ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.557.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 557/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2008 o dovolání podaném obviněným S. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 5 To 111/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, pod sp. zn. 61 T 13/2007, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 5 To 111/2007, a rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 61 T 13/2007-506, zrušují.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu věta druhá se zrušují i všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. l trestního řádu se Krajskému soudu v Brně, pobočka Zlín, přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265l odst. 4 trestního řádu se obviněný S. B., bere do vazby z důvodů ustanovení §67 písm. a), c) trestního řádu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 61 T 13/2007, byl obviněný S. B. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, který měl spáchat tím, že v přesněji nezjištěnou dobu od 16:15 hod. do 21:30 hod. dne 2. 3. 2007 v U. H., v bytě, na N. M., z přesně nezjištěných důvodů opakovaně fyzicky napadl údery rukou a kopy nohou na různé části těla, zejména do hlavy a údery hlavou o podlahu místnosti, poškozené O. B., a L. B., O. B. rovněž způsobil kuchyňským nožem rozsáhlá řezná poranění ve vlasové části hlavy, a to v pravé temenní krajině, svislou řeznou ránu délky 6 cm a v temenní krajině rozsáhlou nepravidelnou ránu rozměrů 8 cm až 12 cm a dále rozsáhlé hematomy na různých částech těla, zvláště v obličeji s výrazným otokem, v důsledku čehož B., zejména v důsledku hemoragického šoku při nadměrné krevní ztrátě na místě zemřela, poškozený L. B. utrpěl v důsledku opakovaného fyzického násilí vysoké intenzity rozsáhlá zranění, zejména zlomeniny čelních a čelistních dutin, zlomeninu levé i pravé očnice, tříštivou frakturu nosu, dvojnásobnou zlomeninu lícního oblouku, krvácení pod měkkou plenu mozkovou v čelní a temenní krajině, rozsáhlé hematomy a frakturu krčku pravého ramene s nutností hospitalizace na traumatologickém oddělení nemocnice v U. H.s podstatným omezením v běžném způsobu života po dobu přesahující jeden měsíc a hospitalizací do 3. 4. 2007, kdy život poškozeného nebyl bezprostředně ohrožen pouze v důsledku včasně poskytnuté lékařské péče,
přičemž výše uvedeného jednání se obviněný dopustil přesto, že byl již opakovaně soudně trestán pro trestnou činnost různého druhu, kdy zejména byl uznán Okresním soudem v Uherském Hradišti rozsudkem sp. zn. 2 T 390/2002 ze dne 17. 9. 2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 5 To 472/2002, vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 trestního zákona k §222 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, když z výkonu trestu byl propuštěn dne 28. 2. 2005, a dále byl uznán vinným Okresním soudem v Uherském Hradišti sp. zn. 2 T 272/94 ze dne 11. 7. 1995 mimo jiné i trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a trest vykonal dne 22. 12. 1996. Podle §219 odst. 2 trestního zákona, §42 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, §29 odst. 1, odst. 2 trestního zákona byl odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 22 (dvaceti dvou) let. Podle §39a odst. 2 písm. d) trestního zákona byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené VZP ČR, P., O., částku 34.377 Kč.
O odvolání obviněného S. B. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 5 To 111/2007, jímž podle §256 trestního řádu odvolání jako nedůvodné zamítl. K výše uvedenému datu nabylo právní moci usnesení odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu I. stupně.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) trestního řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel soudům obou stupňů vytkl, že při hodnocení provedených důkazů objasňovaly a ve svých rozhodnutích poukazovaly pouze na okolnosti svědčící v neprospěch dovolatele, takže závěry o jeho vině nejsou podloženy výsledky dokazování. Zdůraznil, že provedeným dokazováním nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu vraždy ve stádiu pokusu, tj. způsobit oběma poškozeným smrt. Z důkazů, které měly soudy k dispozici, nebylo možno dovodit ani úmysl nepřímý podle §4 písm. b) trestního zákona. Proto dovolatel nesouhlasí s právní kvalifikaci skutku, jímž byl uznán vinným.
Jak dále dovolatel uvedl, při zkoumání, zda pachatel jednal v úmyslu napadené zavraždit, nepostačuje toliko pouhé zjištění charakteru zranění poškozených, ale je nezbytné vycházet ze všech okolností, za nichž k útoku došlo, k motivu jednání pachatele, co útoku předcházelo, zda pachatel útočil záměrně proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. Teprve v případě, že objasnění všech těchto okolností prokazuje úmysl pachatele spáchat vraždu, je možno jej uznat vinným tímto trestným činem. V daném trestním řízení nebylo prokázáno, že by byl obviněný přinejmenším srozuměn s možným následkem v podobě usmrcení některého poškozeného.
Dále uvedl, že má zato, že jeho jednání nevykazuje znaky žádného trestného činu, neboť předně neměl úmysl nikoho usmrtit a tento úmysl mu prokázán nebyl, a dále soudy pominuly ustanovení §8 odst. 3 písm. a), b) trestního zákona, neboť bylo prokázáno, že sám od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu upustil a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému zákonem a současně učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno.
Pokud by se Nejvyšší soud ČR neztotožnil se shora uvedeným právním názorem (zejména v případě poškozeného B.), je nasnadě, že obecné soudy nesprávně posoudily skutek jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona ve spojení s ustanovením §41 odst. 1 trestního zákona, tj. jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Dovolatel má zato, že by v konkrétním případě bylo namístě jednání v případě poškozeného B. kvalifikovat podle §222 odst. 1 trestního zákona a v případě poškozené B. podle §222 odst. 3 trestního zákona, i když i v případě takového hmotněprávního posouzení nebyl prokázán úmysl dovolatele způsobit poškozeným těžkou újmu na zdraví. Jinak zdůraznil, že vzhledem k tomu, že nebylo dokazováním prokázáno, že by poškozený B. zemřel v příčinné souvislosti se zraněními, které utrpěl dne 2. 3. 2007, což bylo prokázáno doplňkem znaleckého posudku, použily soudy nesprávnou právní kvalifikaci podle §219 odst. 1. odst. 2 písm. b) trestního zákona, když přicházelo v úvahu toliko použití ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona, kdy lze pachatele potrestat na 10 až 15 let odnětí svobody. K dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu dovolatel uvedl, že došlo k nesprávnému použití ustanovení §41 odst. 1 trestního zákona. Jak zdůraznil od posledního odsouzení uplynulo více než 5 let, takže vzhledem k délce doby nemůže být dovozen zvýšený stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Navíc byl obviněný odsouzen dle §222 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž dle §62 trestního zákona tento trestný čin nespadá mezi zvlášť závažné trestné činy. Má zato, že nebyla naplněna formální podmínka ustanovení §41 odst. 1 trestního zákona a vzhledem k výše vedenému nebyla splněna ani materiální podmínka daného ustanovení. Dovolatel zdůraznil, že není osobou hluboce narušenou, u níž by bylo namístě jednání kvalifikovat jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Má zato, že obecnými soudy použité ustanovení §42 odst. 1 odst. 2 trestního zákona je zcela nezákonné, a tudíž přicházelo eventuálně v úvahu uložit trest v krajním případě v trvání 15 let a uložit mu ochranné léčení protialkoholní.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vzhledem k tomu, že rozhodnutí obou soudů bylo učiněno na základě nesprávného právního posouzení skutku, zrušil napadené usnesení Vrchního soudu Olomouci ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 5 To 111/2007, a současně aby zrušil i rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 61 T 13/2007, a rozhodl v souladu s ustanovením §265m trestního řádu tak, že obviněného zprostí od obžaloby, nebo aby obě rozhodnutí podle §265k trestního řádu zrušil a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Současně ve smyslu ustanovení §265o trestního řádu spolu s dovoláním podal dovolatel žádost o přerušení výkonu rozhodnutí, proti nimž podal dovolání, s odkazem na špatný zdravotní stav.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 trestního řádu písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který shledal dovolání částečně důvodným. Uvedl, že je tohoto názoru, že právní kvalifikace skutku podle §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona je nesprávná. Obviněný se sice dopustil hrubého fyzického napadení dvou osob, z nichž jedna útok nepřežila, nicméně obviněný popřel úmysl poškozené usmrtit, přičemž soudy úmysl podle §4 písm. b) trestního zákona dovodily toliko na základě způsobu a intenzity útoku, délky jeho trvání a charakteru zranění. Námitku obviněného, že se nedopustil žádného trestného činu, neshledal důvodnou. Jinak tomu však podle státního zástupce je, pokud jde o zjištění, s jakým následkem byl srozuměn a zda jeho srozumění zahrnovalo i usmrcení obou poškozených. Fyzického napadení se bez použití zbraně dopustil vůči oběma poškozeným a toto napadení bylo hrubé. Nicméně ke smrti žádného z poškozených nevedlo. Poškozená B. zemřela na vykrvácení z ran, které jí obviněný způsobil nožem na hlavě, přičemž tento mechanismus útoku vůči poškozenému B. nepoužil. Ze znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství citovaného ve skutkové větě vyplývá, že život poškozeného B. nebyl bezprostředně ohrožen v důsledku včasně poskytnuté lékařské péče. Z tohoto tedy podle státního zástupce vyplývá, že život poškozeného B. fakticky ohrožen nebyl, přičemž tím, kdo, byť s určitým časovým odstupem, lékařskou péči zajistil, byl právě obviněný, který na sebe dobrovolně podal oznámení na PČR. Nesouhlasí však s názorem dovolatele, že by se u něj jednalo o dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu, neboť obviněný učinil vše, co učinit chtěl, a šel spát. Posouzení jednání obviněného jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty považuje za zákonné. Přesto, že od posledního odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, tj. dle §234 odst. 1 trestního zákona uplynulo více než 5 let, tak toto kritérium trestní zákon uvádí toliko příkladmo. Z výkonu trestu odnětí svobody byl poté obviněný propuštěn před 2 lety, což nebezpečnost nynějšího trestného činu pro společnost podstatně zvyšuje. Trestný čin podle §222 odst. 1 trestního zákona sice není v ustanovení §62 trestního zákona uveden, lze však za něj uložit trest odnětí svobody až na 8 let a je tedy ve smyslu ustanovení §42 odst. 2 trestního zákona zvlášť závažným trestným činem. Námitky proti výroku o trestu uplatněné dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu nelze za stávající právní kvalifikace skutku akceptovat.
Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného S. B. podle §265k odst. 1 trestního řádu vyhověl a aby z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 5 To 111/2007 zrušil, dále aby zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 61 T 13/2007, a zrušil také všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud ztratila zrušením svůj podklad a aby věc podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočka Zlín, k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby bylo rozhodnutí učiněno podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud ČR hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil souhlas ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný S. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká, dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje zákonem předpokládané formální a obsahové náležitosti (§265f odst. 1 trestního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů ustanovení §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek či jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při posuzování věci vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav věci.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případě, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v ustanovení §27 trestního zákona bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá. Dovolací důvod spočívající v uložení mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestu, které mají takovou sazbu vymezenou trestním zákonem. Trest je uložen mimo trestní sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně uvedená. U zvlášť nebezpečného recidivisty je pak trestní sazba modifikována ustanovením §42 trestního zákona.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídají námitky dovolatele, pokud uvádí, že oba soudy nehodnotily provedené důkazy správně, když objasňovaly a poukazovaly toliko na skutečnosti svědčící v jeho neprospěch, neboť jde o námitky týkající se procesní stránky věci.
Nicméně za právně relevantní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze považovat v posuzovaném případě dovolatelovy námitky spočívající v tom, že soudy náležitě neobjasnily otázku jeho zavinění, v důsledku čehož poté také nesprávně použily hmotně právní ustanovení trestního zákona pro posouzení jeho jednání jako pokusu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona ve spojení s ustanovením §41 odst. 1 trestního zákona, tj. jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Podle dovolatele pro spolehlivý závěr, byť o nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) trestního zákona nepostačuje zjištění a vyhodnocení toliko způsobu provedení činu a s tím související vzniklé následky, jak učinily soudy obou stupňů, byť byl útok vůči poškozeným veden značnou mírou brutality a u poškozené B. dle soudu I. stupně až sadismu, tj. že poškozené B. a B. opakovaně napadal rukama, kopy nohou do různých částí těla, zejména do hlavy a také údery hlavou o podlahu a u B. navíc kuchyňským nožem, kterým jí způsobil rozsáhlá řezná poranění na temeni hlavy, která u ní měla za následek krvácivý šok, v jehož důsledku zemřela.
Dále je však třeba uvést, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu neodpovídají námitky dovolatele vztahující se k druhu a výši uloženého trestu odnětí svobody, neboť trest, který byl obviněnému uložen za pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona a za použití ustanovení §42 odst. 1 trestního zákona, zákon připouští, takže trest nebyl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným a ani nebyl obviněnému uložen trest, který zákon nepřipouští.
Protože Nejvyšší soud neshledal v projednávané věci důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
Trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona spáchá ten, který jiného úmyslně usmrtí a tento čin spáchá na dvou nebo více osobách. Pokus tohoto trestného činu podle §8 odst. 1 trestního zákona se pachatel dopustí jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu vraždy, kdy pachatel jedná v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedojde. Aby bylo možno pachatele uznat vinným, musí být bezpečně prokázán úmysl trestný čin spáchat. To znamená, že nestačí, aby pachatel jednal úmyslně, ale musí být spolehlivě zjištěno, že jeho úmysl současně směřoval ke způsobení následku spočívajícího v usmrcení jiného. U nepřímého úmyslu musí být zjištěno vědomí pachatele, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, tj. způsobit smrt člověka, a že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn. Při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu, nepostačuje pouhé zjištění týkající se způsobu provedení činu či použití nějakého předmětu, ale je třeba vždy vycházet z okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito a zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život (R 19/1971, R 19/1969). Při zjišťování subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy nelze dojít k závěru o alternativním vztahu pachatele k zamýšlenému následku. Za jeden trestný čin vraždy lze považovat usmrcení dvou nebo více osob jen pokud k němu došlo jedním jednáním, tedy jedním skutkem. Jestliže pachatel dvěma nebo více samostatnými útoky postupně usmrtí dvě nebo více osob, půjde o vícenásobný trestný čin vraždy. Právní kvalifikace trestného činu vraždy ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, tak jak byla zvolena soudem I. stupně projednávané věci a potvrzena rozhodnutím soudu odvolacího, by byla naplněna za situace, kdy by bylo prokázáno, že pachatel zamýšlel usmrtit dvě osoby (tedy byl by prokázán jeho úmysl ve vztahu k těmto osobám alespoň dle §4 písm. b/ trestního zákona) za okolností, kdy by usmrcení obou bylo spácháno jedním skutkem, nicméně by se mu podařilo usmrtit pouze jednu z nich a u druhé by jeho útok skončil, pro okolnosti nezávislé na jeho vůli, ve stádiu pokusu a to přesto, že z hlediska základní skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona byl čin dokonán (R 27/2000).
V projednávané věci vycházely soudy obou stupňů ze skutkových zjištění, která jsou uvedena ve výroku rozsudku soudu I. stupně a rozvedena na str. 18 až 21. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že obviněný (dovolatel) z přesně nezjištěných důvodů fyzicky napadl poškozené B. a B. opakovanými údery rukou a kopy nohou do různých částí těla, zejména do hlavy a údery hlavou o podlahu, kdy vůči poškozené použil i kuchyňský nůž, kterým jí způsobil řezné rány v krajině temenní, přičemž oběma poškozeným způsobil zranění popsaná ve skutkové větě napadeného rozsudku, která měla u poškozené B. za následek smrt, když v důsledku řezných ran na temeni hlavy utrpěla hemoragický šok při nadměrné ztrátě krve a u poškozeného B. si zranění vyžádalo hospitalizaci v nemocnici do 3. 4. 2007 a podstatné omezení v běžném způsobu života přesahující 1 měsíc, kdy život poškozeného nebyl bezprostředně ohrožen v důsledku včasně poskytnuté lékařské péči.
Právní závěr o nepřímém úmyslu jiného usmrtit podle §4 písm. b) trestního zákona založil soud prvního stupně na zjištění, a to v případě poškozeného B., že tohoto obviněný velmi intenzivně fyzicky napadl údery rukou a kopy do těla, což dovodil z objektivně zjištěných úrazových změn, tj. mnohočetných podlitin a četných zlomenin a z toho, že na zemi byly nalezeny chomáče vlasů poškozeného, svědčící podle závěru soudu o úderech hlavou poškozeného o podlahu, tedy na brutalitě jeho jednání. V případě poškozené B. nepřímý úmysl založil nejen na útocích rukou a kopy do těla jako u poškozeného B. a zjištěných mnohočetných podlitinách na různých částech těla, ale navíc i na tom, že vůči poškozené použil obviněný kuchyňský nůž, kterým jí způsobil zranění na temeni hlavy, tedy na brutalitě jednání a jak uvedl soud, až sadismu.
Právní závěr nalézacího soudu odvíjející se od právní kvalifikace jednání obviněného podle hmotně právního ustanovení, tj. §41 odst. 1 trestního zákona, založil soud prvního stupně na odsouzeních Okresním soudem v Uherském Hradišti sp. zn. 2 T 272/94 ze dne 11. 7. 1995 pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody nepodmíněně v trvání 3 let, který vykonal dne 22. 12. 1996, a dále pod sp. zn. 2 T 390/2002 ze dne 17. 9. 2002, kdy byl odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 trestního zákona k §222 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, z jehož výkonu byl propuštěn dne 28. 2. 2005 (formální stránku ustanovení §41 odst. 1 trestního zákona), dále na tom, že byl i v mezidobí opakovaně odsouzen pro různou trestnou činnost a také z délky doby, která uplynula od posledního odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin (materiální stránku ustanovení §41 odst. 1 trestního zákona). V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 21, 22) byl v této souvislosti zmíněn velmi stroze toliko popis skutku z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 2 T 272/94, tedy skutek ze dne 13. 7. 1993. Nicméně z odůvodnění již nebylo možno zjistit, v čem spočívalo jednání obviněného, pro které byl odsouzen tímtéž soudem pod sp. zn 2 T 390/2002, kdy byl uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 trestního zákona k §222 odst. 1 trestního zákona. Vzhledem k tomu, že spis v trestní věci obviněného postrádá alespoň rozsudky dokumentující shora uvedená odsouzení a spisy předloženy nebyly, nebylo možno posoudit správnost použití právní kvalifikace podle §41 odst. 1 trestního zákona, zejména pokud se jednalo o materiální znak daného ustanovení.
Jsou-li na shora projednávaný případ aplikovány zásady týkající se pokusu trestného činu vraždy spáchaného v nepřímém úmyslu, jak je Nejvyšší soud stručně rozvedl shora, je zřejmé, že soudy nebyla objasněna řada skutečností mající význam pro právní závěry v trestní věci dovolatele S. B.
Předně je třeba zdůraznit, že soudy se dostatečně nezabývaly okolnostmi případu, které by měly význam pro rozhodnutí ve věci, včetně zjištění formy zavinění a následně pro adekvátní právní kvalifikaci skutku. Tedy např. tomu, že obviněný se s poškozeným B. znal po velmi dlouhou dobu, že ho u sebe i nechal bydlet, neboť byl bez domova, a rovněž, že se po delší dobu znal i s poškozenou B., s níž se i dříve intimně stýkal a kterou si vzal rovněž k sobě do bytu, několik dnů před inkriminovanou událostí, a i to, že inkriminovaného dne hodlal obviněný s oběma poškozenými oslavit, že hodlá s poškozenou B. žít, a proto i zakoupil víno.
Dále přesto, že k pohnutce jednání obviněného, která má podstatný význam pro stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a také proto, že bez pohnutky, by byl skutkový základ rozhodnutí neúplný, měly soudy k dispozici neměnné tvrzení obviněného a výpověď poškozeného B. z přípravného řízení. Z výpovědi obviněného vyplynulo, že pohnutkou jeho jednání vůči poškozeným byla skutečnost, že oba poškozené přistihl v intimní situaci, a také, když zjistil, že mu byly odcizeny peníze, které ve výši 500,- a 200,- Kč následně nalezl v kalhotách poškozené B. Výpověď poškozeného B. potvrdila pohnutku obviněného v té části, kdy obviněný tvrdil, že mu byly odcizeny peníze a že ho také proto prohledal. Zda se obviněnému skutečně peníze ztratily a zda je odcizila poškozená, to nevěděl. Intimní situaci mezi ním a poškozenou popřel. Jinak tento poškozený vypověděl, že obviněný býval náladový, nicméně když nepil, choval se normálně. Tedy ze shora uvedeného je patrno, že nebylo vyvráceno tvrzení obviněného o tom, že následně jednal v rámci zlostného afektu, a to vůči oběma poškozeným. O tomto nakonec svědčí i výpověď poškozeného B., který uvedl, že hned nato, co obviněný zjistil, že nemá peníze a co jej prohledal, jej fyzicky napadl tak, že ho vícekráte kopl do žeber, žaludku, ramene a udeřil rukou i do tváře. Jinak uvedl, že v době, kdy byl obviněným napadán, tak u tohoto jednání poškozená B. nebyla, neboť odešla do kuchyně. Co se odehrálo mezi obviněným a poškozenou B. neví, neboť neslyšel ani volání o pomoc. Zcela bez povšimnutí soud prvního stupně ponechal tu část výpovědi poškozeného, kdy uvedl, že když se za ním byl po útoku obviněný podívat a on jej požádal o vodu, tak mu ji obviněný přinesl. Tedy tvrzení soudu prvního stupně, že obviněný jednal z nezjištěných příčin, což akceptoval i soud odvolací, a to přes základní zásadu trestního řízení, tj. in dubio pro reo, neodpovídá skutečnosti. Právě pro neujasněnost shora uvedeného dovozovaly soudy hodnocení úmyslu obviněného usmrtit poškozené toliko ze způsobu provedení činu, rozsahu zjištěného zranění a vzniklých následků, jak již bylo uvedeno shora a u poškozené B. také z toho, že proti ní použil kuchyňský nůž, kterým jí způsobil rány na temeni hlavy. Dovolateli bylo tedy možno přisvědčit v tom, že soudy se vypořádaly s otázkou pohnutky jeho jednání velmi nepřesvědčivě, ačkoliv okolnosti, které útoku obviněného vůči oběma poškozeným předcházely a byly motivací jeho jednání, jsou v případě pokusu trestného činu vraždy důležitým kritériem pro posouzení formy zavinění.
Pokud jde o způsob provedení činu a vzniklé následky, je třeba uvést, že soudy vycházely ze závěrů znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství. Přes opakovaný výslech soudního znalce u hlavního líčení nebyly objasněny všechny skutečnosti mající vliv pro posouzení zranění, která poškození utrpěli. Byť znalci z odvětví soudního lékařství dospěli k závěru, že příčinou úmrtí poškozené B. bylo vykrvácení z ran, které utrpěla nožem na hlavě a to, že poškozenou by bylo možno zachovat při životě v případě poskytnutí včasné lékařské pomoci a tedy, že nebylo zjištěno žádné onemocnění, které by se mohlo spolupodílet na smrti jmenované, nebo které by mohlo být samo o sobě příčinou smrti, zůstalo bez povšimnutí další zjištění znalců vyplývající z histologického vyšetření, tedy to, do jaké míry by se na intenzitě krvácení spolupodílel stav ovlivnění poškozené alkoholem (3,57 % alkoholu v krvi – č. l. 94 spisu) a její onemocnění jater. Vyjádření znalců, že v tomto případě by se jednalo o otázky diskutabilní, nesvědčí o správnosti a úplnosti závěrů znaleckého posudku (č. l. 71), zejména pokud tyto skutečnosti ani blíže neobjasnil znalec v rámci svého výslechu, najmě, když na toto ani nebyl soudem dotázán. Rovněž neurčitě se znalec u hlavního líčení vyjádřil k tomu, zda by smrt poškozené mohlo zavinit poranění mozku, když uvedl,“ mohlo by“. Jinak ale uvedl, že charakter ran na hlavě nesvědčí pro závěr, že by chtěl obviněný toliko vlasy odřezat. Přesto vzápětí uvedl po shlédnutí dokumentace, že část kůže na hlavě poškozené chybí. Připustil také, že další objektivizovaná zranění mohla vzniknout i rukou a ne jen kopy (č. l. 410-411 spisu). Jak bylo zdůrazněno, vznikají tím pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku (§109 trestního řádu).
Pokud jde o zranění poškozeného B., znalci uvedli, že jeho zranění bylo vážné, nicméně v důsledku vedené a včasné terapie nebyl bezprostředně ohrožen na životě (č. l. 141 spisu). U hlavního líčení poté znalec uvedl, že poranění mozku bez poskytnutí pomoci by nutně nevedlo k jeho záhubě, když zranění mohla být způsobena minimálně střední intenzitou síly, i když na druhou stranu připustil i intenzitu vyšší, což je podle něj odvislé od intenzity útoku a intenzity vzájemného kontaktu (č. l. 410). V doplněném znaleckém posudku, který byl vypracován na základě opatření soudu prvního stupně z důvodů úmrtí poškozeného dne 15. 10. 2007 na interním oddělení nemocnice v U. H. znalec uvedl, že smrt poškozeného byla v příčinné souvislosti s jiným zraněním poškozeného a že tedy nelze prokázat příčinnou souvislost se zraněním vzniklým v projednávané věci. Dále uvedl, že hospitalizace poškozeného v nemocnici trvala do 3. 4. 2007. Přesto, že je v propouštěcí zprávě uvedeno „subjektivně bez potíží“, tak některé z potíží poškozeného musely přetrvávat i nadále, jak dlouho znalec neuvedl, s odkazem na absolutní nedisciplinovanost poškozeného, s tím, že nelze ani vyloučit, že potíže přetrvávaly až do jeho smrti (č. l. 483). Ani tento závěr nebylo možno považovat za přesvědčivý, ale spíše za nejasný.
Přesto, že ze shora uvedeného lze dovodit, že obviněný jednal vůči poškozeným úmyslně, když proti nim útočil jednak za použití vlastní síly, tedy rukama a kopy a také v případě poškozené B. opakovaně za použití nože, nicméně u této poškozené znalec nevyloučil, že mohlo být útočeno toliko rukama, byť i u obou poškozených po delší dobu, ještě samo o sobě nepostačuje k závěru o tom, že byl obviněný srozuměn s tím, že poškozené usmrtí. Je třeba zdůraznit, že u nepřímého úmyslu, kdy jednání pachatele k dosažení následku přímo nesměřuje, vždy vyžaduje, aby pachatel znal všechny rozhodné okolnosti, tj. věděl, že může porušení nebo ohrožení chráněného zájmu vyvolat, a pro případ, že je způsobí, byl s nimi srozuměn. Následek si musí tedy představit alespoň jako možný.
V kontextu shora uvedeného nelze také pominout tvrzení obviněného, o němž se zmiňuje i soud prvního stupně, že obviněný se pokoušel kontaktovat bezvýsledně různé instituce v souvislosti s jednáním, jehož se vůči poškozeným dopustil, nicméně se nakonec sám šel ohlásit na PČR. Tento postup obviněného však nelze podřadit pod ustanovení §8 odst. 3 písm. b) trestního zákona, jak bylo naznačováno v dovolacích námitkách, tedy že v jeho případě nejde o naplnění znaků žádného trestného činu, a to proto, že v jeho případě se již jednalo o ukončený pokus, což bylo možno dovodit z toho, že obviněný učinil vše, co pokládal za nezbytné pro dokonání jednání a šel spát. Tedy jeho jednání nesvědčí pro závěr, že dobrovolně od pokusu trestného činu upustil. Oznámení na PČR učinil až dne 3. 3. 2007 v 03:10 hodin (č. l. 22 spisu).
Z důvodů, jež Nejvyšší soud podrobně rozvedl shora, lze v posuzovaném případě dojít k závěru, že skutková zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely a jež jsou nepřesně formulována ve skutkové větě rozsudku I. stupně a rozvedena v odůvodněních obou soudů, neumožňují učinit bez důvodných pochybností závěr o právním posouzení skutku spáchaného obviněným jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona ve spojení s ustanovením §41 odst. 1 trestního zákona, tj. jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, neboť ve skutkové větě není přesně popsán způsob jednání obviněného vůči každému z poškozených a okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o zvolené právní kvalifikaci. Právní kvalifikace jednání i dle §41 odst. 1 trestního zákona, byť již byl obviněný dvakráte odsouzen pro zvlášť závažné úmyslné trestné činy, nicméně v jednom případě, tj. posledním, zůstalo jednání ve stádiu pokusu a obviněný byl i v mezidobí odsuzován, nebyla zdůvodněna, zejména pokud jde o materiální znak tohoto ustanovení, jak již bylo uvedeno shora.
Nejvyšší soud proto z podnětu zčásti důvodně podaného dovolání obviněného S. B. podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu Olomouci ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 5 To 111/2007, a zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 61 T 13/2007. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu zrušil rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 trestního řádu, pak Krajskému soud v Brně, pobočka Zlín, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se vrací do stádia, kdy se soud prvního stupně bude muset v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu věcí dovolatele S. B. znovu zabývat. Především bude muset objasnit v kontextu shora uvedeného subjektivní stránku jednání obviněného, včetně jeho pohnutky, dále bude muset opakováním výslechu znalce z odvětví soudního lékařství blíže objasnit závěry znaleckých posudků naznačené shora, a to vzhledem k jejich nejasnosti a neúplnosti, které nebyly výslechem znalce u hlavního líčení odstraněny, jak na toto bylo poukazováno i v rámci řádného opravného prostředku přesto, že jde o natolik závažné skutečnosti, které nelze pominout, neboť mohou mít vliv na zjištění formy zavinění jednání obviněného a také následně na právní kvalifikaci jednání.
Výsledky dokazování nemůže Nejvyšší soud předjímat, zejména pokud k návrhům stran bude event. třeba provést i důkazy další.
V novém řízení o této věci bude soud povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil a řízení doplnit ve všech naznačených směrech.
Rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci učinil Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, když zjištěné vady zjevně nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Vzhledem k tomu, že obviněný t. č. vykonává trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zrušil, rozhodl o vazbě obviněného. Podle §265l odst. 4 trestního řádu bere obviněného S. B. do vazby z důvodů ustanovení §67 písm. a), c) trestního řádu. Po vyhodnocení osoby obviněného a povaze projednávané trestné činnosti, z jejíhož spáchání je obviněný nadále důvodně podezřelý, lze dovodit obavu, že by se v případě propuštění z výkonu trestu na svobodě skrýval, veden snahou vyhnout se trestnímu stíhání, event. uložení vysokého trestu odnětí svobody, kterým je v případě uznání na vinu ohrožen, a také obavu, že by mohl trestnou činnost opakovat, což bylo možno dovodit ze zjištěných sklonů obviněného k páchání násilné trestné činnosti.
Pokud jde o podanou žádost obviněného o přerušení výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů podle §265o odst. 1 trestního řádu, tak Nejvyšší soud sděluje, že k takovému postupu je oprávněn toliko předseda senátu soudu prvního stupně, pokud k takovému závěru dospěje na podkladě dovolání a obsahu spisu, jak toto vyplývá z ustanovení §265h odst. 3 trestního řádu. Po ověření zdravotního stavu obviněného ve věznici předseda senátu soudu prvního stupně k návrhu na přerušení výkonu rozhodnutí nedospěl a také jej neprodleně Nejvyššímu soudu nepředložil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 7. května 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková