ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1105.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1105/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. října 2008 o dovolání Ing. I. O., proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 491/2007 ze dne 12. 12. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 425/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 3 T 425/2002 ze dne 14. 9. 2007 byl dovolatel (společně s obviněnými J. R. a A. R.) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona (dále jen tr .zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
O odvoláních obviněných Ing. I. O., J. R. a poškozeného S., a. s., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 5 To 491/2007 dne 12. 12. 2007, a to tak, že zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody pod bodem 1/ a dle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o náhradě škody vůči poškozenému S., a. s., kterého zároveň podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněných zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal Ing. I. O. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že v jeho případě existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když přitom skutková zjištění považuje za přinejmenším nedostatečná a chybná. Jestliže nebyla učiněna nezpochybnitelná zjištění, že v okamžiku spáchání činu (tedy v momentě provedení jednotlivých výběrů z účtu) byl natolik obeznámen s momentální finanční situací firmy, aby mu muselo být známo, že peníze, které vybírá, jsou věcí cizí, pak právní kvalifikace není opřena o odpovídající skutková zjištění a soudy nebyla skutkově doložena subjektivní stránka trestného činu zpronevěry dle §248 tr. zák. Má dále zato, že jeho jednání mělo být posouzeno buď jako trestný čin neoprávněné užívání cizí věci podle §249 tr. zák. (když pachatelé měli v úmyslu peníze vrátit, i když ne v patřičné lhůtě, ale chtěli s nimi jen disponovat po přechodnou dobu a poté umožnit vlastníkovi nebo oprávněnému držiteli, aby se opětovně ujal výkonu svých práv) nebo jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti dle §255a tr. zák. či jako trestný čin podílnictví spáchaný z nedbalosti dle §252 tr. zák. Poukázal dále na to, že nesprávně byl zhodnocen znak „cizí věci“. Zákaz dispozice s vádii vstoupil totiž v platnost až po 1. 6. 2000. Jen pokud by tato novela zákona o veřejných zakázkách neexistovala, mohl by soud tvrdit, že se tento dá i z textu při „průměrné inteligenci“ dovodit. Jestliže však taková novela existuje, je nesporné, že takový zákaz před ní v zákoně nebyl, nemohl být proto porušen a teprve od účinnosti novely je dispozice s vádiem zakázána zákonem. Již i z textu důvodové zprávy k vládnímu návrhu této novely §26 zákona o zadávání veřejných zakázek je patrné, že dispozice s vádii před jejím přijetím zakázána nebyla a takové jednání nebylo tedy možné stíhat jako trestné. V důvodové zprávě k příslušné novele zákona o veřejných zakázkách je navíc zmínka, že k zákazu došlo i „s ohledem na zkušenosti, které Úřad (pro ochranu hospodářské soutěže) získal ve správním řízení“. Podle jeho názoru by tedy mělo být zkoumáno, zda existovaly v dané době zkušenosti také z trestního řízení. Domnívá se, že jinde se obdobná věc před novelou nemohla jako zpronevěra stíhat a že Krajský soud v Brně takto rozhodl jako jediný. Odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně vytkl konstatování o tom, že jeho obhajoba byla účelová, což ale nevypovídá nic o tom, že by mělo jít o obhajobu nesprávnou či vyvrácenou. I při uznání viny pak má zato, že jeho čin je nutno hodnotit jako čin, jehož stupeň nebezpečnosti je nepatrný, a proto by se ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. nemělo jednat o trestný čin. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž by byl vázán právním názorem dovolacího soudu.
K takto podanému dovolání Nejvyšší soud do dnešního dne neobdržel písemné vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství České republiky.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Dovolatel v dané věci namítl, že jeho jednání není možno posuzovat jako trestný čin zpronevěry dle §248 tr. zák., neboť nebyla především prokázána subjektivní stránka daného trestného činu. Má zato, že by mělo být posuzováno jako jiné (jím označené) trestné činy, přičemž existuje podle něho i pochybnost, zda vůbec lze spatřovat v jeho jednání stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost vyšší než nepatrný. Nejzávažnější pochybení pak spatřuje v tom, že byl odsouzen za jednání, které v době spáchání činu nebylo trestné, protože v tehdejším znění zákona o veřejných zakázkách č. 199/2004 Sb. nebyl pro zadavatele veřejných soutěží výslovně stanoven zákaz disponovat s jistotou. Soudy tedy nemohly složená vádia považovat za věc pro něj cizí. Pokud jde o argumentaci dovolatele, tuto lze považovat v uvedeném směru za právně relevantní, avšak nelze jí přisvědčit.
Zákon č. 1999/1994 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění platném do 30. 5. 1999 (dále jen zákon), stanoví v §23 zákona, že uchazeči poskytují jistotu k zajištění splnění svých povinností vyplývajících z účasti v obchodní veřejné soutěži. Dle §24 zákona se jistota poskytuje buď ve formě bankovní záruky či složením peněžní částky na účet zadavatele nebo na zvláštní účet uchazeče, k němuž zadavateli zřídí výhradní dispoziční právo. Jistoty uchazečů pak zadavatel uvolní v případech stanovených v §25 zákona, tedy ostatním uchazečům poté, kdy s vítězem soutěže byla uzavřena příslušná smlouva (odst. 1 - 4), či uchazečům, kteří byli ze soutěže vyloučeni, jejichž nabídky byly odmítnuty či byla-li soutěž zrušena (odst. 6).
Takto plyne z povahy věci (především pak z ustanovení §23 zákona ve spojení s §26 zákona), že jistina je pro zadavatele cizí věcí, která i po složení na účet zadavatele zůstává majetkem uchazeče. Z citovaných ustanovení je jednoznačné, že tato má funkci zajišťovací, když zajišťuje splnění povinností uchazeče plynoucích pro něj z jeho účasti v soutěži. Rozhodným v řešeném případě je pak §26 zákona, dle kterého poskytnutá jistota připadá zadavateli (jen) v případech, kdy uchazeč, v rozporu s tímto zákonem nebo s podmínkami soutěže, zrušil či změnil nabídku nebo nesplnil povinnost uzavřít smlouvu na veřejnou zakázku v zadávací lhůtě, popřípadě prodloužené zadávací lhůtě. Dle dovolacího soudu je tedy z těchto ustanovení zcela zřejmé, a to i pokud to nebylo v dané době v zákoně výslovně stanoveno, že peněžní prostředky, které uchazeči poskytli jako jistotu, byly pro zadavatele věcí, jež mu nepatřila a s níž takto přirozeně ani nemohl disponovat. Jediné případy, kdy mu jistota připadla, stanovil §26 zákona; kromě těchto situací s ní nijak nakládat nemohl. Uvedené je ostatně zřejmé i ze skutkových zjištění, z nichž se podává, že i dovolatel (spolu s ostatními jednateli společnosti R., s. r. o.) si tohoto byl vědom. V této souvislosti lze poukázat již na samotné znění zadávacích podmínek (č. l. 414), kde je stanoveno, že částky vadií budou uchazeči složeny na účet zadavatele a že tyto se nevrací vítězi a tomu, kdo ze soutěže neodůvodněně odstoupí; jinak se vrací do 21 dnů od vyhlášení výsledků řízení. Ze skutkových zjištění dále plyne, že zadávací podmínky pro jejich vypracování konzultoval svědek Ing. M. se všemi třemi jednateli společnosti R., s. r. o., tedy i s dovolatelem, a teprve na základě toho byl také uveřejněn příslušný inzerát v H. n. Z bankovních výpisů je pak patrné, že jednotlivé společnosti poskytly vadia ve výši 300.000,- Kč ve dnech 24. - 25.3.1999, výběry pak byly dovolatelem a ostatními jednateli provedeny již ve dnech 24. 3. – 9. 4. 1999. Z vyjádření jednotlivých společností, které se výběrového řízení zúčastnily pak plyne, že ani jedna z nich nedala společnosti R., s. r. o., souhlas s tím, aby vadia byla použita k jiným účelům než těm, které plynuly ze zadávacích podmínek soutěže (viz např. č. l. 53, 65, 77). Sama společnost R., s. r. o., dopisem dne 10. 1. 2000 oznámila uchazečům vítěze soutěže to, že jim vadia budou vrácena do 21 dnů od tohoto oznámení. V dopise adresovaném společnosti S., s. r. o., ze dne 20. 3. 2000 (č. l. 55) pak společnost R., s. r. o., sdělila, že částka, která jí měla být vrácena, byla omylem použita pro jiné účely, ale že jí bude vrácena dle navrženého splátkového kalendáře, a to proto, že se společnost R., s. r. o., momentálně nachází ve špatné finanční situaci. Dovolací soud takto souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že vědomí jednatelů společnosti R., s. r. o., o tom, že přijaté částky musí být uchazečům vráceny, je ze skutkových zjištění zcela zřejmé. Přesto již několik dní po jejich složení tyto vybrali a použili je dále pro obchody své společnosti, tedy ke zcela jiným účelům a v rozporu s tím, k čemu určeny byly. Je tedy zcela evidentní, že dovolatel věděl, že částky vadií nacházející se na účtu společnosti, jejímž jménem jako jednatel jednal, jí nepatří, ale že jde o věc svěřenou (dočasně) této společnosti uchazeči k provedení výběrového řízení a splnění zadávacích podmínek, a že tyto částky mohou společnosti R., s. r. o., připadnout toliko v případech stanovených v §26 zákona. Jestliže jím byly vybrány a použity k podnikání společnosti R., s. r. o., došlo tím nepochybně k přisvojení si daných částek, k obohacení jmenované společnosti a způsobení škody uchazečům, jimž částky nebyly vráceny. Takto je nutno odmítnout i námitku dovolatele, že oprávnění disponovat s vadii nebylo v tehdejším znění zákona o zadávání veřejných zakázek výslovně zakázáno. Jak již řečeno, povaha částek svěřených zadavateli jako vadia, je zcela zjevná i z tehdy (v rozhodné době) platného znění zákona a o tom, že tato je pro každého zadavatele věcí cizí, která mu připadá pouze v zákonem přesně stanovených situacích, není pochyb. Jak ostatně plyne i z aktuální verze zákona č. 137/2006 Sb., zákona o veřejných zakázkách, v §67 taktéž není výslovně stanoven zadavateli zákaz disponovat s poskytnutou jistotou, přesto je ze znění příslušných ustanovení zcela zjevné, že „zadavatel nesmí s jistotou disponovat do doby, než mu propadne z důvodů porušení závazku příslušného dodavatele“ (viz Jurčík, R., Zákon o veřejných zakázkách, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, s. 382 an.). Vzhledem k řečenému není tedy možno dovodit ani to, že by soudy v dané věci popřely zásadu „není trestu bez zákona“.
Takto je dle dovolacího soudu správná právní kvalifikace jednání dovolatele jako trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť je nepochybné, že tento vědomě použil prostředky z poskytnutých jistot pro potřeby společnosti, v níž byl jednatelem, aniž by respektoval jejich charakter jako (pro něj) věci cizí a ustanovení zákona upravující nakládání s jistotou, když i stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání rozhodně nutno považovat za vyšší než nepatrný. Jeho argumentaci nutno odmítnout i pokud jde o jeho výhrady k odůvodnění napadeného rozhodnutí (jde o výhrady ohledně jeho způsobu obhajoby), neboť dle §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Jeho jednání nemůže být posouzeno jako trestný čin neoprávněné užívání cizí věci dle §249 odst. 1 alinea 1 tr. zák., když předmětem útoku tohoto trestného činu může být jen věc nikoli malé hodnoty, kterou lze užívat a po určité době ji vlastníku vrátit. Věc, jejíž užívání spočívá v jejím spotřebování, např. peníze, nemůže být předmětem útoku daného trestného činu. Přechodné užívání ve smyslu §249 tr. zák. znamená navíc disponování s věcí dočasně a po relativně krátkou dobu, naopak užívání věci po dobu delší by bylo nutno považovat za přisvojení ve smyslu krádeže či zpronevěry. Úmysl zde pak musí zahrnovat přechodné užívání věci včetně záměru vrátit věc tomu, komu byla odňata, anebo alespoň umožnit, aby se obnovilo jeho dispoziční právo (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon, Komentář, II. díl., 6. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1456 an.). V jednání dovolatele pak není možné spatřovat ani trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255a tr. zák., neboť podstatou tohoto trestného činu je jednání, kterým sice vzniká škoda na cizím majetku, nevyžaduje se však, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu (což se ale v projednávaném případě stalo). Jednání dovolatele, jak již řečeno, spočívalo v přímém přisvojení si cizí věci, aniž by tato byla předtím získána trestným činem jiné osoby než dovolatele. Z toho důvodu nemůže být jeho jednání posouzeno ani jako trestný čin podílnictví dle §252 tr. zák.
Vzhledem k řečenému tak nutno konstatovat, že v závěrech soudů vyjádřených v odůvodněních jejich rozhodnutí nebyl dovolacím soudem shledán namítaný extrémní nesoulad mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými a naopak přijatou právní kvalifikaci lze označit za zjevně odpovídající zákonu.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka