy tedy měly dospět k tomu, že poškozený při podepisování kupní smlouvy nejednal v omylu o tom, jakou právní dispozici činí, nýbrž že spíše bez přiměřeného důvodu spoléhal na to, že důsledky této dispozice budou paní M. R. odstraněny. To však již skutková podstata trestného činu podvodu dle §250 tr. zák. nepokrývá. Dovolatel je dále přesvědčen o tom, že nebylo jednáno ke škodě cizího majetku (poškozeného) i proto, že ten dne 5. 9. 2002 uzavřel k předmětným nemovitostem zástavní smlouvu ve prospěch dovolatele jako zástavního věřitele k zajištění dluhů M. R. Případnou realizací tohoto zástavního práva by tak na straně poškozeného došlo ke zcela stejnému výsledku, totiž, že by o vlastnictví k nemovitostem přišel. V této souvislosti považuje pak za nesprávný i výrok o náhradě škody, neboť dle §441 občanského zákoníku je poškozený povinen nést škodu sám v rozsahu, v jakém ji sám zavinil. Pokud poškozený T. D. jednal vždy vědomě a bez nátlaku a pokud mu v tom důsledku vznikla jakákoliv újma, pak je tato způsobena právě jednáním samotného poškozeného a k její náhradě nemohou být odsouzeny jiné osoby, když i při rozhodování o této otázce soudy nepřihlédly k platně zřízenému zástavnímu právu k nemovitostem, které by mělo stejné následky jako realizace kupní smlouvy. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Uvedla, že v daném případě je možné poukázat na správnost hodnotících úvah odvolacího soudu, kterými jen navázal na způsob vyhodnocení otázky jednání poškozeného v omylu přijaté soudem prvního stupně. V daném případě závěr, že poškozený nejen s ohledem na dosaženou mentální úroveň a nižší míru schopnosti orientace ve složitějších životních situacích, navíc poznamenanou závislostí na návykové látce, v bezmezné důvěře v serióznost jednání své neteře M. R. a v neposlední řadě také ve zcela nezištném zájmu pomoci jí při řešení jejích finančních problémů, uzavřel z důvodu uvedeného v §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatnou kupní smlouvu, neboť jednal v omylu, je zřejmý ze závazného právního názoru, plynoucího z rozhodnutí dovolacího soudu o žalobě na určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 278/99). O skutečnosti, že dovolatel při využití předem dohodnuté trestné součinnosti své spolupachatelky M. R. takovou kupní smlouvu za stranu kupující podepsal, svědčí i další okolnosti jeho jednání, minimálně ta, z níž je zřejmé, že podle textu předmětné kupní smlouvy sjednanou kupní cenu ve výši pouhých 450.000,- Kč údajnému prodávajícímu nikdy nezaplatil. Je tak evidentní, že ke způsobení škodlivého následku došlo v příčinné souvislosti s jednáním obou odsouzených spolupachatelů. I při ukončení vlastnického vztahu poškozeného prostřednictvím realizace zástavního práva k jeho nemovitosti by přitom tento jednal v omylu, neboť byl veden záměrem pouhého poskytnutí své nemovitosti k zajištění závazku své neteře, o jehož řádném plnění za daného stavu věci nemohl důvodně pochybovat, když opačný závěr, že by se smířil s realizací zástavy a tím i s možností ztratit v důchodovém věku jedinou možnost svého bydlení, lze jen stěží připustit. K jeho námitce proti výroku o náhradě škody uvedla, že jestliže byl dovolatel uznán vinným trestným činem majetkové povahy, spojeným se vznikem škodlivého následku, pak není důvodu, aby se odvolával na porušení ust. §441 obč. zák. Vzhledem k uvedenému navrhla, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, když souhlasila s tím, aby takto Nejvyšší soud učinil dle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušných výrocích rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v dané věci namítl, že v jeho jednání není možno spatřovat uvedení poškozeného T. D. v omyl, způsobení tomuto škody a následné obohacení dovolatele, neboť poškozený podepsal od 5. 9. 2002 řadu dokumentů a musel vědět, že jejich účelem byl prodej jeho nemovitostí. Takto nemohl proto při sepisování kupní smlouvy dne 19. 2. 2003 jednat v omylu o tom, jakou právní dispozici činí. Shodné následky jako ty, které nastaly na základě kupní smlouvy by přitom nastaly i v případě realizace příslušné (poškozeným podepsané) zástavní smlouvy. Takto dle dovolatele sám poškozený odpovídá i za způsobenou škodu. Dovolací soud hodnotí námitky dovolatele jako právně relevantní (pokud zpochybňují naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu dle §250 tr. zák.), současně však jako zjevně neopodstatněné.
Z popisu skutku v příslušném výroku o vině i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že trestná činnost dovolatele spočívala v tom, že využil jednání spoluobviněné M. R., která uvedla poškozeného T. D. v omyl tím, že mu tvrdila, že nepodepisuje kupní smlouvu, ale pouze další dodatečné dokumenty k již dříve sjednané zástavní smlouvě. Nemovitosti poškozeného na základě podepsané kupní smlouvy byly převedeny na dovolatele a ten je poté za cenu vyšší dále prodal manželům R. s tím, že kupní cena za ně mu bude hrazena z prostředků bankovního úvěru (poskytnutého bankou manželům R.) a tím bude splacen dluh spoluobviněné M. R. vůči němu.
Pokud tedy jde o argumentaci dovolatele, nutno konstatovat, že ze skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly, nepochybně vyplývá, že popsaným způsobem dovolatel jednal právě v důsledku toho, že poškozený T. D. byl uveden v omyl a takto podepsal příslušnou kupní smlouvu, v níž se zavázal převést předmět svého vlastnického práva na dovolatele. Soudy však bylo zjištěno, že poškozený je osobou, která nechápe rozdíl mezi smlouvou zástavní a kupní. Proto, i když byl schopen údaje v kupní smlouvě přečíst, současně si neuvědomoval následky, které z takového právního úkonu plynou. Spoluobviněná M. R. jeho nevědomosti, důvěřivosti a neopatrnosti zneužila a tvrdila mu, že se jedná jen o další dokumenty potřebné pro vznik zástavního práva k předmětným nemovitostem, které bylo již dříve zřízeno na základě zástavní smlouvy (uzavřené dne 5. 9. 2002 - č. l. 166). Poškozený, jako osoba práva neznalá a v těchto záležitostech se neorientující, navíc s vlastnostmi, které byly zmíněny, byl oběma obviněnými zneužit k tomu, aby jeho vlastnické právo k jeho nemovitostem bylo převedeno na dovolatele za cenu 450.000,- Kč, avšak ten ji nikdy poškozenému neuhradil. Dovolatel tímto fakticky dosáhl uspokojení své pohledávky vůči M. R., když jí nemovitosti později prodal za cenu 1.000.000,- Kč. Vůle poškozeného však nikdy nesměřovala k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na dovolatele. Úmysl uvést poškozeného v omyl a obohatit se je přitom evidentní nejen z opakovaných tvrzení a ujišťování ze strany M. R., že se jedná jen o dodatečné podklady ke smlouvě zástavní, nýbrž i ze zjevného nepoměru mezi cenou uvedenou v kupní smlouvě, na jejímž základě dovolatel nemovitosti získal (450.000,- Kč), a cenou, za niž je dále prodal spoluobviněné M. R. (1.000.000,- Kč). Poškozený přitom žádnou částku neobdržel, současně však přišel o svůj majetek. Dovolateli s ohledem na uvedené tak nelze přisvědčit ani pokud jde o jeho názor, že kupní smlouva by pro poškozeného měla stejné následky jako již dříve uzavřená smlouva zástavní. Tato byla mezi poškozeným a M. R. sjednána výhradně pro zajištění její půjčky (poskytnuté jí dovolatelem), zatímco na základě kupní smlouvy došlo ihned ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a k převodu majetku z poškozeného na dovolatele. Ze skutkových zjištění je přitom jisté, že takový záměr poškozený nijak nesledoval, když i u sjednané zástavní smlouvy měl zato, že ke skutečnému převodu jeho nemovitostí na další osobu nedojde, a to i vzhledem k tomu, že tuto sjednal jen proto, že chtěl M. R. jako své příbuzné pomoci v těžké situaci. Mohl sice vědět, že (v případě realizace zástavního práva) k převodu vlastnického práva ve prospěch zástavního věřitele Ing. Š. dojít může, je ale zjevné, že ani v tomto případě (z důvodu své nevědomosti a důvěřivosti) nepředpokládal, že by k tomuto následku skutečně dojít mohlo. Je třeba zdůraznit, že s uzavřením zástavní smlouvy souhlasil i proto, že mu bylo M. R. přislíbeno, že se stane tichým společníkem ve společnosti její a jejího manžela, z čehož bude mít určitý finanční prospěch. Nyní projednávaná trestná činnost se ovšem týkala toliko právě okolností sjednání kupní smlouvy, nikoli smlouvy zástavní. Rozhodné tedy v posuzované věci je to, že k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem by nedošlo, pokud by poškozený nebyl M. R. ujišťován, že podepisuje jen dodatky k zástavní smlouvě, a proto není možné přisvědčit ani námitce, že poškozený měl o skutečném významu podepsané smlouvy vědět na základě upozornění svědka V., majitele realitní kanceláře, který připravoval návrh kupní smlouvy. O úmyslu dovolatele a M. R. uvést poškozeného v omyl ostatně svědčí i samotné okolnosti uzavření smlouvy, kdy poškozený byl M. R. odvezen na matriku, kde smlouvy podepsal, přičemž přítomnost jeho manželky byla jmenovanou obviněnou odmítnuta. V této souvislosti neobstojí proto ani námitka dovolatele, že by poškozený měl sám odpovídat za škodlivý následek, protože je nepochybné, že tento by nenastal, pokud by dovolatel a M. R. vůči poškozenému nejednali tak, jak je ve skutkové větě popsáno. Subjektivní stránka daného trestného činu je ze skutkových zjištění zcela zřejmá a s námitkami dovolatele není proto možno souhlasit. V uvedených souvislostech je také zapotřebí odkázat na odůvodnění napadeného (citovaného) usnesení odvolacího soudu, který se v jeho rámci zabývá podrobně a přiléhavě i obsahem občanskoprávního řízení (ve věci vedeného) a stejně tak i uváděnou výpovědí svědka V., přičemž se skutečnostmi v tomto směru zjištěnými, nelze než souhlasit.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka