ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1404.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1404/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2008 o dovolání podaném M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 164/2008 ze dne 23. 4. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 96/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 1 T 96/2006 ze dne 18. 5. 2007 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. (pod bodem 1/), dvěma trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. (pod body 2/ a 3/) a trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. (bod 4/). Za uvedené trestné činy mu byl uložen za užití §37a tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. bylo obviněnému uloženo ústavní ochranné léčení sexuologické. Současně byl zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 1 T 21/2006, který nabyl právní moci dne 22. 3. 2007, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 10 To 18/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na toto obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku M. Š. a státní zástupce podali, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem sp. zn. 8 To 289/2007 ze dne 10. 10. 2007, a to tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej uznal za čin uvedený v napadeném rozhodnutí pod bodem 4/ spáchaný dne 6. 1. 2005 vinným trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil dle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal M. Š. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dne 20. 3. 2008 usnesením sp. zn. 3 Tdo 181/2008 tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil ve výroku o trestu. Podle §256k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Plzni (vázán rozhodnutím dovolacího soudu dle §265s odst. 1 tr. ř.) rozhodl v novém veřejném zasedání dne 23. 4. 2008 znovu o odvolání obviněného rozsudkem tak, že podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 8 To 289/2007, odsoudil obviněného podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků a šesti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2006, č. j. 1 T 21/2006-810, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti shora citovanému (novému) rozsudku odvolacího soudu podal M. Š. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když jako dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud pochybil, pokud jeho jednání nesprávně hmotně právně posoudil jako čtyři samostatné trestné činy (některé v jednočinném souběhu s dalším trestným činem). Má za to, že dle popisu skutku v obžalobě (převzatého bez podstatných změn do výrokové části rozsudku) mělo být posouzeno jako pokračující trestný čin dle §89 odst. 3 tr. zák. K jednotlivým útokům mělo dojít v době od 6. 1. 2005 do 22. 5. 2005 v P. a okolí, v okolí P. a Č. B., přičemž způsob provedení činu se v zásadních rysech neměnil a totožné jsou i další okolnosti, které skutek jako takový charakterizují. Skutečnosti uvedené Krajským soudem v Českých Budějovicích nelze dle něho považovat za překážku pro hodnocení jeho jednání jako pokračujícího trestného činu. Jednotící záměr pachatele nevyžaduje vždy programové zaměření a obvykle jsou při pokračující trestné činnosti napadány rozdílné subjekty (předměty útoku). Tím se dle něho jeho postavení zhoršilo, protože spáchání více trestných činů představuje obecnou přitěžující okolnost podle §34 písm. k) tr. zák. Namítl dále, že ani v jednom případě (útoku) jeho vina nebyla podložena jednoznačnými a nespornými důkazy, které tak ve svém souhrnu netvoří ucelený kruh dovolující kategoricky určit, že se jednání kladených mu za vinu dopustil způsobem popsaným ve výrokové části rozhodnutí. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení a rozhodnutí, příp., aby zrušil i předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 18. 5. 2007, č. j. 1 T 98/2006-387 a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky s tím, že dovolatelem uváděný důvod pro podání dovolání nekoresponduje s obsahem odůvodnění tohoto podání a jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Přitom učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele. Proto navrhla, aby dovolací soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
V projednávané věci dovolatel spatřuje vadu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že tento posoudil jeho jednání jako souběh (samostatných) trestných činů, za což mu uložil souhrnný trest odnětí svobody dle §35 odst. 2 tr. zák., místo toho, aby jej posoudil dle §89 odst. 3 tr. zák. jako jeden pokračující trestný čin. V tomto smyslu dovolatel tedy namítl pochybení při aplikaci hmotně právních ustanovení trestního zákona, která stanoví pravidla pro posuzování trestného jednání tvořeného více spáchanými skutky. Tyto námitky se dotýkají problematiky, která je jiným hmotně právním posouzením skutku a jako taková spadá pod uplatněný dovolací důvod. Pokud jde o argumentaci spočívající v tvrzení, že jeho vina nebyla prokázána jednoznačnými a nespornými důkazy, nelze ji označit jako právně relevantní, neboť ji nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů obsažených v trestním zákoně. Dovolateli ovšem nelze přisvědčit ani v první části jeho (jinak právně relevantních) námitek.
Dovolací soud především musí konstatovat, že v dané trestní věci rozhoduje již podruhé. V prvním dovolání, které obviněný podal, se tento domáhal nápravy pochybení spočívající v tom, že jeho jednání bylo posouzeno jednak jako tři samostatné skutky v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. 1 T 21/2006, a jednak jako samostatný skutek v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 8 To 289/2007. Tomuto dovolání Nejvyšší soud vyhověl a zrušil na jeho základě napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 289/2007 ze dne 10. 10. 2007. Jmenovaný soud vázán právním názorem dovolacího soudu následně rozhodl tak, jak shora uvedeno. Všechny čtyři trestné činy posoudil jako činy spáchané ve vícečinném souběhu a uložil za ně obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků a šesti měsíců ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák., přičemž zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za činy původně označené pod body 1/ - 3/ spáchané ve dnech 31. 1. 2005, 3. 5. 2005, 22. 5. 2005), č. j. 1 T 21/2006-810 ze dne 7. 12. 2006, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. To proto, že trestný čin spáchaný dne 6. 1. 2005, o němž rozhodoval původně Okresní soud Plzeň-sever (pod bodem 4/) a později Krajský soud v Plzni, byl spáchán předtím než za trestné činy ad 1/ - 3/ byl vyhlášen pravomocný rozsudek soudu prvního stupně. Soudy měly tedy již v tomto původním řízení postupem dle §35 odst. 2 tr. zák. do výroku o vině pojmout toliko tento samostatný skutek a uložit za něj a za sbíhající se trestné činy pod body 1/ - 3/ souhrnný trest. Namísto původně dvou samostatně uložených trestů odnětí svobody v délce osmi roků (Krajský soud v Českých Budějovicích, č. j. 1 T 21/2006-810) a tři a půl roku (Krajský soud v Plzni, sp. zn. 8 To 289/2007) mu tedy soud uložil dle trestní sazby stanovené v §241 odst. 3 tr. zák. ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v délce jedenácti a půl roku.
Dovolatel se však nyní podaným dovoláním domáhá toho, aby jeho jednání místo souběhu bylo posuzováno jako pokračující trestný čin (v důsledku čehož by mu měl být uložen společný trest dle §37a tr. zák.). Nutno však upozornit, že se tímto dovolatel domáhá, aby bylo znovu rozhodnuto stejným způsobem, jakým rozhodl (již zrušeným) rozsudkem Okresní soud Plzeň-sever sp. zn. 1 T 96/2006 dne 18. 5. 2007, tedy, aby bylo jeho jednání posouzeno znovu jako pokračující trestný čin dle §89 odst. 3 tr. zák. a znovu mu byl uložen společný trest za pokračování v trestném činu ve smyslu §37a tr. zák. Tento požadavek nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Dle §37a tr. zák. nesmí být společný trest za pokračování v trestném činu mírnější než trest uložený dřívějším rozsudkem. Tímto rozsudkem je v daném případě jednak citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2006, kterým byl dovolateli uložen trest odnětí svobody v délce osmi roků (za jednání pod body 1/ - 3/) a citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2007, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v délce tři a půl roku (jednání pod bodem 4/). Tyto tresty v součtu znamenají trest odnětí svobody v trvání jedenácti a půl roku.
Dovolání bylo podáno pouze obviněným, v dovolacím řízení nemůže tedy dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Pokud by bylo dovolatelovo jednání posouzeno jako pokračující trestný čin a trest mu byl ukládán dle §37a tr. zák., vyměřoval by soud trest dle trestní sazby za čin nejpřísněji trestný, tedy dle §241 odst. 3 tr. zák., v rozmezí pěti až dvanácti let odnětí svobody. Jak již řečeno, soud by nemohl rozhodnout v dovolatelův neprospěch, tedy uložit mu trest odnětí svobody delší jak 11,5 roku a zároveň by musel respektovat nejvyšší hranici trestní sazby dle §241 odst. 3 tr. zák. Ve skutečnosti by se tedy případné nové rozhodnutí o trestu nelišilo od trestu nyní uloženého, dovolateli by tedy v novém řízení musel být rovněž uložen trest odnětí svobody v maximální délce 11,5 roku.
V daném případě nutno dále odkázat na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 1 T 21/2006, v němž byly posuzovány skutky pod body 1/ - 3/. Jmenovaný soud v něm přiléhavě zdůvodnil, proč dovolatelovo jednání nelze posuzovat jako pokračující trestný čin. Na citované rozhodnutí proto dovolací soud na tomto místě pouze odkazuje, když by jinak toliko opakoval důvody, které již Krajský soud v Českých Budějovicích v citovaném rozhodnutí rozvedl.
Pokud jde o zbytek námitek, tyto z převážné míry napadají výhradně opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudy a z toho vzešlá skutková zjištění. V této souvislosti však nutno opětovně zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu a rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i závěry soudů v tomto směru jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka