ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1129.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1129/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. ledna 2008 o dovoláních, která podali obvinění F. T. a P. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2007, sp. zn. 6 To 35/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 2 T 61/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 10. 2006, sp. zn. 2 T 61/2004, byli obvinění F. T. a P. V. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kterého se měli dopustit s již odsouzenými M. D. a J. Č. skutkem popsaným ve výrokové části rozsudku. Podle §235 odst. 2 tr. zák. byl obviněný F. T. odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců a obviněný P. V. k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému F. T. výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému P. V. výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali oba obvinění a zároveň v neprospěch obviněného F. T. též státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 5. 2007, sp. zn. 6 To 35/2007, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám znovu rozhodl, že se obvinění F. T. a P. V. uznávají vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., přičemž skutek částečně modifikoval tak, že obvinění „po předchozí vzájemné dohodě společně s dnes již odsouzenými M. D. a J. Č. dne 31. 10. 2003 kolem 07.00 hod. v Ch., na benzinové čerpací stanici pod hrozbou způsobení fyzické újmy přinutili J. F., aby odjel s nimi do jeho bydliště a odtud vzal veškeré doklady od svého osobního vozidla zn. Ford Galaxy, následně ho přinutili v P. v autobazaru A. L., prodat toto vozidlo a utrženou finanční hotovost ve výši 130.000,- Kč jim předat a dále jej nutili k předání další finanční částky ve výši 50.000,- €, k čemuž nedošlo, neboť před předáním peněz byli obžalovaní zadrženi.“ Obviněný F. T. byl podle §235 odst. 2 tr. zák. nově odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněný P. V. byl podle §235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 14. 5. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali oba obvinění následně dovolání ve formě společného podání vypracovaného týmž obhájcem. Obvinění napadli výrok o vině i výrok o trestu, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelé namítli, že jejich jednání bylo posouzeno jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ačkoliv znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu nenaplňuje. Podle dovolatelů bylo zjištěno pouze to, že obviněný (dovolatel) V. seznámil svého kamaráda F. na jeho žádost se svým otčímem (dovolatelem T.) a ten mu spolu se svými známými pomohl získat zpět pohledávku vůči F. dlužníkovi Ch. Je zřejmé, že v této fázi se jednalo o beztrestné jednání, byť soud prvního stupně v něm spatřoval „prokazatelnou existenci vymáhačské skupiny“. Následně pak byl obviněný V. přítomen tomu, kdy M. D. a J. Č. měli 3. 10. 2003 nutit poškozeného k tomu, aby vzal z domu doklady od vozidla a toto prodal. V uvedené souvislosti dovolatelé soudu prvního stupně vytkli, že náležitě nepřihlédl k výpovědi samotného poškozeného, podle níž jedině (již odsouzení) M. D. a J. Č. vystupovali „jako ti zlí“, což znamená, že pouhá přítomnost obviněných (dovolatelů) F. T. a P. V. nemohla žádným způsobem přispět k účinku údajných blíže nespecifikovaných výhrůžek. Poškozený přitom výslovně uvedl, že obviněný (dovolatel) P. V. „do jednání nezasahoval, seděl tam a nefungoval“. Dovolatelé zároveň s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 7 Tdo 729/2005 vyslovili právní názor, že v jejich případě nemohlo dojít ke spáchání trestného činu vydírání v jeho základní ani v kvalifikované skutkové podstatě. Za předpokladu, že se M. D. a J. Č. inkriminovaného jednání skutečně dopustili, pak by se dovolatelé provinili toliko neoznámením či nepřekažením jejich jednání, což je možná morálně odsouzeníhodné, avšak z hlediska platného trestního práva nesplnění oznamovací povinnosti nebo povinnosti překazit trestný čin není trestné ve vztahu k trestnému činu vydírání.
Při ukládání trestu pak došlo podle dovolatelů k nesprávnému hmotně právnímu posouzení ustanovení §31 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Uvedený názor založili na tom, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že míra zavinění byla srovnávána pouze mezi oběma dovolateli navzájem; nikoli tedy ve srovnání s již dříve odsouzenými D. a Č., kteří měli na rozdíl od obou dovolatelů (podle výpovědi poškozeného) vůči poškozenému aktivně pronášet výhrůžky způsobením „fyzické újmy“. Při ukládání trestu přitom nebylo nijak přihlíženo ke skutečnosti, že jednání obviněného (dovolatele) P. V. bylo ve srovnání s jednáním M. D. zcela bezvýznamné, ani k tomu, že žádný z dovolatelů se nedopustil pronášení vlastních výhrůžek násilím. Míra zavinění dovolatelů tedy byla výrazně nižší než dalších pachatelů, což konečně ve svém rozsudku připustil i soud prvního stupně. Přesto podle dovolatelů nebyly tyto skutečnosti při ukládání trestu vzaty v úvahu, resp. nebyla zákonným způsobem rozlišena nižší míra jejich zavinění oproti již odsouzeným M. D. a J. Č.
S ohledem na výše uvedené důvody oba obvinění v závěru svých dovolání navrhli, „aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal mu věc k dalšímu řízení.“ Obviněný F. T. zároveň s poukazem na svůj zdravotní stav navrhl, aby jeho dovolání byl přiznán odkladný účinek.
K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že podle skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů je zřejmé, že v posuzovaném případě dovolatelé naplnili zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., protože jednali po vzájemné dohodě s již odsouzenými M. D. a J. Č., kdy v žádném případě nedošlo ze strany M. D. a J. Č. o exces z jednání, na němž byli dohodnuti všichni čtyři pachatelé. Ke splnění materiální podmínky pro použití kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou podle ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. přitom podle státního zástupce postačuje součinnost dalších osob, jestliže pachatel o této součinnosti zároveň musel vědět, což je právě případ dovolatelů. Z hlediska uplatněného ani jiného dovolacího důvodu pak podle státního zástupce není relevantní námitka týkající se porušení ustanovení §31 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť obviněným (dovolatelům) byl důvodně uložen trest v zákonné trestní sazbě podle §235 odst. 2 tr. zák., která činí dvě léta až osm let. Pokud soud uložil obviněným (dovolatelům) tresty odnětí svobody ve výše uvedeném rozmezí, pak výrokem o trestu nijak nepochybil. Své vyjádření k dovolání obviněných uzavřel státní zástupce tím, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, jež jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněných F. T. a P. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obvinění F. T. a P. V. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
V posuzovaném případě opřeli obvinění F. T. a P. V. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dílem o námitky, že odvolací soud při ukládání trestu odnětí svobody nezohlednil v jejich prospěch méně závažnou intenzitu vykonaného jednání a tudíž i míru zavinění oproti dalším pachatelům M. D. a J. Č., kteří byli odsouzeni samostatně, a to ve vztahu k výši jim uložených trestů. V důsledku toho pak odvolací soud měl dovolatelům v rozporu s ustanovením §31 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. uložit nepřiměřeně přísné tresty.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je tedy zřejmé, že dovolatelé odvolacímu soudu de facto nevytkli žádná hmotně právní pochybení, se kterými zákon v souvislosti s ukládáním trestu spojuje uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněné námitky týkající se výroku o trestu svým obsahem současně neodpovídají ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., tedy ani důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na jehož podkladě lze napadat výrok o trestu, avšak výlučně v zákonem přesně (taxativně) vymezených případech. Pokud by obvinění podali dovolání jen z výše uvedených důvodů, bylo by třeba je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Pod výše uvedený dovolací důvod nespadají ani další námitky dovolatelů spočívající v tom, že počáteční fáze jejich jednání byla beztrestná a v jeho závěru se na zesílení účinku výhrůžek pronášených dalšími pachateli aktivně nepodíleli. Dovolatelé zde totiž interpretují výsledky dokazování pro sebe příznivěji, a to tak, že některé soudy zjištěné skutečnosti potlačují a jiné naopak zdůrazňují. Uplatněná argumentace pak de facto představuje polemiku se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a v důsledku toho se správností jejich skutkových závěrů. V tomto smyslu jde tedy o námitky procesní (§2 odst. 6 tr. ř.) a nikoliv hmotně právní.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval Nejvyšší soud podaná dovolání za právně relevantní pouze v části, kde dovolatelé namítli, že výhrůžky násilím použili pouze dva pachatelé (M. D. a J. Č.), kteří na rozdíl od dovolatelů vůči poškozenému podstatně aktivněji vystupovali. Podle právního názoru dovolatelů přitom pouhá přítomnost jich samotných nemohla v daném případě žádným způsobem přispět k zesílení účinku jednání (výhrůžek) shora uvedených dalších osob. Dovolatelé tedy zpochybnili svoji trestní odpovědnost jako spolupachatelů (§9 odst. 2 tr. zák.) trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Zároveň poukázali na to, že se nemohli případně dopustit nepřekažení (§167 tr. zák.) ani neoznámení (§168 tr. zák.) trestného činu, neboť u trestného činu vydírání se nejedná o některý ze zákonem taxativně stanovených trestných činů.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a čin spáchá nejméně se dvěma osobami. Pohrůžkou násilí podle §235 tr. zák. se rozumí jak pohrůžka násilím, jež se má uskutečnit bezprostředně, tak násilím, které má být vykonáno v bližší či vzdálenější budoucnosti. Není přitom rozhodující, směřuje-li pohrůžka násilím přímo proti poškozenému (i když tomu tak zpravidla bude) nebo proti jiné osobě. Podstatné ovšem je, aby pohrůžka násilím jako prostředek působení na vůli jiného byla dostatečně způsobilá k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl. I když trestní zákon neklade žádné výslovné nároky na konkrétnost či naopak obecnost obsahu pohrůžky, lze mít zato, že výstraha spočívající v možnosti použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu poškozeného musí být poškozeným takto chápána a musí mu být dostatečně zřejmá.
Spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. spočívá v tom, že čin byl spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Nezbytným znakem spolupachatelství přitom je existence společného úmyslu, který u spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (tj. následku předpokládaného v trestním zákoně). O společné jednání ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. půjde tehdy, pokud každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových jednání. Dále jde o případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a tyto jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Uvedené činnosti (dílčí akty) přitom musí být vždy zahrnuty společným úmyslem (srov. například R 36/1973 Sb. r. tr.).
V nyní posuzované trestní věci nebyly podle Nejvyššího soudu shora uvedené zásady porušeny. Ze skutkových zjištění soudů i z formulace skutku ve výrokové části napadeného rozsudku je dostatečně zřejmé, že obvinění (dovolatelé) jednali po dohodě s již odsouzenými M. D. a J. Č. a společný úmysl všech pachatelů směřoval k tomu, aby za pohrůžky použití fyzického násilí přiměli poškozeného J. F. k prodeji jeho osobního automobilu zn. Ford Galaxy, vydání utržené finanční hotovosti a k předání další finanční částky ve výši 50.000,- €. Zároveň se jednalo o pohrůžku dostatečně účinnou ke vzbuzení pocitu ohrožení (strachu), aby poškozený pod jejím vlivem proti své vůli něco konal, tj. v souladu s požadavky pachatelů si počínal tak, aby zaplatil požadované finanční částky specifikované v rozsudcích obou soudů. Odvolací soud se s těmito otázkami náležitě vypořádal na str. 9, 10 svého rozsudku a soud prvního stupně na str. 14, 15 rozsudku.
I když jednotlivý podíl dovolatelů a dalších dvou spolupachatelů na inkriminovaném jednání nebyl identický a měl různý stupeň závažnosti, ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že jednání (činnost) každého z nich - jako jeden z dílčích aktů - spolupůsobilo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání v soudy použité kvalifikované skutkové podstatě. Odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 729/2005 nepovažuje Nejvyšší soud za případný, neboť v tomto rozhodnutí bylo vycházeno z právního názoru, že k naplnění znaku společného jednání ve vztahu k trestnému činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. postačí, aby přítomnost dalšího pachatele na místě činu účinek výhrůžek zesilovala. Tento názor pak Nejvyšší soud zastává i v nyní posuzovaném případě, neboť podle zjištění soudů (viz např. str. 14 rozsudku soudu prvního stupně) právě přítomnost čtyř mužů (pachatelů) značnou měrou zvyšovala strach poškozeného z následků fyzického násilí, jehož použitím mu bylo vyhrožováno pro případ, že nevyhoví na něj kladeným požadavkům.
S ohledem na zjištěné okolnosti činu (inkriminované jednání směřovalo k získání značné částky peněz) pak postup soudu neodporuje ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., neboť v posuzovaném případě byly splněny nejen formální, ale současně i materiální podmínky pro použití kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vytýkanými vadami. To znamená, že dovoláním obou obviněných nebylo možno přiznat - ani v části jinak obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. -jakékoliv opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto rozhodnuto, že se dovolání obviněných F. T. a P. V. odmítají, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. V dovolacím řízení současně nebyly shledány důvody, aby z podnětu obviněného F. T. bylo postupováno podle §265o odst. 1 tr. ř. Návrh na odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí může přitom za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. dovolacímu soudu podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 23. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler