ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1116.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1116/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2008 o dovolání podaném obviněným R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 7 To 127/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 150/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 7 To 356/2005, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná odvolání obviněných R. H., P. M. a R. Z. proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 5. 2005, č. j. 1 T 51/2005-682, jímž byli uznáni vinnými pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se měli dopustit tím, že „po předcházející vzájemné dohodě s dalším dosud neustanoveným pachatelem na počátku měsíce prosince roku 2004 R. H. si vyžádal od P. S., jehož věc je řešena samostatně, aby mu předal fotografie ve formátu určeném pro osobní doklady, tyto fotografie následně byly použity k padělání občanského a řidičského průkazu na jméno M. N., když zároveň byla padělána daňová přiznání za období let 2002 a 2003, živnostenský list a potvrzení o nedoplatcích, to vše ve vztahu k firmě M. N., přičemž po zajištění padělaných dokladů a podkladů dne 7. 12. 2004 na parkovišti u hypermarketu T. v O. obžalovaní R. H., P. M. a R. Z. předali padělané doklady s fotografiemi P. S. a na jméno M. N. P. S., který dle pokynu obviněných a v doprovodu obžalovaného R. Z. odjel do F.-M., kde v pobočce K. b., a. s., za použití padělaných dokladů požádal o úvěr ve výši 1.000.000,- Kč pro firmu M. N., tato žádost byla přijata a prostřednictvím určeného kontaktního telefonního čísla, které měl v držení obžalovaný R. Z., byli žadatelé K. b., a. s., vyzváni k dalšímu jednání o úvěru, načež dne 13. 12. 2004 obžalovaní R. H. spolu s P. S. v objektu hypermarketu T. v O. v bufetu S. se setkali s obviněným P. M., přičemž P. S. bylo přikázáno, aby odjel do F.-M., kde na něj již čekal obžalovaný R. Z., který mu předal padělané doklady na jméno M. N. s pokynem, aby v K. b., a. s., pobočka F.-M. znovu jednal o poskytnutí podnikatelského úvěru na jméno M. N., k čemuž skutečně došlo, přičemž obžalovaný R. Z. čekal před objektem K. b., a. s., načež po skončení jednání o úvěru byli všichni obžalovaní zadrženi policejními orgány Policie České republiky.“
O dovoláních, která všichni tři obvinění podali proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu a zároveň i proti rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 3 Tdo 645/2006, kterým podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání podaná R. H. a P. M. odmítl jako podaná z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Naproti tomu z podnětu dovolání obviněného R. Z. Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. a podle §261 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek v celém rozsahu, tzn. ohledně všech obviněných (beneficium cohaesionis), když zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l tr. ř. bylo Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Zrušení napadených rozhodnutí založil Nejvyšší soud na právním názoru, že se obvinění nemohli (v rozsudku popsaným jednáním) dopustit pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., neboť subjektem tohoto trestného činu může být pouze účastník úvěrové smlouvy. Osoba nebo osoby, které účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, mohou být jen pomocníkem nebo pomocníky podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jestliže jednání pachatele – účastníka úvěrové smlouvy – dosáhne alespoň stádia pokusu uvedeného trestného činu (srov. R č. 27/2001 SbRt.). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že pokud obvinění R. H., P. M. a R. Z. opatřili padělané doklady P. S. k tomu, aby pomocí nich získal částku 1.000.000,- Kč ve formě úvěru od K. b., a. s., nelze jejich jednání právně posuzovat jako spolupachatelství k trestnému činu úvěrového podvodu (byť ve stadiu pokusu), ale pouze jako účastenství ve formě pomoci na tomto trestném činu. Nejvyšší soud zároveň soudům vytkl i některá další pochybení (viz str. 10 cit. usnesení).
Okresní soud ve Frýdku-Místku ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 30. 1. 2007, č. j. 1 T 150/2006-882, kterým všechny tři obviněné uznal vinnými návodem k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. a obviněné R. H. a P. M. dále uznal vinnými trestnými činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se měli dopustit skutkem popsaným ve výrokové části rozsudku. V rámci tohoto rozsudku byl obviněný R. H. podle §250b odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvoláních, která podali obvinění R. H., P. M. a R. Z. proti předmětnému rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 7 To 127/2007, kterým z podnětu těchto odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak obviněné uznal vinnými skutkem spočívajícím v tom, že obvinění „po předcházející vzájemné dohodě případně s dalším dosud dnes neustanoveným pachatelem
na počátku měsíce prosince roku 2004 R. H. si vyžádal od P. S., jehož věc byla řešena samostatně, aby mu předal fotografie ve formátu určeném pro osobní doklady, tyto fotografie následně byly použity k padělání občanského a řidičského průkazu na jméno M. N., když zároveň byla padělána daňová přiznání za období let 2002 až 2003 a I. pololetí roku 2004, živnostenský list a potvrzení o nedoplatcích, to vše ve vztahu k firmě M. N., přičemž
po zajištění padělaných dokladů a podkladů dne 7. 12. 2004 na parkovišti u hypermarketu T. v O. obžalovaný R. H. a P. M. instruovali P. S. k dalšímu setkání s R. Z., který předal padělané doklady s fotografiemi P. S. a na jméno M. N. P. S., který dle pokynu obžalovaných a v doprovodu obžalovaného R. Z. odjel do F.-M., kde v pobočce K. b., a. s., za použití padělaných dokladů požádal o úvěr ve výši 1.000.000,- Kč pro firmu M. N., tato žádost byla přijata a prostřednictvím určeného kontaktního telefonního čísla, které měl v držení obžalovaný R. Z., byli žadatelé K. b., a. s., vyzváni k dalšímu jednání o úvěru,
načež dne 13. 12. 2004 obžalovaný R. H. spolu s P. S. v objektu hypermarketu T. v O. v bufetu S. se setkali s obžalovaným P. M., přičemž P. S. bylo přikázáno, aby odjel do F.-M., kde na něj již čekal obžalovaný R. Z., který mu předal padělané doklady na jméno M. N. s pokynem, aby v K. b., a. s., znovu jednal o poskytnutí podnikatelského úvěru na jméno M. N., k čemuž skutečně došlo, přičemž obžalovaný R. Z. čekal před objektem K. b., a. s., načež po skončení jednání o úvěru byli všichni obžalovaní zadrženi policejními orgány Policie České republiky.“
Jednání obviněných kvalifikoval odvolací soud po právní stránce tak, že všechny obviněné uznal vinnými pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., a obviněné R. H. a P. M. trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obviněnému R. H. byl podle §250b odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně. Podle §39a odst. 3 tr. zák. jej soud pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s dozorem. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 3. 5. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. H. následně dovolání, kterým napadl všechny jeho se týkající výroky. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že především řádné a objektivní zjištění skutkového stavu může být jediným relevantním podkladem pro správné právní posouzení skutku a jeho podřazení pod příslušnou skutkovou podstatu konstruovanou právem hmotným. S poukazem na tuto skutečnost dovolatel uvedl, že setrvává na své argumentaci použité již v předcházejícím dovolání, byť Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že tato argumentace se míjí jak s použitým dovolacím důvodem, tak i s dalšími dovolacími důvody vyjmenovanými v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolatel dále poukázal na to, že odvolací soud sice ve svém rozsudku plně respektuje právní názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud jde o kvalifikaci inkriminovaného jednání jako pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu, avšak u dalších skutků zcela pomíjí základní hmotně právní posouzení z hlediska pachatelství, spolupachatelství a účastenství. Podle názoru dovolatele se opět jedná o nesprávné hmotně právní posouzení. Hodnocení podílu více pachatelů na spáchání trestného činu má totiž zásadní vliv na úvahy soudu při rozhodování o výši ukládaného trestu. S ohledem na výše uvedené důvody a na obsah předchozího dovolacího řízení proto navrhl, aby Nejvyšší soud „1/ podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 127/2007 ze dne 3. 5. 2007 ve všech jeho výrocích a 2/ podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“ Dovolatel zároveň uvedl, že předkládá předsedovi senátu soudu prvního stupně návrh na přerušení či odložení výkonu napadeného rozhodnutí a že v souvislosti s tímto návrhem odkazuje na ustanovení §265h odst. 3 tr. ř.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně\") a uvedla, že dovolatel nekonkretizoval, v čem spatřuje nedostatek ve vyjádření spolupachatelství, nebo zda má za to, že jeho jednání mělo být účastí na jednání hlavního pachatele. Způsob, jímž byl skutek popsán ve výroku o vině napadeného rozsudku, podle státní zástupkyně přitom vyjadřuje skutkové okolnosti, které odpovídají zákonným znakům trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Ze skutkových okolností uvedených ve výroku o vině je patrno, že padělané doklady na jméno M. N. k totožnosti P. S., který se za uvedenou osobu měl v pobočce K. b. vydávat, opatřili společným jednáním obvinění H. (dovolatel) a M. Oba tito pachatelé pak věděli, že M. N. jako budoucímu dlužníkovi banky způsobí vážnou újmu na právech. Protože spolupachatelství není zvláštní formou trestného činu (§89 odst. 1 tr. zák.), zákon podle státní zástupkyně nevyžaduje, aby bylo ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku vyjádřeno výslovným odkazem na ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Dovolatel zároveň blíže nespecifikoval, na jakém podkladě by v případě trestných činů podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. či §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. mělo být jeho jednání posouzeno jako účastenství na trestné činnosti. S ohledem na výše uvedené důvody uzavřela státní zástupkyně vyjádření k dovolání obviněného tím, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný R. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Dále je třeba upozornit na to, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání (v judikatuře viz R 29/2004 SbRt.).
Jak již Nejvyšší soud konstatoval ve svém předcházejícím rozhodnutí, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V posuzovaném případě proto pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky dovolatele, jež se s odkazem na jeho předcházející dovolání týkají procesní stránky věci (tj. rozsahu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěného skutkového stavu věci), jestliže zároveň relevantně nenamítal extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a jeho následným právním posouzením (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04). Podle názoru Ústavního soudu by totiž bylo nutné považovat rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V projednávané věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění na rozboru provedených důkazů. Na takto vytvořeném skutkovém základě pak odvolací soud v napadeném rozsudku učinil příslušné právní závěry (viz výrok a str. 7, 8 odůvodnění), v jejichž rámci současně respektoval závazný právní názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.). Některé procesní námitky byly navíc v novém dovolání uplatněny nepřípustně, neboť směřují vůči té části řízení, která předcházela zrušujícímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 3 Tdo 645/2006.
Výše uvedený hmotně právní dovolací důvod byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že odvolací soud se sice řídil právním názorem Nejvyššího soudu, pokud jde o dovolatelovo účastenství ve formě pomoci na trestném činu uvěrového podvodu (§10 odst. 1 písm. c/ tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák.), avšak ohledně dalších dvou skutků (trestných činů) pominul hmotně právní otázku pachatelství, spolupachatelství a účastenství. V důsledku toho pak podle dovolatele řádně nevyhodnotil ani podíl jednotlivých osob na spáchání trestného činu.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba poznamenat, že spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. spočívá v tom, že čin byl spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Nezbytným znakem spolupachatelství přitom je existence společného úmyslu, který u spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (tj. následku předpokládaného v trestním zákoně). O společné jednání ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. půjde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových jednání. Dále jde o případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a tyto jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Není přitom nezbytné, aby míra podílu na trestném činu byla u každého ze spolupachatelů identická. Podstatné ovšem je, aby činnost každého z nich (dílčí akty) byla zahrnuta společným úmyslem (srov. například R 36/1973 SbRt.).
V nyní posuzované trestní věci nebyly podle Nejvyššího soudu shora uvedené zásady porušeny. Ze skutkových zjištění soudů i z formulace skutku ve výrokové části napadeného rozsudku je dostatečně zřejmé, že obvinění R. H. (dovolatel) a P. M. jednali ve společném úmyslu padělat veřejnou listinu (řidičský a občanský průkaz a další doklady), aby jí poté bylo užito jako pravé, s cílem způsobit značnou škodu, když zároveň uvedením někoho v omyl (v daném případě peněžního ústavu - banky) způsobili jinému (tj. poškozenému M. N., jehož osobní údaje i údaje jeho firmy byly zneužity ke spáchání trestné činnosti) vážnou újmu na právech (viz též str. 8 napadeného rozsudku). Pokud odvolací soud uznal obviněného (dovolatele) R. H. vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., je v tomto směru napadené rozhodnutí věcně správné. Spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. přitom nebylo zapotřebí vyjádřit citací výše uvedeného ustanovení zákona ve výroku rozsudku (byť je takto v soudní praxi často nadbytečně postupováno), neboť nejde o případy trestného jednání uvedeného v §89 odst. 1 tr. zák. Na to konečně ve svém vyjádření k dovolání výstižně poukázala i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Ačkoliv odvolacímu soudu lze vytknout, že se shora naznačenou problematikou blíže nezabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.), je na druhé straně nutno vzít v úvahu, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není (§265a odst. 4 tr. ř.). Přitom ani sám dovolatel své hmotně právní námitky nijak blíže neodůvodnil a nerozvedl.
Z důvodů, které Nejvyšší soud vyložil v předcházejících odstavcích, proto nebylo možno podanému dovolání (a to ani v jeho jinak relevantně uplatněné části) přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného R. H. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podnět obviněného k odkladu či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, pak předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. nepodal, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k vlastnímu postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler