ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1203.2008.2
sp. zn. 3 Tdo 1203/2008-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2008 o dovolání podaném J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 337/2008 ze dne 23. 5. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 6/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 9 T 6/2008 ze dne 17. 3. 2008 byl dovolatel uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
V předmětné věci podal J. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a dále za podmínek stanovených v §259 odst. 3 tr. ř. dovolatele uznal vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., když příslušný skutkový děj podrobně popsal ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tento trestný čin jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal J. S. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že ani odvolací soud nehodnotil správně základní podmínku, která je nutná pro naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. a),b) tr. zák., když touto podmínkou je skutečnost, že osoba blízká nebo jiná s pachatelem žila ve společně obývaném bytě nebo domě. V této souvislosti odvolací soud uvedenou skutečnost dovodil, není však zřejmé, z jakých okolností na tuto skutečnost usuzuje. Přitom z výpovědi poškozené plyne, že s dovolatelem v předmětném bytě v době od srpna 2007 do září 2007 (doba, kdy měli spolu žít) se téměř nezdržovala, několikrát jej opustila a od října 2007 již žila (i s dětmi) u své matky. Za těchto okolností nelze tvrdit, že by žila s dovolatelem ve společně obývaném bytě a tento stav již vůbec nelze považovat za žití stálé a soustavné. Tyto skutečnosti ani odvolací soud nebral v potaz, vytýkané jednání dovolatele tak nesprávně právně posoudil a s ohledem na uvedené tak nemohly být naplněny všechny znaky skutkové podstaty označeného trestného činu, právě pro absenci jejího základního předpokladu, tedy žití s dovolatelem ve společně obývaném bytě. Proto navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, že se citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě v plném rozsahu zrušuje a tomuto soudu aby přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky s tím, že námitky dovolatele takto uplatněné jsou shodné s těmi, které vznesl již v rámci odvolacího řízení. K tomu uvedl, že není nezbytné, aby spolužití pachatele a poškozené bylo nepřerušované, stejně jako není nezbytné, aby k týrání osoby žijící ve společném bytě docházelo každý den. Přitom, pokud se odečte v posuzované věci doba, po kterou se poškozená zdržovala mimo společnou domácnost, od celkové doby, po kterou byla týrána, je nutno dospět k době dvou měsíců, po kterou byla poškozená týrání ze strany dovolatele vystavena. Tomu odpovídá i rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 7 Tdo 1135/2005, v rámci kterého tento soud dospěl k závěru, že doba dvou měsíců je pro právní kvalifikaci skutku, jako trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zák. postačující. Proto také navrhl, aby podané dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu druhého stupně, dovolatel namítl nesprávné posouzení skutečností týkajících se podmínky žití ve společném žití poškozené s dovolatelem ve společně obývaném bytě z hlediska označeného trestného činu. Takto vedená námitka je sice uplatněna právně relevantně, je však zjevně neopodstatněná. To proto, že zejména i z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, založených na učiněných skutkových zjištěních plyne, že poškozená žila s dovolatelem ve společně obývaném bytě jako jeho družka (mají spolu dvě nezletilé děti) a byla tak ve vztahu k němu nepochybně osobou blízkou, když předmětné soužití v bytě přesně označeném trvalo po dobu delší tří měsíců, když nic na této skutečnosti nemění fakt, že poškozená v důsledku svého týrání dovolatelem v uvedených případech společně obývaný byt opustila. V těchto souvislostech, i z hlediska charakteru (intenzity) popsaného týrání, nelze přehlédnout, že po uvedenou dobu dovolatel poškozenou napadal psychicky a zejména i fyzicky do té míry brutálním způsobem, že ji opakovaně i vážně zranil, v důsledku čehož u poškozené dlouhodobě přetrvávaly depresivní stavy a došlo k vývoji posttraumatické stresové poruchy. Souhrn uvedených skutečností potom umožnil oběma soudům dospět k závěru, že dovolatel svým (popsaným) jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, včetně uvedené podmínky soužití ve společně obývaném bytě, byť se jednalo o dobu zhruba tří měsíců. Přitom nelze ani přehlédnout, že uvedeným skutečnostem dal ve svém rozhodnutí výraz i odvolací soud, pokud označený trestný čin právně kvalifikoval jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., tedy rozdílně od právní kvalifikace uvedeného trestného činu zvolené soudem prvního stupně.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka