ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.500.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 500/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2008 o dovolání podaném R. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 4 To 431/2007 ze dne 5. 9. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 5 T 68/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě sp. zn. 5 T 68/2007 ze dne 16. 7. 2007 byl dovolatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a pro výkon takto uloženého trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto též o nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podal R. R. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem sp. zn. 4 To 431/2007 ze dne 5. 9. 2007 tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., a odsoudil jej za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, když pro výkon takto uloženého trestu jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně též rozhodl o vzneseném nároku na náhradu škody.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal R. R. dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v posuzované věci soudy nezjistily ani nezjišťovaly jeho úmysl předmětný trestný čin spáchat. Poukázal na to, že v kritické době pouze sdělil poškozenému, že chce jeho mobilní telefon a ten mu jej bez dalšího vydal, přičemž ani tehdy přítomný svědek Petržílek nebyl schopen inkriminovaný nůž popsat a ani z jiných, ve věci učiněných svědeckých výpovědí nebylo možné dospět k závěru, že se dopustil trestného činu loupeže úmyslně. Dále poukázal na to, že pokud soudy dospěly k závěru, že uvedeného trestného činu se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., pochybily. To proto, že vycházely pouze z naplnění formálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy a nepřihlédly k takovým skutečnostem, jako je intenzita, kterou byl trestný čin spáchán a nepřihlédly dostatečně ani k jeho osobě, zejména věku v době spáchání předchozích trestných činů, ke kterým je recidiva vztažena a také k možnostem jeho převýchovy z hlediska účelu, který má uložený trest naplnit. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil obě shora citovaná rozhodnutí „a následně sám rozhodnul rozsudkem o zproštění obžaloby v plném rozsahu, pokud nepřikáže věc k novému projednání Okresnímu soudu v Mostě“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V něm nejdříve uvedl, že námitky dovolatele stran ve věci vedeného dokazování jsou pouhou polemikou s hodnocením důkazů ze strany obou soudů, přičemž ohledně závěrů soudů o jeho úmyslném zavinění při spáchání předmětného trestného činu, dovolatel tuto námitku opřel o jiné skutkové okolnosti, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů. To s tím, že sice závěr o formě zavinění je závěrem právním, který však vychází ze soudy učiněných skutkových zjištění, když jejich přezkoumání se nelze s odkazem na uvedený dovolací důvod domáhat. Takto vznesené námitky by mohly mít z hlediska uplatněného dovolacího důvodu význam pouze tehdy, pokud by bylo namístě dospět k závěru, že mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry z nich vyvozenými je extrémní nesoulad a tuto skutečnost by také dovolatel současně důvodně namítl. V posuzované věci se však o takový případ nejedná. K námitce, že předmětného trestného činu se dovolatel nedopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, státní zástupce uvedl, že takto vznesenou námitku lze považovat i z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za právně relevantní, avšak ta je zjevně neopodstatněnou. To proto, že z hlediska ustanovení §41 odst. 1, odst. 2 tr. zák. je trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. zvlášť závažným úmyslným trestným činem, neboť na něj dopadá možnost uložit trest odnětí svobody s horní hranicí zákonné trestní sazby, která je vymezena až do výše deseti let. Ve věci nyní posuzovaného trestného činu loupeže je nutné zmínit, že jej dovolatel spáchal dne 28. 12. 2006 tak, že v kritické době měl v ruce otevřený nůž, kterým mířil na tělo poškozeného nezletilého, takto k němu přistoupil, vyzval jej k vydání mobilního telefonu, svou žádost zvýšeným hlasem opakoval, v poškozeném tak vyvolal strach a ten mu požadovaný mobilní telefon vydal. V této souvislosti státní zástupce poukázal také na předchozí odsouzení dovolatele, který byl dne 31. 3. 2003 pravomocně odsouzen za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k podmíněnému trestu odnětí svobody s odkladem na čtyři roky, jehož výkon byl rozhodnutím soudu ze dne 1. 2. 2005 nařízen do věznice s dozorem. Poukázal i na další pravomocné odsouzení dovolatele ze dne 10. 5. 2004 (pravomocné dnem 12. 7. 2004), kterým byl dovolatel odsouzen za trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, když z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn rozhodnutím soudu ze dne 4. 5. 2006. Z uvedeného má státní zástupce za to, že je takto naplněna formální stránka zvlášť nebezpečné recidivy, když dovolatel byl v minulosti dvakrát odsouzen za zvlášť úmyslné trestné činy, přičemž tresty za ně uložené, alespoň zčásti vykonal. Státní zástupce však současně uvedl, že v posuzované věci je naplněna současně i materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy. To zejména proto, že stupeň společenské nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu je podstatně zvýšen především s ohledem na dobu, která uplynula od posledního odsouzení dovolatele, když tohoto trestného činu se dopustil zhruba sedm a půl měsíce poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu, který vykonával za zvlášť úmyslné trestné činy, které spáchal v době předchozí. Dodal také, že soudy správně poukázaly i na to, že předchozí uložené tresty neměly na dovolatele potřebný vliv, ten byl přes své mládí opakovaně odsouzen i pro závažnou trestnou činnost, když trestné činnosti se dopouštěl i vůči osobám mladším patnácti let, přičemž v nyní posuzované věci byl poškozeným nezletilý (jeho obrana byla věkem logicky omezena) a dovolatel užil také zbraň (nůž). Soudy učiněné závěry v tomto smyslu pak odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud), která koresponduje také s nálezem Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 396/03, když tzv. materiální podmínku zvlášť nebezpečné recidivy, je nutno z hlediska ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. zvážit v souvislosti s tím, zda došlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost, nejen délku doby, která uplynula od posledního odsouzení, ale i způsob provedení trestného činu ( v posuzované věci použití zbraně), ale i škodu způsobenou nynější i dřívější trestnou činností (v dané věci částka 4.849,-Kč, přičemž škoda byla takto způsobena mladistvému, kterou lze takto hodnotit jako poměrně výraznou). S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se tak nelze v zásadě domáhat přezkoumání ve věci učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozsudku soudu prvního i druhého stupně dovolatel namítl, že provedeným dokazováním nebyl najisto postaven jeho úmysl označený trestný čin spáchat, přičemž také uvedený trestný čin nespáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista. Ohledně námitky představující absenci subjektivní stránky označeného trestného činu je namístě uvést, že dovolatel pomíjí soudy učiněná skutková zjištění, která jsou úplná co do svého rozsahu a průkazná co do svého obsahu, když soudy vycházely zejména z výpovědí poškozeného a přímého svědka uvedeného trestného činu, kterým byl V. P., kteří shodně a přesvědčivě popsali způsob pohrůžky bezprostředního násilí ze strany dovolatele proti poškozenému a jeho snahu (nepochybně úmyslnou) zmocnit se takto požadované věci. Námitka dovolatele v tomto směru se opírá o jiné skutkové okolnosti než ty, které jsou předmětem soudy učiněných skutkových zjištění a směřuje proti nim (a také způsobu, jakým byly soudy hodnoceny provedené důkazy), když právě mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými nelze spatřovat extrémní nesoulad (ten ostatně ani dovolatel nenamítl). Pokud by dovolání bylo podáno pouze z takovýchto důvodů, nezbylo by než je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Právně relevantní je však námitka dovolatele spočívající v tom, že předmětného trestného činu se nedopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, když nebyla naplněna jeho tzv. materiální stránka. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná. To proto, že je namístě připomenout, že dovolatel byl v minulosti dvakráte soudně trestán pro zvlášť závažné úmyslné trestné činy z hlediska ustanovení §41 odst. 2 tr. zák., v daném případě takové, na které trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Dovolal byl totiž v minulosti pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 5 To 5/2003 ze dne 31. 3. 2003 odsouzen za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (šlo o dva skutky) k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na dobu čtyř let, jehož výkon však byl usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 1. 2. 2005 nařízen do věznice s dozorem. Stejně tak byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v v Mostě sp. zn. 5 T 118/2003 ze dne 10. 5. 2004 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 4 To 409/2004 ze dne 12. 7. 2004 i pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, když z výkonu takto uložených trestů odnětí svobody byl podmíněně propuštěn dne 4. 5. 2006. Tzv. formální stránka (podmínka) zvlášť nebezpečné recidivy je nepochybně splněna a stejně tak je tomu i při úvaze o naplnění tzv. materiální stránky. Tu je v dané věci namístě spatřovat nejen v tom, že dovolatel se dopustil znovu zvlášť závažného trestného činu, ale naplnil i další kritéria zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., podle kterého se pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Dovolatel byl naposledy odsouzen dne 12. 7. 2004 k nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněn propuštěn dne 4. 5. 2006, nyní posuzovaného skutku se dopustil dne 28. 12. 2006, tedy po uplynutí necelých osmi měsíců. Přitom nelze ani přehlédnout, že skutek spáchal vůči nezletilému, kterému hrozil zbraní. Ze shora uvedených skutečností potom zjevně plyne, že předchozí odsouzení neměla na dovolatele žádoucí výchovný účinek. Z pohledu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. se tak dovolatel dopustil znovu závažné trestné činnosti v poměrně krátké době po svém předchozím odsouzení (a zejména i poté, co byl podmíněně propuštěn na svobodu), a to razantní pohrůžkou, zdůrazněnou zbraní a užitou vůči nezletilému, jehož možnosti obrany jsou nepochybně omezené. Nepochybně tak došlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti předmětného trestného činu pro společnost, a to jak co do délky doby, která uplynula od posledního odsouzení dovolatele, tak i způsobu provedení dřívějšího i nyní posuzovaného trestného činu (vůči nezletilým) i způsobenými následky ať již v oblasti materiální či psychické.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm.a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka